Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
„Tady „vidíte, bílí lidé,“ uzavřel Amnundak, ukazuje na nesčetné pahrbky hrobů, „kolik udatných bojovníků našeho kmene našlo smrt z rukou Vampů. Nyní pochopíte, proč je tak nenávidíme. Nemůžeme žít klidně, pokud jen jediný z nich zůstane živ v naší zemi.“
Vjeskyni se všude válely napůl zetlelé lidské kosti a lebky: medvědi, vlci a orlové si tu kdysi uspořádali bohatou hostinu, když Onkiloni po vítězství odešli a nechali mrtvoly Vampů zde v jeskyni. Podle toho, jak kosti vypadaly, stalo se tak před několika stoletími; mnoho kostí se totiž při doteku rozsypalo v prach. Avšak hroty kopí z křemene, škrabadla a nože, jež se tu všude povalovaly, se zachovaly v dobrém stavu a cestovatelé si vzali celou sbírku těchto výrobků pračlověka. Tak vlastně jeskyně tvořila druhé pohřebiště, avšak smutné, v studeném pološeru pod klenbou začouzenou staletými ohni.
Při prohlížení jeskyně si cestovatelé představovali, jak smutný byl asi život těchto pravěkých tvorů, napůl lidí a napůl zvířat, bojujících o svou existenci nejprimitivnějšimi zbraněmi, jednou hladovějících, jednou po bohatém lovu se přejídajících podobně jako šelmy. Skrývali se před zimou v temných úkrytech, jež vyrvali zuřivému medvědu nebo jeskynní hyeně; za dlouhé polární noci se třásli pod tvrdými hrubě vydělanými kůžemi a krátili si čas pouze jídlem, spaním a opracováváním křemene pro své zbraně. Bilo úplně do očí, o kolik výše stáli, šťastněji a veseleji si žili Onkiloni, rovněž lidé z kamenné doby; měli však již oděv, nádobí, rodové obřady a slavnosti, žili uprostřed zeleně lesů a luk v světlejších, teplejších obydlích; dovedli si zpestřovat svou stravu, zpracovávat kosti i kůže; měli stádo domácích sobů. Srovnáním tvaru těla Onkilonů a Vampů, zvláště jejich lebky, názorně se ukázalo, jak daleko se dostalo lidstvo ve svém vývoji za desítky tisíc let, které dělily paleolitický věk od neolitického.
V této osamělé Sannikovově zemi, odříznuté ledy od ostatního světa, zachovala se proto jak zvířata, která vyhynula nebo byla všude vyhubena, tak pračlověk, který zůstal ve svém vývoji na nízkém stupni, protože byl vzdálen od ostatní země, kde se všechno postupně měnilo a zdokonalovalo. Životní podmínky Vampů zůstaly stejné jako v oné dávné době, kdy se tato země odtrhla od pevniny a byla obklopena pásmem ker; podnebí tu zůstalo stejné, potravy bylo dost a do příchodu Onkilonů neměli důvod k dokonalejšímu způsobu života.
Od Amnundaka se cestovatelé dověděli, že se Vampové již lecčemus od Onkilonů naučili. Dříve neznali oheň a v zimě žili u horkých pramenů, kde si stavěli přístřešky z kamenů, složených na sebe. Když se naučili rozdělávat oheň, začali žít v zimě v jeskyních, které je lépe chránily před chladem a sněhem. Začali péci maso, ač je jedli dál i syrové. Začali si vyřezávat ze dřeva hrubé číše a sešívat si řemínky z kůže pokrývky a pláště pro chladné počasí. Dělali také z kostí hroty kopí, ač dávali přednost pevnějším z křemene.
Na Ordinův dotaz, kde berou Vampové křemen na své zbraně, nemohl Amnundak odpovědět. Onkiloni takové místo neznali; užívali buď kostí, nebo větších úlomků chalcedonu, achátu nebo karneolu, které nacházeli v čediči na okraji kotliny. Vyrobit hroty z tohoto materiálu, to trvalo velmi dlouho, a proto je dělali jen ve volných chvílích za dlouhé polární noci při světle ohně v zemljance. Křemen v čediči nebyl, a proto tedy předpokládají, že jsou někde na území Vampů a v útesech na okraji kotliny i jiné horniny, na příklad vápenec nebo křída, které často obsahují křemen. To je ponoukalo podniknout novou výpravu, a to již do nitra země Vampů.
