Na konci sveta

Vůdce najednou zmlkl.

„Přestal jsi pracovat,“ usmál se. „To budu muset před tebou sedět ještě mnoho dní!“

Pandion se kvapně dal do práce, ale ani jí nebylo už mnoho třeba, mladý sochař cítil, že vůdcova busta se mu podařila jako ještě nic předtím. Mistrovství v něm zrálo nepozorovaně a postupně, přes všechny zkoušky, které přestál; velké zkušenosti a pozorování, jež si odnášel z Egypta, nebyly bez užitku.

Třetího dne Pandion několikrát porovnával náčelníkův obličej se svým hliněným modelem.

„Hotovo!“ řekl s hlubokýpi povzdechem.

„Už jsi hotov?“ tázal se náčelník, a když viděl přisvědčující kývnut sochařovo, vstal a přikročil ke své bustě.

Kidogo se díval s nadšením na Pandionův výtvor, stěží zadržuje slova chvály.

Jednobarevná hlína přejala všechny charakteristické rysy velitelské, moudré a drsné tváře s tvrdými, kupředu vysunutými čelistmi, širokým šikmým čelem, těžkými rty a širokým chřípím tlustého nosu. Starý vůdce se obrátil dovnitř domu a tiše zavolal.

Na zavolání se objevila jedna z žen, mladá dívka, s množstvím drobných copánků, zastřihnutých nad čelem do rovné čáry.

Podala starci kulaté zrcadlo z leštěného stříbra, zřejmě severní práce, které se kdovíjakými cestami dostalo do afrického vnitrozemí.

Náčelník přiložil zrcadlo vzpaženou rukou k obličeji sochy a soustředěně začal srovnávat svou podobu s Pandionovým dílem.

Pandion a Kidogo čekali na starcův posudek. Dlouho náčelník mlčel, konečně však klesla ruka se zrcadlem, a on řekl tiše:

„Velká je síla lidského umění… Ty, cizince, touto silou vládneš, jako nikdo v naší zemi. Učinil jsi mne lepším, než jsem ve skutečnosti — to znamená, že o mně smýšlíš dobře. Odměním se ti stejně. Jakou by sis přál odměnu?“

Kidogo strčil do Pandiona, ale mladý Řek odpověděl moudrému starci slovy, která, jak se zdálo, vytryskla ze samého jeho srdce.

„Hle, stojím celý před tebou. Nemám nic mimo kopí, které mi bylo darováno…“ Pandion se zarazil a trhaně končiclass="underline" „A nepotřebuji zde, v cizí zemi, nic… Mám ještě svou vlast — je tak daleko ode mne, ale je to mé největší bohatství. Pomoz mi, abych se tam mohl vrátit!“

Učitel slonů položil ruku na rameno mladého Řeka s otcovským pohybem: „Rád bych si s tebou ještě promluvil, přijď zítra ke mně společně se svým přítelem. A nyní dokončíme dílo. Nařídím mistrům, aby vysušili hlínu tak, aby se nerozpukala. Rád bych teď zachoval svou podobu. Vyberou zbytečnou hlínu zevnitř a pokryjí sochu zvláštní pryskyřicí — dovedou to. Ale nelíbí se mi slepé oči. Můžeš do nich vložit kameny, které ti dám?“

Pandion přisvědčil. Stařec znovu zavolal ženu, a ta se tentokrát objevila se skřínkou, potaženou levhartí kůží.

Náčelník vyndal ze skřínky objemný sáček a vysypal na dlaň hrst velkých broušených, oválných kamenů, průhledných jako čistá voda. Pandiona upoutal jejich neobyčejně jiskřivý třpyt. Každý kámen jako by pohlcoval všechnu moc slunečních paprsků, zůstávaje přitom studený, průhledný a čistý[101].

„Vždycky jsem si přál mít takové oči,“ řekl stařec, „aby se v nich sbíhalo všechno světlo života, a samy se přitom neměnily. Vyber z nich nejlepší a vsaď je!“

Mladý sochař poslechl. Náčelníkova socha dostala zvláštní, nevylíčitelný vzhled. V šedé vlhké hlíně svítily místo očí zářivé kameny — a jejich zář naplnila tvář sochy kouzelným životem. Kontrast, který se Pandionovi zdál z počátku nepřirozený, ho teď ohromil čím déle se díval, tím větší soulad viděl ve spojení průzračných oči s tmavou hlínou sochy.

