Sannikovova země

Nahoře nezůstali dlouho; dost ostrý větřík, který vanul z ledových polí, připadal lehce oblečeným ženám příliš chladný. Byly rády, když se octly zase dole u ohně, kde strávili noc. Za tuto výpravu na sněžnou pláň byly ženy odměněny skleněnými korálky a zrcátky, jež cestovatelé vyhledali mezi svými věcmi.

Tentokrát si vzali s sebou všechny věci, které sem přivezli pro případ, že by se setkali s Onkilony; chtěli je rozdat na Amnundakově tábořišti; skleněné korále, zrcátka, jehly, blýskavé knoflíky, pestré stuhy, měděné prsteny a náušnice s nepravými kamínky a korálový náhrdelník pro náčelníkovu ženu měly vzbudit nadšení Onkilonek a několik nožů, seker a ruční pila měly uspokojit muže a přimět Amnundaka, aby jim dal spolehlivý ozbrojený doprovod na výpravu do země Vampů.

Vrátili se do tábořiště, strávili tam ještě asi tři dny a po dlouhých rozmluvách přesvědčili Amnundaka, že musí svolit k jejich výpravě do severní části kotliny.

„Ačkoli vaše blesky zabíjejí jistě ptáky, zvířata i lidi,“ řekl, „Vampové jsou příliš chytří a mohou vás zákeřně přepadnout z nějakého úkrytu nebo v noci v mlze. Proto vám dám na cestu dvanáct nejlepších mladých bojovníků, kteří budou střežit váš spánek, ponesou vám věci a budou pátrat po bezpečné cestě.“

Druhého dne se vydala skupina sedmnácti dobře vyzbrojených lidí na cestu; Annuir totiž uprosila Ordina, aby ji vzal s sebou, a též se vyzbrojila oštěpem, lukem a šípy, nic nedbajíc úsměšků Onkilonů a zastrašování žen. Chtěla vidět nové kraje a Ordin věřil, že si Annuir přivykne na cestování, aby si ji mohl odvézt s sebou na pevninu; velmi se mu líbila a také ona si ho vřele zamilovala.

Prvního dne došli do tábořiště, které Vampové zpustošili. Zemljanka již opět stála a život pokračoval v obvyklých kolejích; ženy hospodařily, děti skotačily a dováděly, chyběli tu jen starci a stařeny, které Vampové vyhubili. Skupina přenocovala v tábořišti a pak šli dále přímo na sever. Planiny s jezery se střídaly s lesy, stále řidšími a řidšími, kde potkávali rovněž méně divokých zvířat. Na nocleh zůstali na planině u břehu jezera, které se každých deset minut uprostřed vzdouvalo a v němž byla tak teplá voda, že cestovatelé dostali chuť se pořádně umýt. Zatím co bojovníci rozdělávali oheň a krájeli maso k večeři, poodešli cestovatelé kousek od tábora, rychle se svlékli a vrhli se do vody. Šplouchnutí upoutalo pozornost bojovníků, že zděšeně vyskočili. Ačkoli neměli k vodě takový odpor jako na příklad Mongolové, kteří se nikdy nemyjí, přece jen jako jiní národové na severu, kde je voda příliš chladná, neznali koupání. Proto si myslili, že bílí kouzelníci, o něž mají pečovat, chtějí zmizet ze země Onkilonů tak, že se změní v ryby a tuleně.

„Annu, podívej se, tvůj muž s ostatními kouzelníky teď zmizí, utekli do jezera!“ vykřikl jeden.

Annuir, která rovněž pomáhala při vaření, vyskočila a rozběhla se ke břehu a za ní všichni Onkiloni. Cestovatelé byli již ve vodě a plavali, bylo jim vidět jenom hlavy.

„Hele, už se změnili v tuleně, koukněte, koukněte!“ křičel hlouček na břehu.

Ale Annuir, která se již trošku zcivilisovala a leccos znala, uklidnila se po prvním úleku — poznala Ordinův obličej a začala se Onkilům smát. Úžas ostatních však ještě vzrostclass="underline" cestovatelé vylezli na břeh a začali si natírat tělo a hlavu něčím bílým, co se podobalo sněhu; bojovníci, kteří neměli ani zdání o mýdle, byli dokonale ohromeni.

„Podívejte se, na těchto kouzelnících mrzne voda a mění se v sníh!“ říkali jeden druhému.

Annuir, která již mýdlo znala, opět je uklidnila a vysvětlila jim, oč jde. Onkiloni se však uklidnili, až když se bílí lidé oblékli a vrátili k ohni, kde si je všichni bojovníci pokradmu pozorně prohlíželi, zda se na nich nic nezměnilo.

Zatím co všichni večeřeli, vzala Annuir mýdlo a rozběhla se také vykoupat, kousek dále od tábora. Protože neuměla plavat, nešla daleko do vody a mydlila se hned u břehu. Když se vrátila, začali se ji všichni bojovníci posmívat.

„Ty jsi se natřela sněhem, abys zbělela jako tvůj muž. Ani jsi se nebála vlézt do vody, kde tě mohl vodní duch chytit za nohy a stáhnout dolů. Ale zůstala jsi tak tmavá, jak jsi byla!“ vysmívali se jí všichni příslušníci kmene.

Annuir se potom Ordinovi přiznala, že se ve vodě strašně bála. Stále se ji zdálo, že ji už někdo chytá za nohy a táhne pryč. Jako všichni Onkiloni věřila i ona, že jsou zlí duchové, kteří žijí ve vodě, v lesích a v jeskyních, že jsou duchové mlhy a vánice. A jenom touha, aby se Ordinovi ve všem podobala, přiměla ji vlézt do vody.