Sannikovova země

Cestovatelé byli zabráni do práce a ani Onkiloni, kteří jen přihlíželi, nezpozorovali, že se ostatní mamuti k nim ponenáhlu přiblížili asi na čtyřicet kroků, zastavili se a prohlíželi si divné dvounožce, kteří obklopili jejich druha, jenž nechtěl vstát. Psi první ucítili jejich blízkost a s hlasitým štěkáním se k nim vrhli. Lidé se ohlédli a zkameněli hrůzou v rozpacích, mají-li běžet ke kraji lesa a nečekat, až je mamuti napadnou, nebo mají-li začít útok sami. Psi však nedoběhli ani na deset kroků ke zvířatům, a přestože se štěkáním a vrčením div neroztrhali, svěsili ocasy a neodvážili se k nim přiblížit. Zvířata se udiveně dívala na tyto smělé trpaslíky, kteří se opovažovali obtěžovat je svými zvuky. Nakonec je zřejmě omrzelo poslouchat jejich štěkot, obrátila se a vznešeně odešla k druhému okraji planiny, kde začala okusovat větve se stromů.

Onkiloni se uklidnili, a když Ordin mamuta popsal a změřil, dali se do stahování kůže a odkrajování masa. V tom se vrátili zvědové, kteří byli po výstřelu posláni po stopách Vampů, a oznámili, že na sousední louce našli právě opuštěné tábořiště. Gorjunov si je chtěl prohlédnout a vyzval Gorochova a jednoho ze zvědů, aby šli s ním, ponechávaje ostatním, aby vykonávali řeznickou práci.

Tábořiště bylo u velkého rozložitého topolu, který rostl uprostřed nevelké louky. Tráva kolem stromu byla udupaná, na zemi leželo několik zvířecích koží, hrubě vyřezané dřevěné misky, dva těžké kyje a několik kopí. Oheň ještě zcela nevyhasl a nad ním trčely šikmo zabodnuté hůlky s napůl ohořelými kousky masa. Vampové, postrašeni výstřely, nechali večeři večeří; všude se válely ohryzané kosti a na suché větvi visela zadní noha koně, soudíc podle čerstvé kůže, rozložené na zemi.

Gorjunov si prohlédl stanoviště a chystal se k odchodu, sebrav jednu z misek na ukázku, co Vampové vyrábějí, když tu jej Onkiloni upozornili, že je na stromě „hnízdo“ Vampů, v němž se možná schovali hlídači bohů. Tato domněnka nebyla však opodstatněna — Vampové by nenechali dole své zbraně a hůlky s masem. Jejich obydlí ve vzduchu bylo ovšem prázdné. Proto si je chtěl Gorjunov prohlédnout, a tak všichni tři vylezli nahoru, což bylo docela snadné, neboť strom byl rozložitý. Hnízdo bylo téměř ve vrcholku, kde se kmen dělil v několik tlustých větví, které se dolů rozkládaly do strany; na větve byly položeny úzké klády a nad nimi byla podlaha z tyčí, která tvořila jakousi palandu; část byla chráněna před deštěm střechou, upletenou z větví a rákosí. Pod ní ležely kůže — postel a přikrývka Vampů. Pár kyjů, kožený prak a hromada oblázků na metání a několik kopí tvořilo skromný inventář přístřeší, v němž se pravěcí lidé skrývali před nočními šelmami. Z několika otvorů v listí, udělaných na různých stranách, bylo možno pozorovat okolí, a to i planinu na níž se pásli mamuti; v části, kterou bylo vidět, mohl Gorjunov rozeznat skupinu Onkilonů, kteří se hemžili kolem kořisti.

Zatím co si návštěvníci prohlíželi hnízdo a okolí, vyšel z křoví na okraji louky Vampu, rozhlédl se kolem a zamával rukou, volaje své schované druhy. Hned vedle něho vylezla žena a dvě děti a všichni čtyři zamířili ke stromu. Tu je zpozoroval Gorochov a poněkud ulekaně zašeptaclass="underline"

„Hlídači bohů se vracejí, co budeme dělat? Budeme po nich střílet?“

Onkilon již vyndal z toulce šíp a chystal se napnout tětivu luku, když tu jej Gorjunov pohybem ruky zastavil.

„Zůstaneme tu klidně sedět a budeme pozorovat, co budou Vampové dělat,“ řekl Gorochovovi.

„A což když polezou nahoru?“

„Ve dne nemají, co by tady pohledávali, a dole mají jídlo.“

„A jak my se odtud dostaneme?“

„Postrašíme je výstřelem. U ďasa, moje puška zůstala dole!“

„To nám ještě scházelo! Najdou ji a pokazí.“

„Ale kdež, vždyť je vaše puška tady, ale má zůstala na této straně stromu; snad ji ale ani nezpozorují.“

Při této rozprávce si přistižení na stromě lehli na kůže kolem otvoru v palandě, odkud bylo vidět celé tábořiště. Rodina Vampů přišla ke stromu a sedla si na bobek kolem ohně; žena držela ještě v náručí nemluvně; hoch, starý asi dvanáct let, měl již ozdobu, a to hůlku v nose, ale děvčátko asi šestileté znetvořeno ještě nebylo. Když muž uviděl ohořelé maso, vyrazil několik nesouvislých zvuků; nepodobaly se sice moc lidské řeči, ale hoch jim porozuměl, rozběhl se na kraj lesa a vrátil se s náručí chrastí. Žena pak vyhrabala popel, vybrala ještě doutnající kousky dřeva, přikryla je chrastím a rozdmýchala oheň. Děvče vzalo hůlku s masem a začalo odrýpávat spálenou kůrku a pojídat nedodělané maso. Muž nalezl mezi rozházenými kostmi kousek pazourku, kterého používal jako nože, vstal a začal odřezávat od koňské nohy kousky masa a házet je ženě; malé odřezky pojídal syrové. Žena napichovala maso na hůlky, ukusovala občas kousky a chlapec přistrkoval hůlky k ohni a dával na ně pozor. Náhle nemluvně, ležící na zemi, zavrnělo; žena je zvedla, stiskla mezi koleny a dala mu do pusy černou bradavku svého svislého prsu; pak zase napichovala maso dále.