Shannarovo dědictví

Pokýval hlavou. „I kdyby zůstali elfové ve světě lidí a Federace nezískala takový vliv, mohly se Přízraky zrodit. Prázdno vzniklo ve chvíli, kdy odešli druidové. Nedalo se s tím nic dělat.“ Povzdechl si. „Allanonova předvídavost měla své hranice. Neočekával nic zvláštního, ani příchod Přízraků. Pokud zůstával naživu — a déle se mu to podařit ani nemohlo — dělal co mohl, aby Čtyři země udržel v bezpečí.“

„Nestačilo to ani v jednom případě,“ řekl ostře Walker.

Cogline se na něj podíval a vztek v jeho hlase byl téměř hmatatelný. „Nuže, Walkere. Možná dostaneš jednou příležitost udělat to líp.“

Za naprostého ticha stáli proti sobě tváří v tvář v černé tmě. Pak se Cogline odvrátil. „Pokuste se pochopit podstatu Přízraků. Jsou to paraziti, živící se smrtelníky, kouzla, jejichž potravou se stávají živé bytosti. Vstoupí do nich, zcela se jich zmocní a ovládnou je. Neprojevuje se to však v každém případě stejně. Vzpomeň si Pare na lesní ženu, kterou jste s Collem potkali. Kdysi živá bytost nakažená a zpustošená tak, že ji nebylo pomoci, stejně jako zvířeti, které zešílí. Ale pamatuješ si na tu holčičku z Tofferského hřebene?“

Lehce přejel prsty po Parově tváři. Okamžitě se mu vybavily vzpomínky na stvůru, které ho předhodily pavoučí skřeti. Cítil, jak se k němu přichází a prosí: „Obejmi mě, obejmi mě,“ a zoufale se ho snaží obejmout. Intenzita vzpomínky ho málem porazila.

Coglinova ruka ho pevně přidržela. „Přízrak, který tak snadno nerozeznáš. Stejně jako my mají různou velikost a dokážou na sebe vzít lidskou podobu. Některé jsou téměř k smíchu. Poznáš je snadno podle jejich vzhledu nebo chování. S jinými to je mnohem těžší.“

„Proč jsou mezi nimi takové rozdíly?“ nejistě se zeptal Par.

Cogline svraštil čelo. „Ani to Allanon neví. I před ním dokázaly Přízraky skrýt své tajemství.“

Starý muž se na dlouhou chvíli odvrátil a pak se otočil zpátky. Jeho tvář vypadala jako maska zoufalství. „Jsou jako mor. Nemoc se šíří, dokud se počet nakažených neúnosně nezvýší. Kterýkoli přízrak dokáže tu nemoc rozšířit. Kouzlo jim umožňuje překonat téměř jakoukoli obranu. Čím víc jich je, tím jsou silnější. Co zmůžete, abyste zastavili mor, když nevíte, kde se nalézá jeho zdroj. Neznáte jeho příznaky, ani nemáte účinný lék?“

V nastalém tichu se nejistě dívali jeden na druhého.

Nakonec se Wren zeptala: „Jaký k tomu mají důvod, Cogline? Nebo jen prostě roznášejí nákazu mezi živé bytosti? Přemýšlí jako my, nebo... nemají vědomí?“

Par na dívku zíral s nepředstíraným obdivem. Položila nejlepší otázku, na jakou se někdo z nich zmohl. On ji měl položit.

Cogline si pomalu mnul ruce. „Uvažují stejně jako ty nebo já, tulácká dívko a zcela jistě mají ke svému chování důvod. Ale ten zůstává nejasný.“

„Chtějí nás zničit,“ pronesl ostře Morgan. „To je jistě dostatečný důvod.“

Cogline zakroutil hlavou. „Myslím, že chtějí víc.“

Par náhle zjistil, že se snaží vyvolat sny, které mu poslal Allanon. Vize světa nočních můr, ve kterém všechno zčernalo a seschlo. Život se projevoval jen jako něco stěží rozeznatelné. Rudé oči Přízraků žhnuly a postavy ze stínu poletovaly závojem kouře a popela.

To mají v úmyslu Přízraky udělat, uvědomil si.

Nemohou přece připustit, ale se takové vize naplnily?

Bezmyšlenkovitě pohlédl na Wren a spatřil, že se jí v očích odráží stejná otázka. Instinktivně poznal na co myslí. Záblesk poznání spatřil i v očích Walkera Boha. Sdíleli společné sny a ty je k sobě přiblížily natolik, že na okamžik uvažovali naprosto stejně.

Cogline vystrčil hlavu ze tmy, která ji skrývala. „Přízraky něco vede,“ zašeptal. „Síla přesahující vše, co jsme doposud poznali...“

Jakoby nedokázal donutit hlas větu dopovědět, nechal větu nedokončenou. Vzájemně na sebe pohlédli.

„Co uděláme?“ zeptala se nakonec Wren.

Stařec se unaveně napřímil. „To, proč jsme sem přišli, tulácká dívko — vyslechneme Allanona.“

Strnule se vydal pryč. Nikdo mu v tom nebránil.