Na konci sveta

„Tři dny — dobře, to vydržím,“ svolil stařec a zvedl se ze sedadla.

Pandion a Kidogo ovinuli hlínu mokrou látkou a uklidili ji do tmavého skladiště u náčelníkovy chýše.

Druhého dne vyprávěli oba přátelé náčelníkovi o Kemtu, o jeho moci, o jeho gigantických stavbách. Stařec byl dotčen těmito zvěstmi o egyptském národě, mračil se, ale poslouchal se zájmem. Když se Pandion zmínil o jednotvárnosti uzavřeného života Egypťanů, náčelníkova tvář se zjasnila.

„Nyní je na čase abych vás seznámil s mým lidem,“ řekl vážně stařec… Donesete zprávy o něm do svých dalekých zemí.“

A náčelník vyprávěl přátelům, že vládci slonů, opírajíce se o svou moc, konají daleko výpravy zemí. Jezdí na slonech a hrozí jim jen jedno nebezpečí — setkat se se stády, táhnoucími proti nim. Slon se může vždycky neočekávaně rozhodnout vrátit se k svým divokým bratrům. Ale jsou známy prostředky, jak tomu čelit.

Náčelník vyprávěl, že dále na východ a na jih od těch míst, kde Pandion a jeho přátelé žili po osvobození z otroctví u pohostinného národa, leží za močály a horami sladkovodní moře[93]. Jsou tak rozsáhlá, že lze po nich plout jen na zvláštních loďkách, a aby se sladkovodní moře přeplulo, je k tomu třeba několika dní. Tato sladkovodní moře se táhnou řetězem jedno za druhým jižním směrem a jsou lemována horami, chrlícími dým, plameny a ohnivé řeky. Ale za těmito moři je opět souše — vysoké náhorní planiny, plné hojné zvěře, a tam už je skutečně konec světa — břehy nekonečného moře, ležícího na východě za pásmem močálů. Na náhorních vysočinách stojí nedaleko od sebe dvě obrovské oslnivé hory[94], jejichž krásu si nedovede představit člověk, který je neviděl.

Hluboké lesy obklopují tyto hory a v lesích žijí divocí lidé a tajemná zvířata vzácného starověkého druhu, jež popsat nelze. Vládci slonů viděli rokle, zavalené ohromnými kostmi, pomíchanými s kostrami lidí, a úlomky jejich kamenných zbraní. V houštinách blízko severní Bílé hory se leckdy objevili divocí kanci, velcí nosorožci a jednou tam viděli zvíře, jistě tak velké jako slon, ale ještě těžší, s dvěma rohy umístěnými vedle sebe na konci tlamy.

Na sladkovodních mořích žijí v plovoucích vesnicích[95] lidé nedosažitelní nepřátelům a sami neznající s nikým smilování.

Pandion se náčelníka zeptal, jak daleko na jih se táhne pevnina Afriky a je-li pravda, že se tam slunce opět skláni níže.

Stařec se celý rozzářil. Vyšlo najevo, že on sám velel daleké výpravě na jih, když mu nebylo ještě čtyřicet let.

Vydali se na cestu na dvaceti vybraných slonech za zlatem a pro drahocennou trávu tamních stepí, která vracela starcům a nemocným sílu.

Za velkou řekou[96], která teče od západu na východ, kde hřmí obrovské vodopády a v sloupech vodní tříště se rozkládá věčná duha, je nepřehledná step bleděmodrých trav[97]. Po okrajích stepí, podél mořských břehů na západě i na východě, rostou mohutné stromy, jejichž listí je jako z vyleštěného kovu a hoří na slunci jako miliony zrcadel[98].

Barva trávy a listí je na dalekém jihu nikoli zelená, ale šedivá, bleděmodrá nebo sivá; dodává krajině cizí a studený vzhled. A skutečně, čím dále na jih, tím je stále chladněji. Deštivé období, které tam nastává naopak v době našeho sucha, je nesnesitelně studené pro lidi ze severu.

Stařec vyprávěl Pandionovi o podivuhodném stříbrném stromě, který se vyskytuje na dalekém jihu v horských roklích. Tento strom vysoký až třicet loktů má tenkou, příčně svraštělou kůru, husté větve, pokryte listy lesklými jako stříbro, jemnými jako chmýří, a je pln čarovného kouzla.

Neplodné kamenité hory se zvedají jako obrovité fialové věže s kolmými stěnami a na jejich úpatí se krčí pokroucené stromy, pokryté velikými chomáči jasně rudých květů.

Na neplodných místech stepi a na roztroušených skalách rostou obludné křoviny a nízké stromy. Masité listy, nasáklé jedovatou šťávou, sedí jako roztažené prsty na samém konci větví, dělících se ve dví a trčících přímo do nebe. Jiné stromy mají tytéž listy, jsou však začervenalé barvy, ohýbají se dolů a tvoří jakousi huňatou čepici na konci křivého kmene bez větví, vysokého čtyři lokty[99].

Poblíž řek a na pokraji lesů lze nalézt rozvaliny starověkých staveb, budovaných z ohromných otesaných balvanů národem zřejmě mocným a dovedným. Ale dnes u těchto rozvalin nežije nikdo, jen strašní divocí, psi v nich vyjí za bledého svitu měsíce. Po stepi se potulují kočovní pastevci nebo nuzní lovci. Ještě dále na jih žijí národy se světlou šedivou kůží, vládnoucí nekonečnými stády býků, ale tam výprava vládců slonů nedošla[100].