Učitel slonů byl velice spokojen.

„Vezmi si na památku tyto kameny, cizí mistře!“ zvolal vůdce a vysypal jich několik do Pandionovy dlaně. Některé převyšovaly velikostí švestkovou pecku. „Tyto kameny jsou také z jižních stepí: tam je nacházejí v řekách.

Nic není na světě tvrdšího a čistšího nad tyto kameny. Ukaž ve své daleké vlasti zázraky jihu, jichž pány jsou vládci slonů!“

Pandion poděkoval starci a odešel; cestou si schoval dárek do pytlíčku ke kamenu od Jachma. „Nezapomeň, zítra přijď!“ zvolal za ním starý náčelník.

V chýši si bývalí otroci vzrušeně vykládali, co jim asi přinese úspěch, kterého se Pandionovi podařilo dosíci. Naděje na brzký nástup cesty do vlasti stále rostla. Zdálo se nemožné, aby vládci slonů poutníky nepropustili a neukázali jim spolehlivou cestu.

V určený čas se Pandion a Kidogo objevili u náčelníkovy chýše. Stařec jim pokynul k sobě. Přátelé se usadili u nohou učitele slonů, snažíce se utajit své vzrušení.

Stařec seděl chvíli mlčky, pak začal mluvit obraceje se rázem k oběma:

„Radil jsem se s ostatními vůdci, a ti se mnou souhlasí. Za půl měsíce, po velkém lovu, posíláme oddíl na západ pro léčivé ořechy a zlato. Šest slonů půjde lesy a dál k hornímu toku velké řeky, vzdálené odtud sedm dní cesty. Dej mi hůl,“ přikázal náčelník Pandionovi.

Stařec nakreslil na zemi břeh mořského zálivu, který se zařízl do pevniny v podobě pravého úhlu, a Kidogo slabě vykřikl. Náčelník nakreslil klikatou čáru, které měla znamenat říčku rozvětvenou na konci, a udělal u vidlice křížek.

„Sloni dojdou až sem, vy půjdete v jejich stopách a lehce přejdete les. Dále budete muset jít sami, ale k moři budete mít jen pět dní cesty…“

„Otče a vládče, ty nás zachraňuješ!“ zvolal všechen bez sebe Kidogo. „Tato říčka teče už na území mé země a já znám zlatonosnou pahorkatinu…“

„Vím,“ klidně řekl stařec, významně se usmívaje: „Znám tvůj národ i tvou zem a kdysi jsem tam znal silného náčelníka Iorumefu.“

„Iorumefu!“ sotva popadal dech Kidogo. „To je můj strýc s matčiny strany.“

„Dobře,“ přerušil ho stařec. „Vyřídíš mu můj pozdrav. Nyní snad už rozumíš všemu,“ a nečekaje odpověď, končiclass="underline" „Chci mluvit s tvým přítelem.“ Náčelník se obrátil k Pandionovi. „Tuším, že budeš ve své zemi velkým člověkem, podaří-li se ti vrátit do vlasti. Ptej se mne, nač chceš, a já ti odpovím.“

„Dávno už jsem si přál zeptat se tě na to, jakým způsobem vládnete slonům,“ řekl Pandion. „Či je to snad tajemství?…“ dodal nesměle.

„Výcvik slonů — je tajemstvím jen pro hlupáky,“ usmál se stařec. „Každý rozumný člověk lehce je rozluští… Ale mimo tajemství — to je těžká a nebezpečná námaha, která vyžaduje nekonečné trpělivosti. Nestačí jen inteligence — je třeba ještě práce. Zde v zemi je málo kmenů, které by měly všechny tři vlastnosti, jež má můj lid; inteli gencí, píli a nezměrnou odvahu.

Věz, cizinče, že nelze dospělého slona ochočit. Lovíme jen mláďata. Mladý slon se učí deset let.

Deset let úporné práce je třeba, aby zvíře začalo chápat rozkazy člověka a dovedlo vykonávat potřebnou práci.

„Deset let!“ zvolal zaražený Pandion.