Shannarovo dědictví

Kapitola 14

O pět dní později, když po celém západním horizontu plálo slunce mezi rudofialovými cáry ve svém obvyklém letním ohňostroji, Wren, Garth a stařec, tvrdící, že je Cogline, dosáhli úpatí Dračích štítů. Dorazili na klikatou a úzkou cestu ve skalách, která vedla do Údolí smutku a k Hadeshornu.

První je uviděl Par Ohmsford. Vystoupal nahoru po stezce na sto yardů vzdálenou skalní plošinu, kde mohl sedět a pozorovat jih Truborohu. Cítil se sám sebou. Dorazil již včera, spolu s Collem, Morganem, Walkerem, Steffem a Teel. Při čekání na novoluní mu začala docházet trpělivost. Právě se hluboce obdivoval majestátnímu západu slunce, když spatřil neobvyklou trojici, jak se na koních blíží od řady topolů a záře na západě. Vydal se jim vstříc. Nejprve pomalu vstal, nevěřil svým očím. Zakrátko zjistil, že se nemýlí a seskočil ze svého bidýlka, aby se vydal stezkou dolů, uvědomit zbytek svých společníků, tábořících přímo u úpatí.

Wren k nim málem dorazila dřív než on. Její ostrý elfí pohled ho odhalil ve stejný okamžik, kdy on spatřil ji. Jakoby do ní vjel blesk, ostruhami pobídla bezohledně koně a své společníky nechala za sebou, aby za ní dorazili, jak se jim to podaří. Přihnala se do tábora, ještě než se kůň úplně zastavil, seskočila ze sedla a rozběhla se k Parovi. Objala ho s takovou radostí, že málem upadl. Když s ním skončila, úplně stejně se přivítala s užaslým, ale potěšeným Collem. Walker dostal trochu odměřenější pusu na tvář a Morganovi, kterého si z dětství pamatovala jen mlhavě, potřásla rukou a kývla na něj.

Zatímco se tři Ohmsfordovi sourozenci — alespoň tak vypadali, přestože Wren nebyla opravdová sestra — objímali a vítali, ostatní stáli kolem nich a s nepříjemným pocitem se navzájem měřili ostražitými pohledy. Nejvíce si prohlíželi Gartha, který kohokoliv z nich dvojnásobně převyšoval. Měl na sobě oblečení jasných barev, jaké tuláci obvykle nosili. Ve svém křiklavém kroji Vypadal ještě větší. Pohledy ostatních upřeně a nesmiřitelně opětoval. Wren si na něj po chvilce vzpomněla a začala s nezbytným představováním. Par se Steffem a Teel ji následoval. Cogline stál mlčky opodáclass="underline" zdálo se, že stejně každý ví co je zač, takže žádné formální představení nebylo potřeba. Všude kolem se potřásalo rukama a kývalo na pozdrav. S takovou zdvořilostí počítali a ostražitost se z většiny tváři nevytratila. Když se přesunuli k ohni ve středu malého tábořiště, aby se zúčastnili večeře, připravované trpaslíky, objevila se Wren se svým doprovodem a jejich devítičlenná společnost se rychle rozdělila na skupinky. Steff a Teel se soustředili na přípravu jídla. Shrbeni u kotlíků nad ohněm mlčeli. Walker se stáhl do stínu pod štíhlou borovicí a Cogline zmizel ve skalách, aniž by pronesl jediné slovo. Choval se tak tiše, že si jeho odchod téměř neuvědomili. Nikdo se tím ale příliš nezatěžoval, protože Coglina nepovažovali za člena své společnosti. Par, Coll a Wren s Morganem se přesunuli ke svým koňům, odstrojili je a kartáčovali. Přitom si vyprávěli o starých časech, starých známých, místech, která navštívili, věcech, které tam viděli, i o tom, jak se život změnil.

„Vyrostla jsi Wren,“ žasl Coll. „už nejsi ta hubená násada od koštěte, která od nás odcházela.“

„Jezdíš na koni a jsi divoká jako vítr! Není pro tebe žádná hranice!“ Par se smál a rozhazoval rukama, jakoby chtěl tím gestem obejmout celou zemi.

Wren úsměv opětovala. „Je to lepší život, než když vyprávíte staré báchorky a budíte unavené psy, tak jak to dělá většina z vás. Západní země je stvořena pro lidi se svobodnou myslí, takové jako jsem já.“ Pak jí úsměv z tváře zmizel. „Ten starý muž, Cogline, mi prozradil, co se stalo v údolí. Jaralan a Mirianna se na čas stali i mými rodiči. Proto se o ně také obávám. Říkal, že jsou vězněni. Slyšeli jste o nich něco?“

Par zakroutil hlavou. „Žijeme v poklusu už od Varfleetu.“

„Je mi to líto, Pare.“ V jejích očích se zračila opravdová lítost. „Federace dělá co může, aby nám znepříjemnila život. Dokonce i v Západní zemi už má své vojáky a úřední poskoky, přestože je to zem, kterou víceméně ignoruje. Tuláci každopádně vědí, jak se jim vyhnout. Kdybyste potřebovali, uvítáme vás mezi sebou.“

Par ji krátce objal. „Nejdřív se podíváme, co nám přinesou ty sny,“ zašeptal.