Shannarovo dědictví
- Автор: Брукс Терри
- Серия: Shannarovo dědictví #1
- Год: 1999
- Язык: чешский
- Переводчик: Milan Morava
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Shannarovo dědictví». Краткое содержание книги:
Par Ohmsford zdědil kouzelné síly svých předků, nedokáže je však plně ovládat. Spolu s bratrem Collem putuje Jižní zemí a přitom ho pronásledují živé sny o legendárním Allanonovi, druidovi, jehož osud byl vždy úzce spjat s osudem rodu Ohmsfordů. Allanon však zemřel již před dávnými věky. Jen s velkým štěstím uniknou Stopařům, kteří pronásledují každého, kdo ovládá a rozšiřuje zakázaná kouzla. Na útěku padnou do nikou obludné čarodějnice. V posledním okamžiku je zachrání Cogline, další postava z legendární minulosti spojovaná s Ohmsfordy. Cogline vypráví Parovi o Stínech, největším nebezpečí, které kdy Čtyři země ohrožovalo a povolává ho k Duhovému jezeru, aby se tam setkal s Allanonovým stínem...
Takto začíná další magická a strhující fantasy o Čtyřzemí, Allanonovi a o Ohmsfordech, potomcích králů. Terry Brooks opět dokazuje, že právem patří mezi nejčtenější autory tohoto žánru přinášející vzrušující dávku fantazie.
Opět se pomalu posadil. „Když začaly ty sny, čekal jsem, že za mnou přijdeš. Vždycky jsi se nechal strhnout. Připravoval jsem se na to, co ti řeknu.“ Odmlčel se. „Máme společných mnoho věcí, kterým Pare nemůžeš rozumět. Sdílíme dědictví kouzla; víc než to, sdílíme předurčenou budoucnost, která vylučuje naši svobodnou vůli po vlastní smysluplné sebeurčení.“ Odmlčel se a slabě usmál. „Mám na mysli, Pare, že jsme děti Brin a Jaira Ohmsfordových, dědicové kouzla elfího rodu Shannarů, strážci vložené důvěry. Pamatuješ si? Důvěru nám dal Allanon. Když umíral, řekl Brin, že se Ohmsfordové stanou strážci kouzla. Vždy, když ho bude potřeba, musí se vrátit.“
Par pomalu přikývl, začínal chápat. „Věříš, že jsme ti, jimž byla důvěra svěřena.“
„Věřím tomu — a děsí mě to jako doposud nic v celém mém životě!“ Walker chraptivě pokračoval. „Mám z toho hrůzu! Nechci vědět nic o druidech ani o jejich tajemství. Toužím se zbavit elfského kouzla i jeho proradnosti! Přeji si zůstat sám a žít svůj život podle svých měřítek, po ničem jiném netoužím!“
Par sklopil zrak, aby se chránil před Walkerovou zlobou. Pak se smutně usmál. „Někdy o svém životě nerozhodujeme.“
Walker Boh odpověděl nečekaně. „Už nemůžu couvnout.“ Když se na něj Par znovu podíval, rysy jeho hubené tváře ztvrdly. „Zatímco jsem čekal v lesích kolem Storlocku až se probudíš a držel se stranou od ostatních, rozhodl jsem se.“ Zavrtěl hlavou. „Pokud zůstáváme neoblomní z toho důvodu, abychom se neprotivili svým zásadám, události a okolnosti se proti nám občas spiknou; nakonec se stejně zkompromitujeme. Zachráníme jedny principy jenom proto, abychom se zřekli jiných. Moje rozhodnutí, skrývat se v Divočině tě málem stálo život. Mohl bych to udělat znovu. Čím bych za to zaplatil?“
Par zakroutil hlavou. „Neodpovídáš za to, když se rozhodnu riskovat, Walkere. Nikdo nenese takovou odpovědnost.“
„O, ale může nést, Pare. Dokonce musí, když je k tomu pověřen. Cožpak to nevidíš? Pokud takovou mocí vládnu, jsem odpovědný i za její použití.“ Smutně pokýval hlavou. „Přál bych si, aby tomu tak nebylo. To je však jen má iluze.“
Napřímil se. „Zatím jsem se nedostal k tomu nejpodstatnějšímu, co jsem ti přišel říci. Nejlepší bude, když se k tomu vrátím později, aby sis mohl odpočinout.“ Vstal a jakoby chtěl zahnat chlad, zahalil se do vlhkého pláště. „Půjdu s tebou,“ konstatoval prostě.
Par ztuhl překvapením. „K Hadeshornu?“
Walker Boh přikývl. „Setkat se s Allanonovým stínem — jestli nás opravdu volá druidův stín — a vyslechnout jeho slova. Více neslibuji, Pare. Nedělám ústupky tvému přesvědčení — jsem přesvědčen, že v něčem jsi měl pravdu. Nemůžeme předstírat, že svět začíná a končí na hranicích, které si vytyčíme. Občas musíme připustit, že zasahuje i do našich životů. Přestože se nám to příliš nehodí, musíme se postavit k jeho výzvám čelem.“
Tvář mu zářila emocemi, které si Par jen stěží dokázal představit. „I já bych chtěl znát svou roli,“ zašeptal.
