Sannikovova země

BOHOVÉ KMENE VAMPU

Toho jitra, které bylo dosti chladné, protože bylo po dešti a vál vítr, nebyla mlha a naši cestovatelé se mohli vydat na zpáteční cestu dříve, čemuž byli zejména Onkiloni rádi. Předtím však museli ještě jednou využít vroucího jezera, aby si uvařili maso a posilnili se na další cestu. Před odchodem pak Onkiloni hodili do jezera několik kousků masa a třikrát se jezeru uklonili.

„Bojovníci děkují podzemním duchům za to, že je v noci jenom postrašili, ale nezpůsobili jim nic zlého,“ vysvětlila Annuir.

Skupina se už nezastavovala u známých jezer a rozsedlin, a tak brzy byla za Údolím tisíce dýmů; když se začaly objevovat první rostliny, Onkiloni se zcela změnili: zase měli přívětivé, veselé tváře jako vždy. Bylo vidět, že to byla od nich velká oběť doprovodit na náčelníkův rozkaz cizince do příšerného údolí a že čekali to nejhorší. Museli však přinést ještě jinou oběť; když vešli do lesa, vzpomněli si cizinci, že by měli využít příležitosti a proniknout ještě jednou do země Vampů a podívat se na ona divná zvířata „s pátou nohou na hlavě“, jimž se Vampové klaněli. Vyptávali se na to a dověděli se, že tato zvířata žijí někde blízko příšerné doliny.

Volky nevolky se vrátila skupina na jihovýchod; vpřed vyslali tři zvědy se psy. Znovu se střídaly známé obrazy — planiny s jezery a více nebo méně široké pásy lesa, stále vyššího a hustšího. Asi po šesti kilometrech zvědové skupinu zastavili a sdělili jim, že se na blízké planině pasou „bohové“. Prošli tedy opatrně po kraji lesa a dostali se na místo nepatrně vzdálené od zvířat. Sto kroků od lesa bylo vidět čtyři velká zvířata, v nichž snadno poznali zástupce druhu slonů. Sloni se zřejmě napásli a nyní na sluníčku odpočívali: stáli se spuštěnými choboty jako sochy a jen chvílemi zamávali krátkými ocasy nebo zahýbali velkýma ušima. Tělo měli porostlé dosti dlouhou, ale řídkou srstí hnědočervenavé barvy. Dva byli trochu větší, dva pak menší; ti se zejména lišili rozměry klů, které byly krátké a trčely přímo, kdežto u dospělých zvířat byly na koncích mocně zahnuté vzhůru a pak dovnitř.

„Není pochyby, že to jsou mamuti,“ řekl Gorjunov.

„Chtěl bych vidět, jak tyto obludy běhají na svobodě,“ pravil Kosťakov. „Vždycky jsme viděli slony jenom v těsné ohradě v zoologické zahradě, kde se ani nemohou proběhnout.“

„To by bylo zajímavé; ale jak bychom je přiměli k běhu?“

„Já myslím, že se polekají výstřelů.“

„To pochybuji, vždyť neznají střelné zbraně a jejich účinky. A kromě toho můžeme na sebe upozornit hlídku, která žije jistě někde nablízku.“

„Nu, Vampové se polekají výstřelů víc než mamuti, protože již znají jejich účinek.“

„Tiše, tiše, my o vlku a vlk za humny!“ řekl Gorjunov a ukázal na protější kraj lesa.

Odtud vyšli na pastvinu dva dospělí Vampové a jeden chlapec s jakýmsi břemenem na zádech. Když se přiblížili k mamutům, spustili břímě na zem, potom sami poklekli a několikrát se zvířatům až k zemi poklonili. Jejich příchodem se mamuti probrali z dřímoty, přiblížili se k Vampům a začali mávat choboty a vydávat zvuky, které připomínaly hlučné chrochtání. Vampové se konečně přestali klanět a rozbalili své břemeno: byly to vlastně kůže naplněné nějakými kořínky; rozložili je na trávě před mamuty, kteří rychle začali choboty brát po dvou až po třech koříncích najednou a dopravovat je do chřtánu. Ukázalo se, že je v trojici Vampů jedna žena; rozbalila své břímě před dvěma mladými mamuty, zatím co muž a chlapec hostili staré. Zvířata byla s kořínky brzy hotova a hlasitým chrochtáním se dožadovala ještě dalších, protahujíce choboty k Vampům; ti se začali opět klanět a náhle uchopili kůže, a co jim nohy stačily, pelášili ke kraji lesa. Tak Kosťakov spatřil, po čem tolik toužiclass="underline" mamuti natáhli choboty, otočili je vzhůru, roztáhli uši a zvedli ohony a těžkým klusem běželi za Vampy. To však byl zřejmě pouze dík za pohoštění, protože by byli mohli Vampy dohnat a rozdupat, kdyby bývali chtěli; kdežto oni je jenom doprovodili na kraj lesa a potom se za jakéhosi troubení krokem vrátili zpět.