Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Světlo!“ řekl Nalaam. „Androle! Je tady. Je to Logain!“
Ostatní k němu rychle přiběhli a Androl překvapivě zručně otevřel zámek. Rozrazili dveře kobky a Logain se se zasténáním převalil. Byl špinavý a vypadal příšerně. Kdysi snad díky těm vlnitým tmavým vlasům a rozhodné tváři mohl být pohledný. Vypadal slabě jako žebrák.
Rozkašlal se a pak se s Nalaamovou pomocí zvedl na kolena. Androl si okamžitě klekl, ale ne na znamení úcty. Zatímco Emarin nabídl veliteli aša’manů čutoru, aby se napil, Androl se Logainovi zahleděl do očí.
Takže? zeptala se Pevara.
Je to on, pomyslel si Androl a skrz pouto ji zalila vlna úlevy. Pořád je to on.
Kdyby ho obrátili, pustili by ho, odpověděla v duchu Pevara, pro kterou byl tento způsob dorozumívání stále pohodlnější.
Možná. Pokud to ovšem není past. „Můj pane Logaine.“
„Androle.“ Logain mluvím skřípavým hlasem. „Jonnethe. Nalaame. A Aes Sedai?“ Pozorně si Pevaru prohlížel. Na muže, který zjevně prožil mnoho dnů, možná i týdny utrpení a uvěznění, vypadal pozoruhodně při smyslech. „Pamatuju si tě. K jakému adžah patříš, ženo?“
„Záleží na tom?“ odvětila.
„Hodně,“ řekl Logain a pokusil se vstát. Byl příliš slabý a Nalaam ho musel podpírat. „Jak jste mě našli?“
„To ti povyprávíme, až budeme v bezpečí, můj pane,“ řekl Androl. Vykoukl ze dveří. „Pojďme. Ještě nás čeká těžká noc. Já…“
Androl ztuhl a pak zabouchl dveře.
„Co se děje?“ zeptala se Pevara.
„Usměrňování,“ odpověděl Jonneth. „Velice silné.“
Venku v chodbě se ozýval křik, tlumený dveřmi a hliněnými stěnami.
„Někdo našel stráže,“ řekl Emarin. „Můj pane Logaine, jsi schopný boje?“
Logain se pokusil stát bez opory, ale pak se mu zase podlomila kolena. Zatvářil se odhodlaně, ale Pevara cítila Androlovo zklamání. Logainovi dali ločidlo; buď to, nebo byl na usměrňování prostě příliš unavený. Nebylo to nijak překvapivé. Pevara viděla ženy, které byly v lepším stavu než tento muž, a přece nebyly kvůli vyčerpání schopné uchopit zdroj.
„Zpátky!“ zařval Androl a ustoupil stranou od dveří – k hliněné stěně. Dveře vybuchly v ohni a zkáze.
Pevara nečekala, až se trosky usadí; spředla oheň a vypustila chodbou za dveřmi zkázonosný proud. Věděla, že čelí temným druhům nebo něčemu ještě horšímu. Tři přísahy jí tady v ničem nebránily.
Slyšela výkřiky, ale někdo oheň odklonil. Mezi ni a zdroj se okamžitě pokusil zarazit štít. Stěží ho odrazila, skrčila se stranou a ztěžka oddechovala.
„Ať je to kdokoli, je silný,“ řekla Pevara.
V dálce nějaký hlas vykřikoval rozkazy, které se rozléhaly v tunelech.
Jonneth vedle ní poklekl s nataženým lukem. „Světlo, to je Taimův hlas!“
„Nemůžeme tady zůstat,“ řekl Logain. „Androle. Průchod.“
„Snažím se,“ řekl Androl. „Světlo, snažím se!“
„Pche.“ Nalaam položil Logaina ke stěně. „Už jsem byl v horších situacích!“ Připojil se k ostatním u dveří a metal tkaniva do chodby. Bočními stěnami otřásaly výbuchy a ze stropu pršela hlína.
Pevara skočila před dveře, vypustila tkanivo a pak si klekla vedle Androla. Nevidomě zíral před sebe, tvář jako masku soustředění. Cítila, jak poutem proudí odhodlání a pocit marnosti. Vzala ho za ruku.
„Ty to dokážeš,“ zašeptala.
Vchod vybuchl a Jonneth odlétl dozadu se spálenou paží. Zem se otřásala; stěny se začínaly bortit.
Androlovi stékal po tvářích pot. Zatínal zuby, tvář mu zrudla, oči měl vytřeštěné. Dveřmi sem proudil kouř a Emarin se rozkašlal, zatímco Nalaam léčil Jonnetha.
