Shannarovo dědictví

Našli místo na stanování, rozdělali oheň, připravili a snědli večeři. Pivo pili z velké kožené čutory. Noc byla příjemně teplá a myšlenky Wren Ohmsfordové se spokojeně toulaly. Předtím, než se budou muset vrátit, mají ještě pět dní pro sebe. Vycházky s Garthem se jí líbily, byly vzrušující a poučné. Ten velký tulák byl nejlepší z učitelů — takový, který nechá své studenty, aby se učili ze zkušeností. O stopování, schovávání, léčkách, pastech a všech možných tricích v rámci umění přežít, nevěděl nikdo víc než on. Od začátku se stal jejím učitelem. Nikdy se neptala, proč si vybral zrovna ji; jednoduše mu byla vděčná za to, že se tak rozhodnul.

Na chvíli se zaposlouchala do zvuků lesa a snažila se podle zvuku uhodnout, co se tam ve tmě pohybuje. Vedla namáhavý a bouřlivý život, jiný si ani nedokázala představit. Narodila se jako potulná dívka. Žila tak celý život kromě několika let ve svém mládí, kdy bydlela v malé vesničce ve Stinném dole v Jižní zemi se svými bratranci Ohmsfordy. Do Západní země se vrátila před šesti lety. Když její rodiče zemřeli začala cestovat s Garthem a lidmi, kteří ji přijali a ukázali, jak žít jejich způsobem života. Celá Západní země patřila tulákům, od Kershaltu až k Irrybisu, od Údolí Rhenn až k Modré soutěsce.

Kdysi také patřila elfům, ale elfové zmizeli Tuláci tvrdili, že se vrátili zpět do legend. Ztratili zájem o svět živých bytostí a odešli zpět do pohádek.

Někteří tomu nevěřili. Tvrdili, že se pouze skrývají. Neznala pravdu. Viděla však, že opustili ráj divočiny.

Garth jí podal čutoru. Hluboce se napila a pak mu jí podala zpět. Začínala být ospalá. Normálně pila málo. Ale dnes večer se překonala. Nestávalo se často, že od Gartha dostala to nejlepší.

Chvíli ho pozorovala, přemýšlejíc co pro ni vlastně znamená. Čas ve stinném údolí už dávno patřil vzdálené minulosti, ačkoliv si ho dobře pamatovala. Neustále vzpomínala na Ohmsfordy, zvláště na Para s Collem. Bývali součástí její rodiny. Ale už to vnímala jako by se to stalo v jiném životě. Její rodinou se stal Garth, jejím otcem, matkou i bratrem, v tom všem představoval její skutečnou rodinu. Připoutala se k němu jako ještě nikdy k nikomu. Divoce ho milovala.

Navzdory této skutečnosti se někdy cítila strašně osaměle — sirotek bez domova, tulák střídající jednu rodinu za druhou, hledající místo kam patří. Nevěděla, kým vlastně je. Trápila se, že o sobě ví tak málo a nikdo jí s tím nedokáže pomoci. Často se ptala, ale vysvětlení jí nikdy neuspokojilo. Její otec byl Ohmsford. Matka tulačka. Nedozvěděla se, jak zemřeli, ani co se stalo s ostatními členy její rodiny. Nebylo známo, kdo jsou její předci.

Zůstala jí jen jedna věc, která se mohla stát klíčem k její totožnosti. Malý kožený váček, který nosila uvázaný kolem krku a obsahující tři dokonale tvarované kameny. Elfeíny, řekl by člověk, pokud se nepodíval blíž a neuviděl obyčejné kameny natřené na modro. Ale našli je u ní, když byla miminko. Nic jiného, co by ukazovalo na její příslušnost.

Podezírala Gartha, že o tom něco ví. Když se ho jednou zeptala, popřel to způsobem, který jí přesvědčilo, že lže. Garth dokázal udržet tajemství lépe než kdokoli jiný, Wren ho však znala natolik dobře, než ji nemohl oklamat. Když jí zklamání rozzlobilo, protože nechtěl být v téhle věci otevřený, měla chuť z něho tu odpověď vytřást. Ale vždy potlačila vztek a zklamání v sobě. Netlačila na Gartha. Až bude chtít, všechno jí prozradí. Když se v myšlenkách vracela ke své rodinné historii, skončila tím, že pokrčila rameny. Nikam to nevedlo. Zůstávala sama sebou bez ohledu odkud pochází — tulácká dívka s životem, který jí většina lidí mohla závidět, pokud by byli zcela upřímní. Vlastní celý svět, protože není svazována žádnou jeho částí. Mohla se vydat kam chtěla a dělat vše, na co si jen pomyslela. To bylo víc než si může dovolit většina lidí. Přestože mnoho jejích potulných přátel pocházelo ze smíšených manželství, nikdy si nestěžovali. Svobodně se bavili a svůj čas trávili s kým a jak chtěli. Bylo jí to snad málo?

Botou rozryla bláto před sebou. Uvědomovala si, že nikdo z nich není elf. Nikomu z nich neproudila v žilách ani Ohmsfordova, ani Shannarova krev, označující nositele elfských kouzel. Nikoho z nich nesužovaly sny.

Když si všimla, že se na ní Garth dívá, její oříškové oči se pohnuly. Pronesla něco nedůležitého a přitom uvažovala, proč netrénuje tak důkladně i jiného z tuláků způsobu jak přežít.

Napili se ještě světlého piva, znovu rozdělali oheň a zabalili se do dek. Wren nemohla usnout, chycena v bludném kruhu nezodpovězených otázek a nevyřešených záhad, které poznamenaly její život. Ve spánku se těžce převalovala pod dekou, pronásledována útržky snů, které proklouzávaly její myslí jako kapky deště mezi prsty za letní bouřky.

Když se probudila, svítalo. Naproti ní seděl stařec a šťoural se v popelu ohniště dlouhým klackem. „Nejvyšší čas,“ zamumlal.