Po prohlídce jeskyně se vrátili cestovatelé s Amnundakem k zástupu; bojovníci byli propuštěni do svých domovů a část se jich rozešla po stezkách; ti, kdo žili na jihu, vydali se s Amnundakem po cestě podél kraje kotliny. Cestovatelé toho využili, aby se seznámili s novými místy. Ač byla cesta vcelku stejná, měla přece v různých částech určité vzdálenosti: tu klesal útes ze závratné výšky téměř kolmou stěnou, u jejíhož úpatí ležely haldy tajícího sněhu, na které občas shora padaly nevelké laviny. Tu se útes rozpadal na různě vysoké výstupky a stával se útulkem kozorožců, jejichž hnědá těla tu čas od času spatřili. Tu se zas vzhůru táhla úzká trhlina, jakási temná chodba mezi převislými stěnami, ostrými výstupky a skalami, vyhloubenými vodou a větrem a připomínajícími fantastické postavy lidí a zvířat. Do takové úžlabiny se však mohli dostat jen kozorožci, ale rozhodně ne lidé, kteří by tam ani nevylezli. Místy vystupovaly vpřed obrovské kamenné vrstvy, podobné vystrčenému břichu nějaké nestvůry, po nichž stékala v jednotlivých praméncích voda. Na jednom místě, ve výšce asi 100 m, prýštil z otvorů v kolmé stěně stříbrným obloukem vodopád, napájený ledovcem na vrcholu, rozstřikoval se ve vodní tříšť a padal do ssutin. Všude bylo vidět stejný čedič, někde téměř celistvý, jinde porésní jako láva, jinde zas struskovitý, někde konečně hýřící krásnými různobarevnými úlomky, kterých si Onkiloni tak cenili, neboť je potřebovali na ženské ozdoby i zbraně.
Na jednom místě ve výšce 200 m zpozoroval Gorochov kozorožce; stál na úzkém výstupku a ostře se odrážel od černé stěny; zřejmě se cítil před dvounohými tvory, plazícími se hluboko dole, úplně bezpečný.
„Kdo z vašich bojovníků může tohoto kozorožce proklát střelou?“ zeptal se Gorochov.
Amnundak zavrtěl hlavou a praviclass="underline"
„Naše střely k němu nedoletí.“
„Ale naše blesky tam doletí a ulovíme si ho k večeři.“
Amnundak změřil očima vzdálenost a znovu zavrtěl hlavou.
„Nu, Nikito, vychloubal jsi se, tak se před Onkilony neshoď,“ vybídl ho Gorjunov.
Gorochov nabil svou berdanku, klekl si, aby měl větší jistotu, a položil hlaveň do keře jako do vidlice. Kozorožec připomínal malou hnědou skvrnu, která se nedala zasáhnout. Amnundak a bojovníci se v očekávání shlukli okolo střelce. Jakut dlouho mířil, až konečně zazněl výstřel, jejž útesy několikrát opakovaly. Hnědá skvrna sebou trhla, nahnula se kupředu a spadla se srázu. A kozorožec letěl dolů, tloukl rohy o výstupky skal a odskakoval od nich jako míč; ohromné rohy a zdvižené nohy se míhaly ve vzduchu; konečně dopadlo tělo u úpatí stěny. Onkiloni vykřikli a běželi pro úlovek.
„Daleko zabíjí blesk bílých lidí, nikdo se nemůže před ním zachránit!“ řekl Amnundak. „Kdyby Onkiloni měli deset takových blesků, nezůstal by v naší zemi, než se slunce na zimu schová, ani jeden Vampu.“
Na cestě se postupně oddělovala jedna skupina bojovníků za druhou a zahýbala do lesa ke svým sídlištím; na konec odešla poslední a cestovatelé, minouce zemljanku šamana, jemuž donesli hlavu kozorožce, vyšli na mýtinu k svému obydlí. Annuir je stále doprovázela, na mýtině se však rozběhla kupředu, aby přivítala muže na prahu s ostatními ženami, jak to bylo zvykem u tohoto kmene.
LOV NA LOVCE
Lovci strávili déle než týden ve své zemljance, zotavujíce se z výpravy k Vampům a učíce se jazyku Onkilonů; při besedách s ženami to nebylo těžké a lekce kolem plápolajícího ohně s šálkem čaje v ruce nebo s dýmkou v ústech se měnily v hodiny veselí, plné žertů a smíchu; ženy se zase učily rusky a koncem týdne si obě strany již dostatečně rozuměly. Přiváben smíchem, který zazníval ze zemljanky, přicházel často k bílým lidem Amnundak; v jeho přítomnosti se však ženy chovaly důstojněji a také cestovatelé se snažili, aby si v ničem nezadali.