Shannarovo dědictví

Spal bezesným spánkem a často se probouzel uprostřed výbuchů nespokojenosti, která se mu míhala hlavou jako hejno pustošících krys. Probouzel se do hluboké tmy a až naposled spatřil za zataženým závěsem světlejší oblohu, která se pomalu rozjasňovala. Pokoj ve kterém ležel byl tichý a průsvitný. Místností rychle prošel bíle oděný Stor. Vyšel ze stínu jako duch a zastavil se u jeho postele. Rukama, které byly překvapivě teplé, se dotknul jeho zápěstí a čela, pak se otočil a zmizel stejně jako se zjevil. Potom už Par spal klidně a v mořem černého tepla proplouval ničím neznepokojován.

Když se znovu probudil, pršelo. Zamrkal, otevřel oči a upřeně hleděl do šedi svého pokoje. Poslouchal zvuk kapek, které dopadaly na okno a střechu v neustálém bubnování ozývajícím se do ticha. Škvírou v záclonách pronikalo denní světlo. Z dálky přicházela bouře. Ozývala se dlouhým a neustávajícím rachocením.

Pomalu se vzepřel na jednom lokti. V malých kamnech stojících stranou, kterých si minulou noc nevšiml, viděl hořet oheň. Rozléval se do celého pokoje. Příjemné teplo ho kolébalo a dodávalo mu pocit bezpečí. U postele ležel čaj a malé koláčky. Zvedl se, podepřel se polštáři v hlavách postele a zhltnul koláčky. Vyhladověl a pečivo proto zmizelo v několika vteřinách. Pak se trochu napil čaje, který mezitím stačil vychladnout, ale přesto mu chutnal báječně.

Zatímco dopíjel třetí šálek, dveře se tiše otevřely a objevil se Walker Boh. Když strýc spatřil, že je vzhůru, na okamžik se zarazil, pak opatrně zavřel dveře a sednul si na židli u jeho postele. Měl na sobě zelený lesní oblek — blůzu a kalhoty těsně upnuté opaskem, měkké, kožené, rozšněrované a zablácené boty a dlouhý cestovní plášť zmáčený deštěm. Tvář s bradkou měl také mokré a tmavé vlasy se mu přilepovaly na kůži.

Cestovní plášť si přehodil přes ramena. „Cítíš se lépe,“ zeptal se tiše.

Par přikývl. „Mnohem.“ Odložil šálek stranou. „Domnívám se, že bych ti měl poděkovat. Zachránil jsi mě před prastvůrami a přinesl zpátky ke Kamennému krbu. Dopravit mě do Storlocku byl také tvůj nápad. A Coll s Morganem vyprávěli, že jsi dokonce použil kouzlo, díky kterému jsem zůstal naživu a vydržel celou cestu sem.“

„Kouzlo,“ opakoval zvolna a nepřítomně Walker. „Slova a doteky, variace na píseň přání. Dědictví po Brin Ohmsfordové. Nenesu břemeno celé její moci — pouze nepatrný nástin. Nelíbí se mi to. Vrací se znovu a znovu, aby se stala, jak tvrdíš, darem. Mohu se spojit s další živou bytostí, cítit její životní sílu a občas se mi podaří ji posílit.“ Odmlčel se. „Nejsem si jistý, jestli tomu mám říkat kouzlo.“

„Síla, kterou jsi použil proti prastvůrám, když ses za mě postavil na staré slatině — to nebylo kouzlo?“

Strýc uhnul pohledem. „To jsem se naučil,“ řekl nakonec.

Par chvilku čekal, ale když se nic nedělo znovu promluviclass="underline" „Každopádně jsem ti za všechno vděčný. Děkuji“

Walker pomalu pokýval hlavou. „Nezasloužím si tvé díky. Za tvoje problémy mohu především já.“

Par se znovu opatrně opřel o polštáře. „Vzpomínám si, že něco podobného jsem už zaslechnul.“

Walker přešel ke druhému konci postele a posadil se na její kraj. „Kdybych na vás dával pozor, pavoučí skřeti by se nikdy do údolí nedostali. Uvolnil jsem jim cestu, protože jsem se rozhodl vzdálit se od vás. V první řadě jste hodně riskovali už tím, že jste se mě vypravili hledat; když už jste se ke mně dostali, měl jsem se přinejmenším ujistit, že se vám nic nestane. To jsem neudělal.“

„Neviním tě z toho co se stalo,“ řekl rychle Par.

„Ale já ano.“ Walker vstal a neklidně jako kočka přistoupil k oknu, aby se skrz ně podíval ven do deště. „Rozhodl jsem se žít stranou. I jiní muži v jiných dobách učinili takovou volbu. Ale občas zapomínám a pletu si to se skrýváním. I můj odstup má svá pravidla — zákony našeho světa nepovolují naprostou.“ Otočil se. Proti denní šedi vypadal nesmírně bledě. „Skrýval jsem se, když jste se mě pokoušeli najít. Proto jsem vás nemohl chránit.“

Par sice nerozuměl všemu co Walker říkal, ale rozhodl se nepřerušovat ho, protože se chtěl dozvědět více. Po chvilce se Walker vrátil od okna zpátky k němu. „Nebyl jsem se na tebe podívat od chvíle, co jsme tě sem přinesli,“ řekl a zastavil se u Parovy postele. „Věděl jsi to?“

Par přikývl ale dál mlčel. „Neznamená to, že jsem na tebe zapomněl. Věděl jsem, že jsi v bezpečí a zotavíš se. Chtěl jsem přemýšlet. Vydal jsem se sám do lesů a vrátil se až dnes ráno. Storové mi řekli, že už jsi vzhůru, a že už zlomili kouzlo jedu. Rozhodnul jsem se tě navštívit.“

Náhle se zarazil a jeho pohled těkal z místa na místo. Když znovu promluvil, pečlivě volil slova. „Přemýšlel jsem o těch snech.“

Znovu se krátce odmlčel. Par už se začínal cítit unavený a nepohodlně se v posteli zavrtěl. Síla se mu brzy vrátí. Zdálo se, že Walker pohyb zaznamenal a řekl, „Za chvíli už půjdu.“