Shannarovo dědictví

Minuty plynuly. Cestu jim přehrazovaly balvany a stěny útesů. Stezka vzhůru se klikatila jako had. Všude ležely uvolněné kameny a oni se přes ně museli škrábat nahoru. Cogline stále udával rychlé tempo. Par klopýtl a odřel si kolena. Zjistil, že skály jsou ostré jako sklo. Většina z nich vypadala podivně, černě se leskla jako uhlí a odrážela obrazy jako zrcadlo. Par ze zvědavosti kousek odštípl a schoval si ho do kapsy.

Náhle se hory rozestoupily a oni stanuli na kraji Údolí smutku. Ležela před nimi široká, mělká proláklina posetá úlomky kamení lesknoucího se stejně jako úlomek, který měl Par v kapse. V údolí nic nerostlo; chyběl v něm sebenepatrnější život. Uprostřed se rozkládalo jezero, jehož zelenočerné vody v bezvětří líně vířily po hladině.

Cogline se na okamžik zastavil a obrátil na ně. „Hadeshorn,“ zašeptal. „Domov odlesků staletí a druidů z dávné minulosti.“ Jeho větrem ošlehaná tvář dostala při pohledu na jezero uctivý výraz. Pak se odvrátil a vedl je dolů do údolí.

Kromě jejich oddechování a skřípání bot na skalách bylo i údolí ponořeno do tichu. Ozvěny jejich pohybů si v nočním klidu hrály jako děti v horkém letním dni. Očima pozorně sledovali okolí a hledali duchy. Žádné neviděli a proto si představovali živoucího v každém stínu. Nocí pulzovalo zvláštní teplo, pozůstatek denního žáru uvězněný v kotlině. Par cítil, jak mu po zádech stéká pramínek potu.

Došli na dno údolí a semnuti blízko k sobě vydali se směrem k jezeru. Odtud mohli vidět jak se vlní hladina jezera a víry zuřivě útočí jeden proti druhému. Slyšeli čeření vlnek, které narážely na břeh. Vzduchem se mísil ostrý pach starých a rozkládajících se věcí.

Když je Cogline zastavil a zvedl obě ruce, aby je varoval, nacházeli se několik desítek yardů od břehu. „Stůjte a nehýbejte se. Dál už nechoďte. Na pouhý dotek jsou vody Hadeshornu pro smrtelníky jedovaté!“ Přikrčil se a na ústa si přiložil prst, jakoby utěšoval dítě.

Poslechli, co jim Cogline přikázal. Před nesmírnou silou vycházející z okolí se opravdu cítili jako děti. Všichni ji vnímali. Dala se rozeznat jako ve vzduchu visící kouř z ohně. Vyčkávali na jednom místě, ostražití, dychtiví, plní úžasu i váhání zároveň. Mlčeli. Hvězdami posetá obloha se jako baldachýn protahovala až někam do nekonečna, zdálo se, že se celá nebesa soustředila nad údolím, jezerem a devíti rozechvělými poutníky.

Nakonec se Cogline zvedl a vrátil se k nim. Jako pták kýval rukama, naznačujíc aby k němu šli blíž. Shromáždili se do kruhu kolem něj tak blízko, že se navzájem dotýkali rameny. Rozhodně jim oznámil.

„Allanon přijde těsně před svítáním.“ Slavnostně na ně pohlédl svýma pronikavýma očima. „Chce, abych s vámi nejdřív promluvil já. Nemá svou dřívější podobu. Projevuje se jako stín. V tomhle světě je jeho síla pouhé mrknutí oka. Pokaždé, když vystoupí ze světa duchů, stojí ho to nesmírné úsilí. Trvá to jen krátký okamžik. S časem, který má, musí moudře nakládat. Prozradí vám, jaké je vaše poslání. Pověřil mě, abych vám vysvětlil, proč tomu tak je. Povím vám o Přízracích.“

„Vy jste s ním mluvil?“; zeptal se rychle Walker Boh.

Cogline neodpověděl.

„Proč jsme museli čekat až do této chvíle, abychom se o Přízracích dozvěděli?“ Par se cítil podrážděný. „Proč teď, Cogline, když jste to mohl udělat už dřív?“

Starý muž zavrtěl hlavou. Jeho vyčítavá tvář vyzařovala zároveň laskavost. „Nesměl jsem, mladíku. Nesměl jsem, dokud nebudete všichni pohromadě.“

„Hrátky!“ zamumlal Walker a znechuceně potřásl hlavou.

Starý muž ho přehlížel. „Myslete si co chcete, ale poslouchejte. Allanon si přeje, abych vám o Přízracích řekl. Vyjadřují naprosté zlo. Nejsou to povídačky nebo pověsti, za které je lidé považují, ale bytosti stejně skutečné jako vy nebo já. Zrodily se za okolností, které Allanon přes všechnu svou moudrost a prozíravost nemohl předvídat. Když Allanon odcházel ze světa živých, věřil, že věk kouzel končí a začíná nová doba. Černý mág se stal minulostí. Démoni starého světa kouzel zůstali uvězněni v Zapovězeném. Ildatch byla zničena. Paranor se stal pouhou vzpomínkou a s ním odešel poslední z druidů. Zdálo se, že kouzlo může usnout navěky.“

„Kouzla je vždycky třeba,“ řekl tiše Walker.

Starý muž ho znovu ignoroval. „Přízraky jsou zvláštnost, kouzla, vzniklá jako vedlejší účinek používání jiných kouzel, pozůstatek kdysi probuzených sil. Připomínají semena, dřímající v Čtyřzemí. Za Allanonova života o nich nikdo nevěděl. Probudily se v okamžiku, kdy odešli druidové a s nimi jejich síla. Nikdo nevěděl o jejich přítomnosti, dokonce ani Allanon ne. Produkty vyvolaných a zapomenutých kouzel, neviditelné jako prach na cestě.“

„Počkejte!“ skočil mu do řeči Par. „Co to tvrdíte. Cogline? Že Přízraky jsou jen zbytky a části nějakých zvláštních kouzel?“