Sannikovova země

Jakmile mlha zřídla, vydali se na sever. Rostlinstvo tu bylo čím dále tím zakrslejší a objevovaly se tu celé pruhy uschlého nevysokého, ale starého lesa; na planinách se střídaly malé plochy řídké trávy s pruhy zcela holými, tvořenými zvětralým čedičem. Ušli několik kilometrů a přišli k trhlině, z níž vycházel slabý dým.

Ordin se předklonil a natáhl k trhlině ruku, ale hned rychle ucukl; tak horký byl vzduch, vycházející z hlubiny. Trhlin bylo čím dále tím víc, a vzduch byl proto teplejší; cestovatelům se zdálo, že se dostali do pěkně vytopených parních lázní, tím spíše, že páry zahalovaly celou krajinu jakoby lehkou mlhou.

Onkiloni už dávno shodili kazajky a šli svlečeni po pás; ani cestovatelé nesnesli vedro, a následovali jejich příkladu. Nakonec si i Annuir svlékla kabátek a kalhoty a ponechala si jen pás; prohlásila totiž s jistými rozpaky, že je tu horko jako v příbytku, kde hoří pořádný oheň.

Pásmo hustší mlhy upoutalo jejich pozornost; ukázalo se, že uprostřed pásma vyrážejí z několika otvorů s lehkým pískotem nebo těžkým hučením kotouče páry.

„Ale to jsou už opravdové fumaroly,“[5] vykřikl Ordin.

Čím šli dále, tím těchto otvorů, roztroušených po holém hrbolatém povrchu černé lávy, přibývalo. Zdálo se, že celá země v hloubce doutná a kouří; teplo půdy bylo již cítit skrz obuv.

Když ušli touto krajinou asi dva kilometry, zastavili se, aby si oddechli a rozhlédli se kolem sebe; obrazu, který se jim naskytl, museli se chtě nechtě podivit. Na všech stranách, hned zde, hned tam, vyrážely ze země kotouče páry a vznášely se v klidném vzduchu ve spirálách vzhůru, kde v šikmých paprscích slunce hrály duhovými barvami. Vypadalo to jako když za jasného tichého mrazivého dne kouří nesčetné komíny neviditelného města. V mezerách mezi bílými sloupy na západě, severu a východě černaly se vysoké strmé svahy okrajů kotliny, jež byly odtud vzdáleny už jen, asi pět šest kilometrů. Hned zde, hned tam bylo vidět obrysy ostrých vrcholků s pruhy nebo skvrnami sněhu, jasně se třpytícími v paprscích slunce. Tyto bílé sněhové skvrny a bílé sloupy s jedné strany a černé útesy a černá půda s druhé strany tvořily vzácné spojení dvou kontrastních barev.

Ticho bylo často přerušeno hned ostrým pískotem, hned zas hučením z některé trhliny.

„Černá kouřící poušť!“ zvolal Gorjunov.

„Tak to je Údolí tisíce dýmů!“ řekl Ordin.

„Sídliště zlých duchů!“ prohlásil nejstarší z Onkilonů.

„To kouří jejich ohně v podzemních jeskyních.“

S různými pocity pohlížela skupina lidí na tento vzácný obraz; bílí se zájmem, snědí pak s pověrčivým zmatkem. Všichni si všimli širšího sloupu páry vpředu; když se k němu přiblížili, ukázalo se, že vystupuje z jezírka, jež má v průměru sice všeho všudy asi šest metrů, v němž však voda klokotá zrovna jako ve velkém kotli.

Gorjunov vyndal z tlumoku kousek syrového masa, přivázal jej na konec řemínku a spustil do vody. Maso, nadnášené proudy vařící se vody, obracelo a ponořovalo se a za několik minut bylo uvařeno.

„Nádherné místo na nocleh!“ poznamenal Ordin. „Dříví tu sice není, ale zato připravený kotel, v němž si můžeme uvařit večeři a vzít si vařící vodu na čaj.“

Na další cestě na sever narazili ještě na několik nevelkých vroucích jezer různé velikosti. Nejmenší měla jeden až dva metry v průměru, vřela slabě a dělaly se na nich drobné bubliny; větší jezera vřela prudce a celý povrch se vlnil a tu a tam prudce vzdouval. Všimli si, že strmé stěny nad hladinou vody a půda kolem jezer byly někde pokryty bílým, jakoby sněhovým popraškem. Sníh vedle vařící vody se zdá nemožností. Naškrábali si na zkoušku trochu tohoto poprašku a zjistili, že je to jakási palčivá sůl velmi nepříjemné chuti.

„Jestliže se tu však vylučuje sůl, musí být voda slaná a nehodí se na čaj,“ prohodil Gorjunov.

Zkusili ji a ukázalo se, že sice není docela sladká, že se však k pití přece hodí.

Když procházeli mezi tisíci jezírky a kouřícími trhlinami již blízko okrajů kotliny, narazili na velkou plochou proláklinu, která měla v průměru asi dvě stě kroků a byla hluboká asi patnáct až dvacet metrů.

Dno bylo mírně prohnuté, takže připomínalo velkou číši, avšak voda v ní nebyla. Když se upřeně zadívali do řídkého dýmu, který se válel po dně, zpozorovali, že v trhlinách tu a tam vyšlehují modré plaménky. Ordin je chtěl prohlédnout zblízka, a proto se pustil dolů, ale po několika krocích se rychle vrátil, zacpávaje si rukou nos i ústa. Řekl, že se začal dusit sirnými a chlorovými parami, které naplňovaly vzduch, horký jako v peci.