Walker se natáhnul a bledou, štíhlou rukou krátce stiskl tu Parovu. „Teď odpočívej. Máme před sebou namáhavou cestu a zbývá jen den nebo dva, abychom se na ni připravili. Vezmu si to na starost. Oznámím to i ostatním a přijdu pro vás, až nastane čas.“
Vydal se ke dveřím, ale pak zaváhal a usmál se. „Doufám, že teď o mě budeš smýšlet lépe.“
Vyšel ze dveří a pokoj osiřel. Teď se zase usmíval Par.
Walker Boh dodržel všechno co slíbil. Za dva dny se vrátil. Objevil se krátce po svítání s koněm a zásobami. Par už mohl vstát. Předešlý den a část dnešního strávil na procházce. Ze svého zážitku ve Staré slatině se rychle zotavoval. Oblečený čekal na verandě domu, kde bydlel se Steffem a Teel, když se jeho strýc vynořil ze stínů lesa a v polosvětle rána plného mlhy za sebou táhl svůj potah.
„Vypadá podivně,“ zamumlal Steff. „Po celou dobu, co jsme tady, jsem neměl příležitost pořádně si ho prohlédnout. Ale připadá mi stále stejný. Víc přízrak než člověk.“ Se zářícíma očima se omluvně usmál.
„Walker Boh je skutečný až příliš,“ odpověděl Par, aniž by se na trpaslíka podíval. „A pronásledují ho jeho vlastní přízraky.“
„Myslím, že takové přízraky musí mít dost velkou odvahu.“
Par se k němu otočil. „Bojíš se ho?“
„Bojím?“ Steff se nevrle zasmál. „Slyšíš, Teel? Hledá štěrbinu v mém brnění!“ Rychle na něj obrátil svou zjizvenou tvář. „Ne, mladíku, nebojím se ho. Jen mě udivuje“
Objevil se Coll s Morganem a jejich společnost mohla vyrazit. Přišli se s nimi rozloučili Storové, zvláštní drah duchů, neustále zahalený v bílých šatech ponořující se do vlastního tichu. Na tvářích se jim neustále zračil dychtivý výraz. Zvědavě a napjatě se shromáždili ve skupinkách, pozorní. Někteří z nich k nim přistoupili, aby jim pomohli nasednout. S jedním nebo dvěma z nich Walker tiše mluvil. Nikdo jiný je nemohl slyšet. Pak spolu s ostatními nasedl a ještě se krátce otočil.
„Hodně štěstí nám všem, přátelé,“ pokynul jim a pobídnul koně k planinám směrem na západ.
Budeme ho potřebovat, tiše zamumlal Par.
Kapitola 13
Sluneční světlo ozářilo nehybnou hladinu jezera Myrian. Cestu si našlo v mezerách mezi vzdálenými stromy a obarvovalo tak vodu do nádherně zlatočervené barvy, která nutila Wren Ohmsfordovou mhouřit oči. Daleko na západě horizontu tvořily Irrybiské hory zubatou černou trhlinu a oddělily tak zem od oblohy. Na široce rozprostřený Tirfing dopadaly první noční stíny.
Ještě hodinu nebo možná o chvíli déle a bude tma, pomyslela si.
Přesunula se ke kraji jezera a jen na chvíli nechala samotu přicházejícího soumraku zaplavovat její mysl. Všude kolem se Západní země rozpínala do chvějícího se horka odcházejícího letního dne s línou spokojeností spící kočky, nekonečně trpělivá v očekávání přicházející noci a zimy, kterou temnota přinese. Nezbývalo jí moc času.
Chvíli hledala stopu ztrácející se o nějakých sto yardů dříve, ale nenašla ji. Také se mohl ztratit v řídkém vzduchu. Napadlo ji, že v téhle hře na kočku a myš velice snaží. Možná za to muže ona.
Ta představa ji hnala kupředu. Potichu procházela mezi stromy na kraji jezera a s novým odhodláním odhrnovala spadané listí a zem. Měla malou a hubenou postavu, ale jinak byla vypracovaná a silná. Díky počasí a slunci měla oříškově hnědou kůži. Nakrátko ostříhané, klukovské, popelavě blonďaté vlasy ji těsně přiléhaly k hlavě. Měla velice ostré elfí rysy, plné zakřivené obočí, malé špičaté uši a lícní kosti propůjčovaly její tváři úzký a vysoký vzhled. Při chůzi neúnavně otáčela své zkoumavé, oříškové oči.
O sto stop dál udělal první chybu. Objevila malý kousek porušeného mechu. Hned vzápětí spatřila stopu boty u hromádky kamenů. Nechtěně se zasmála a její sebevědomí vzrostlo. Nedočkavě potěžkala kládu, kterou třímala v ruce. Za chvíli ho dostanu, slíbila si.
Nedaleko se jezero stáčelo mezi stromy a vytvářelo tak hluboký záliv. Musela se vydat vlevo hustým porostem borovic. Zpomalila a pohybovala se teď opatrněji. Ostražitě prozkoumávala okolí. Borovice nahradil veliký keř, který rostl blízko skupiny cedrů. Obešla ho a zachytila známku čerstvého škrábnutí na kmeni stromu. Začíná se chovat bezstarostně, pomyslela si — nebo chce, abych si to myslela.