Sannikovova země

„Lov se jim nepodařil,“ řekl Gorjunov. „Teď jim zastřelíme tura před očima, ale samozřejmě, že ne pro ně.“

Tur teď běžel směrem k pozorovatelům, vzdálen od nich asi dvě stě kroků, a čtyři Vampové zůstali asi o třicet kroků zpět; pátý ležel tam, kde upadl. Vampové uháněli obrovskými kroky, s trupem silně nakloněným vpřed. Chomáče vlasů jim vlály ve větru; každý měl v ruce jen jediný oštěp. Doufali, že zvíře ztrátou krve zeslábne a že jim neunikne. Tur se však v největší rychlosti zhroutil na zem. V bojovném zápalu Vampové buď výstřel neslyšeli, nebo si neuvědomili, co se stalo. S vítězoslavným pokřikem přiběhli ke zvířeti a začali kolem něho na oslavu tančit.

„Teď je musíme postrašit,“ řekl Ordin, „nebo žádné maso neuvidíme.“

„A vůbec, musíme si vyčistit cestu dál na sever a přimět je, aby vzali do zaječích a utekli do svých jeskyní.“

Gorochov zvedl svou berdanku a vystřelil. Vampové zprvu ztrnuli, potom se však se strašným řevem rozběhli zpět po planině; zdvihl se i Vampu pohmožděný turem, a kulhaje, odbelhal se za nimi. Onkiloni rychle vyskočili na mýtinu a vydali svůj válečný ryk, aby se výstřel v představě Vampů spojil s tímto rykem vjedno.

„Zde zůstaneme přes noc!“ navrhl Gorjunov. „Večeře je hotova a Vampové se neodváží vrátit zpět.“

Zatím co Onkiloni vyvrhovali býka, cestovatelé vypátrali uprostřed planinky jezírko, spíše rybníček s vlažnou vodou; mělo příkré břehy a bylo zřejmě velmi hluboké. Vedle něho se utábořili na noc, přinesli si sem kusy masa, jehož přebytečnou část nechali na pospas orlům a vlkům. Zaplápolal oheň a všichni se dali do přípravy večeře. Ordin šel s kotlíkem k jezírku; když chtěl načerpat vodu, musel si lehnout na zem, tak nízko byla hladina jezírka. A tu, jak spustil ruku s kotlíkem, měl dojem, jako by se voda zvedala; začal pomalu zdvíhat kotlík — voda rovněž stoupala, jako by byla přitahována magnetem.

Voda se zdvíhala stále výš a výše až nakonec byla hladina v jedné rovině s břehem.

„Voda vystupuje z jezera!“ vykřikl Ordin a vyskočil.

Na tento výkřik se všichni sběhli ke břehu a překvapeně se dívali na jezírko naplněné vodou až po okraj.

„Musíme si sebrat své věci a jít dále,“ prohlásil Kosťakov.

Onkiloni si začali šeptat a s pověrčivou hrůzou hleděli na vodu a čekali, že se z ní vynoří hlava nějaké obludy. Na tváři Annuir se střídal strach se smíchem, neboť když se podívala na Ordina, pozorovala, že se usmívá. Sama už přivykla myšlence, že bílí lidé všechno znají, vše mohou a ničeho se nebojí.

Ale dříve než se Onkiloni rozhodli utéci, začala voda v jezírku pomalu klesat a za několik minut už byla hladina na své původní úrovni. Gorochov si s ulehčením oddychl.

„Odešel zas nazpátek, zase zpět do hlubin, je vidět, že se polekal!“ promluvil.

Ordin, Gorjunov a Kosťakov se rozesmáli. Domýšleli se, že to je nějaký neznámý druh jezer s podzemním přítokem; jeho ústí jež sahalo do hloubky, bylo zřejmě na dně zaplněno vodou, páry a plyny zdvíhaly občas vodu a potom unikaly nějakou boční trhlinou, nevyrážejíce z vody jako u jiných jezer; proto voda zase klesala. Zbývalo ještě prozkoumat pravidelnost tohoto jevu, aby se přesvědčili, zdali si jej správně vysvětlují. Ordin vytáhl hodinky.

„Teď už vím, jak mohou zvířata z tohoto jezera pít. Vyčkávají, až se voda zvedne ke kraji.“

„Ano, i mně se to zdálo nepochopitelné, když jsem viděl srázné břehy, ale k vodě žádný přístup se stopami zvířat,“ potvrdil Ordin.

„Možná, že se zvíře někdy ani nestačí napít a voda mu uteče zrovna před nosem!… Tak, a teď běž a čekej, až zase stoupne.“

Čekat museli vskutku dlouho; uvařili a upekli večeři a snědli ji, když se voda začala opět zvedat; přestávka trvala téměř hodinu.

Jakmile se slunce skrylo za clonu par v severní části kotliny, zdvihla se odtamtud hustá mlha a naráz se téměř setmělo. Na štěstí byli na noc zásobeni dřívím a u ohně bylo světlo a teplo. Rozprávěli o jezerech této podivné země a o jejich občasných sopečných výbuších, které si Onkiloni vysvětlovali jako hru vodních duchů. Sdělili cizincům, že je v severní části Údolí tisíce dýmů, kde ze země všude vystupuje kouř a půda je tak horká, že pálí do nohou skrz boty. Oni sami tam sice nebyli, ale slýchali o tom od starců, kteří se v mládí zúčastnili velké výpravy proti Vampům, kterou podnikl Amnundakův děd.

V tomto údolí trávili dříve Vampové zimu.

Rozhovor byl přerušen táhlým vytím, které sem dolehlo z lesa. Psi na ně odpověděli zuřivým štěkáním.

„Vlci jsou blízko, ucítili zdechlinu,“ řekl Gorochov.

„Teď bychom mohli chytit jednu nebo dvě vlčice,“ navrhl Gorjunov.

Onkiloni mínili, že to není těžké; za zimních nocí prý pořádají štvanice s pochodněmi na vlky, kteří znepokojují sobí stáda. Ukázalo se, že na lapení vlčice mají síť, spletenou z tenkých řemínků, které se používá k chytání vypelichaných hus. Začali se chystat na štvanici. Z hromady dříví, připraveného na noc, vybrali smolnaté kmeny suchých mladých modřínů, rozlámali je na kousky dlouhé půl metru a přivázali je k oštěpům; takové pochodně připravili pro všechny účastníky a položili je na oheň. Za tu dobu se vlci seběhli ke zbytkům tura; ozývalo se odtamtud vrčení, kňučení a chroupání kostí; smečka šelem hodovala, využívajíc mlhy.