Sannikovova země

„Mně se zdá,“ odpověděl Ordin, „že tato hojnost fumarol, vroucích jezer a gejsírů v kotlině ukazuje, že se sopečná činnost může obnovit snad dnes nebo zítra, zkrátka kdykoli, ačkoli takový stav v kotlině trvá podle slov Onkilonů již po celá staletí. Ale vždyť oni navštěvují tento kraj velmi zřídka a jejich údaje jsou velmi nespolehlivé. Zde je třeba přesného pozorování.“

„Nu, dufejme, že se za našeho pobytu zde nic nestane a že Sannikovova země se svými živými zkamenělinami bude existovat ještě celá staletí,“ zatoužil Gorjunov.

Poutníci obešli dusivou proláklinu a brzy došli na severní okraj kotliny, která tvořila týž strmý nebo terasovitý čedičový sráz jako na jiných místech; tyčil se na pohled do výšky nejméně tisíc metrů. Protože v této krajině už vůbec nic nerostlo, ba ani lišejníky, působila ještě pochmurnějším dojmem. Když se však pozorněji rozhlédli kolem sebe, stáli ještě před záhadnějším obrazem; v nevelké vzdálenosti od úpatí černé stěny se táhla bílá stěna Údolí tisíce dýmů, do níž se z dálky slévaly sloupy par; tato stěna však nestála nehybně, ale lehce se vlnila a v paprscích nízkého slunce na jejím hřebeně střídavě hned tu, hned tam hrály duhové barvy.

Na jednom místě u úpatí černé stěny zpozorovali poutníci bílý pruh.

„To je divné! Je to možné, že by to byl sníh, který se seshora zřítil?“ uvažoval Gorjunov.

„Ne, to není sníh, ale vyrazila tu nějaká bílá hornina,“ řekl Ordin, když se podíval dalekohledem. „Je celá rozrytá jámami, zrovna jakoby rozhlodaná. Že to bude tady, kde Vampové dobývají křemen?“

Pospíšili k tomu místu a ukázalo se, že čedič zde leží na sněhobílém zvětralém mramoru, který vystupoval na tři až čtyři metry nad dno kotliny v délce dvou až tří set metrů. V mramoru byl rozset tu jednotlivě, tu ve shlucích a v mezivrstvách černý, šedý a špinavě bílý křemen; ten také dobývali Vampové, kteří hroty svých oštěpů nebo škrabadly rozvrtali celý mramorový svah.

„Tak tady máme, co jsme potřebovali, abychom mohli určit dobu, kdy sopka vznikla,“ řekl Ordin, když prozkoumal bílou stěnu. „Našel jsem několik, byť i špatných zkamenělin, které ukazují, že je to vrstva z mladší doby křídové. Podle toho vznikla sopka ne dříve než v třetihorách, kdy v severní Sibiři i na jiných místech vytékaly rovněž čediče. Musíme tu ještě hledat, nenajdeme-li lepší.“

Po těchto slovech vlezl Ordin do jednoho hlubšího výklenku ve svahu a začal pracovat kladívkem; ostatní se hrabali v hromadách bílého písku, nasypaného u úpatí; dokonce i Onkiloni se zúčastnili výzkumu, když jim ukázali jednu z nalezených ulit a vysvětlili, co to je. Tu však přestalo klepání kladívka a brzy nato vylezl Ordin z výklenku a řekclass="underline"

„Víte, tam dole je práce v plném proudu. Buďte ticho, přiložte ucho ke svahu a poslouchejte! Nejlepší je to ovšem uvnitř výklenku, kde jsem byl.“

Gorjunov a Kosťakov vlezli do výklenku a přitiskli ucho ke stěně. Uslyšeli tu krátké, tu delší údery, které se nesly z hlubiny, zrovna jako by tam někde v dáli pracovaly obrovské kovárny; zdálo se, že těžkými kladivy mlátí do tvrdého kovu. Hornina se lehce otřásala a bylo vidět, jak se od bílé stěny chvílemi oddělovaly jednotlivé krystalky vápence, který tvořil mramor.

„Pane, ale tam dole se činí!“ řekl Gorjunov, když vylezl z výklenku.

„Není na čase, abychom odtud utíkali, než bude zle?“ zeptal se Kosťakov vzrušeně.

„Myslíte, že je to známka, že se sopka brzy probudí?“ zasmál se Ordin. „Kdybychom zde byli dříve a tyto zvuky neslyšeli, bylo by to vskutku příznakem zesílené podzemní činnosti. Ale ani tehdy bychom se nemuseli ničeho obávat, protože se sopka může probouzet dny, týdny, neděle, měsíce, ba i roky.

„A dokonce celá staletí jako Lysá hora!“ dodal Gorjunov.

Když Onkiloni poznali, o čem cizinci hovoří, vlezli jeden za druhým do výklenku a poplašeni odtud vycházeli. Nyní byli více než kdy jindy přesvědčeni, že zde pod zemí bydlí zlí duchové. Tyto údery, otřásání stěny, plaménky v proláklině, tisíce dýmů, vařící se jezera, žádné rostlinstvo — to všechno dohromady je tak postrašilo, že začali naléhavě prosit, aby odešli z této strašné krajiny dříve, než nastane noc.

Bylo již pozdě, slunce se schovalo za vysoký severní svah a hustý stín lehl na tuto část kotliny. Kromě toho se ze západu valil velký černý mrak a mlha v těchto končinách ještě vždy hodně zhoustla. V mlze a za soumraku mohli snadno ztratit cestu a spadnout do trhliny nebo vroucího jezera.