Androl zaječel a téměř překonal ten vrcholek zdi ve své mysli. Už tam skoro je! Mohl…
Do kobky dunivě narazilo tkanivo, zem se zavlnila a namáhaný strop se konečně vzdal. Zavalila je hlína a všechno zčernalo.
KAPITOLA 5
Žádat laskavost
Rand al’Thor se probudil a zhluboka nadechl. Vyklouzl z přikrývek ve svém stanu, nechal v nich dřímat Aviendhu a oblékl se. Ve vzduchu se vznášela vlhkost.
Bezděky mu to připomnělo rána v mládí, kdy vstával před rozbřeskem, aby podojil krávu, kterou bylo třeba dojit dvakrát denně. Se zavřenýma očima vzpomínal na zvuky, které působil Tam, který už byl vzhůru a přitesával ve stodole nové kůly do plotů. Vzpomínal na mrazivý vzduch, na to, jak si dupnutím nazouval boty a umýval si obličej vlažnou vodou, která se ohřívala u kamen.
Každé ráno mohl sedlák otevřít dveře a podívat se ven na svět, který byl stále nový. Křehká námraza. První váhavý zpěv ptáků. Sluneční světlo, vynořující se na obzoru, jako když si svět ráno zívne.
Rand přistoupil ke vchodu do stanu, roztáhl chlopně a kývl na Kateřin, malou zlatovlasou Děvu, která držela stráž. Vyhlédl ven na svět, který měl do nového pěkně daleko. Tento svět byl starý a unavený jako podomní obchodník, který došel pěšky až k Páteři světa a zpátky. Merrilorské pole bylo hustě poseté stany a z ohnišť stoupaly ke stále temné obloze sloupce dýmu.
Všude kolem měli lidé napilno. Vojáci mazali zbroj. Kováři brousili hroty oštěpů. Ženy připravovaly peří na opeření šípů. Z jídelních vozů se podávala snídaně mužům, kteří se měli vyspat lépe, než se vyspali. Všichni věděli, že toto jsou poslední chvíle předtím, než vypukne bouře.
Rand zavřel oči. Cítil ji, samotnou zemi, jako slabé strážcovské pouto. Pod nohama se mu v hlíně vrtali červi. Kořínky trávy se dál rozrůstaly, jakkoli pomalu, a hledaly výživu. Holé stromy nebyly mrtvé, neboť jimi prosakovala voda. Dřímaly. Na nedalekém stromě sedělo hejno salašníků. Nevítali přichod jitra zpěvem. Choulili se k sobě, jako by hledali teplo.
Země stále žila. Žila jako člověk, který se konečky prstů drží okraje útesu.
Rand otevřel oči. „Už se moji úředníci vrátili z Tearu?“
„Ano, Rande al’Thore,“ odpověděla Katerin.
„Pošlete zprávu ostatním vládcům,“ řekl Rand. „Setkám se s nimi za hodinu uprostřed pole, kam jsem přikázal nestavět žádné stany.“
Katerin se vydala předat jeho rozkaz a nechala na stráži tři Děvy stojící nedaleko. Rand pustil stanové chlopně, ty se před ním zavřely a on se otočil a nadskočil, když spatřil, že ve stanu stojí Aviendha nahá jako toho dne, kdy se narodila.
„Je hodně těžké se k tobě nepozorovaně připlížit, Rande al’Thore,“ oznámila s úsměvem. „Pouto ti poskytuje příliš velkou výhodu. Musím se pohybovat velice pomalu, jako ještěrka o půlnoci, aby se tvoje vědomí toho, kde jsem, neměnilo příliš rychle.“
„Světlo, Aviendho! Proč se ke mně vůbec potřebuješ plížit?“
„Proto,“ řekla, vrhla se vpřed, popadla ho za hlavu a s tělem přitisknutým k jeho jej políbila.
Uvolnil se a její polibek dlouze opětoval. „Nepřekvapuje mě,“ zamumlal kolem jejích rtů, „že když se teď nemusím bát, že mi něco umrzne, zatímco to dělám, je to mnohem větší zábava.“
Aviendha se odtáhla. „O té události bys neměl mluvit, Rande al’Thore.“
„Ale…“
„Svoje toh jsem splatila a teď jsem Elainina první sestra. Nepřipomínej mi hanbu, která je zapomenuta.“
Hanbu? Proč by se za to styděla, když právě teď… Zavrtěl hlavou. Slyšel, jak země dýchá, cítil brouka na listu půl ligy daleko, ale Aielům někdy nerozuměl. Nebo možná ženám.
V tomto případě nejspíš obojímu.
Aviendha se váhavě zastavila vedle sudu s vodou ve stanu. „Asi nebudeme mít čas na koupel.“