Sannikovova země

Když se cestovatelé vrátili do tábořiště, strávili téměř celý měsíc ve své zemljance, protože je Amnundak již nechtěl pustit na daleké výpravy. Obcházeli jenom nejbližší mýtiny a lesy, vždy v doprovodu několika bojovníků, a pozorovali život zvířat a vývoj rostlin, účastnili se menších lovů nebo chytali v jezerech ryby, aby poznali různé zástupce této třídy obratlovců. Ostatně dalekým výpravám ani nepřálo počasí. Tento první letní měsíc byl v Sannikovově zemi nejdeštivější; nebe se často zahalovalo mraky, drobně a nepříjemně mrholilo. Avšak ani když pršelo, neměli mít dlouhou chvíli, pět mladých žen v zemljance se o to postaralo; znalost jazyka Onkilonů, v němž se častými rozhovory s ženami stále zdokonalovali, umožňovala jim volněji rozprávět a shromažďovat si hojné zprávy o mravech, obyčejích, způsobu života a víře Onkilonů.

Tento kmen neměl žádné písemné památky, ale mohli si zapisovat zkazky a pohádky. Když cestovatelé již dostatečně ovládali jazyk, zvali si k sobě starce a stařeny ze sousedních tábořišť nebo je sami navštěvovali. Také se zajímali o náboženské představy kmene a v tomto směru by je byl mohl šaman jakožto kněz nejvíc poučit; ten to však příkře zamítl a vůbec se k cizincům choval se skrytým nepřátelstvím. Obyčejní Onkiloni měli o této věci dosti mlhavé a dokonce protichůdné představy, které vcelku vyznívaly tak, že věřili v dobré duchy na nebi a vůbec ve vzduchu, tedy v oblacích, na nebeských tělesech, a v zlé duchy ve vodě a pod zemí.

Po celou tu dobu se podařilo jen jednou dvěma cestovatelům jít se podívat na Nikiforova, který stále žil jako poustevník se psy uprostřed sněhů, zaměstnávaje se lovem, sušením masa a shromažďováním zásob paliva na zimu. Aby mohli v případě krajní potřeby dostat od něho rychle zprávu nebo mu ji naopak poslat, odvedli k Nikiforovovi Běluchu a vzali si s sebou jeho Pestrušku, které mohly nahradit poslíčky. V nejvyšším nebezpečí měl rozdělat na výstupu nad závějí velký oheň, jehož kouř i plameny by snadno mohli z tábořiště pozorovat.

Cestovatelé se chystali přezimovat v Sannikovově zemi, a tak se přirozeně také zajímali, jaké zimy tu bývají, a vyptávali se na to Onkilonů. Podle jejich slov nastává začátkem září rychle podzim; slunce svítí do kotliny jenom asi pět nebo šest hodin za den a jen nepatrně vystupuje nad jižní okraj. Listí žloutne a opadává. Onkiloni usilovně připravují topení na zimu. Počasí se často kazí a občas sněží. Od začátku října již slunce do kotliny neproniká, ve dne je však několik hodin světlo. Jižní větry přinášejí sněhové vánice, severní pak déšť a mlhu. Onkiloni vycházejí na poslední lovy, aby se zásobili na zimu. Od poloviny tohoto měsíce den už vlastně není, jen asi jednu nebo dvě hodiny trvá soumrak; nepohoda bývá častější a nutí lidi, aby seděli v zemljankách. Od začátku listopadu až do konce ledna trvá polární noc, kdy svítí jenom měsíc, je-li jasno, a polární záře, kterou Onkiloni připisují duším zemřelých. Jižní větry v tuto dobu přinášejí chlad, jasné počasí, západní a východní metelice a severní oblevu i déšť. (Když si to Gorjunov zapisoval, připojil k tomu ještě: Je jasné, že toto teplo závisí v zimě na vroucích jezerech a fumarolách v severní části kotliny.) Proto se nemůže nahromadit velké množství sněhu a sobi i divoká zvěř nacházejí píci na planinách. Nejvíce sněhu se hromadí na okrajích pod útesy, kde leží až do pozdního jara. Tyto tři měsíce tmy jsou pro Onkilony nejnudnější —za chumelenice a za deště musí sedět v zemljankách. Za měsíčních nocí vycházejí na lov, zvláště na vlky, kteří dorážejí na soby.

Počátkem února se na jihu objevuje světlo, ale slunce začíná do kotliny nakukovat až na začátku března; dne rychle přibývá, otepluje se a koncem tohoto měsíce nastává náhle jaro: sníh mizí, objevuje se tráva, příroda ožívá; v polovině dubna se začínají zelenat lesy.