Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
Skutečně, sotva ušli asi kilometr od srázu, celé nebe se zatáhlo mraky a začalo drobně pršet; celá krajina se zahalila mlhou z nesčetných výparů, ochlazovaných deštěm; docela se setmělo a chtě nechtě se museli zastavit v sousedství zlověstné prolákliny a u kypícího jezírka, v němž si mohli aspoň uvařit večeři a čaj, i když s sebou neměli palivo. Klid cizinců účinkoval i na Onkilony a všichni, ležíce na břehu jezera, pouštěli do vody na řemíncích nebo na oštěpech kousky masa, ale mluvili jen šeptem. Gorochov přišel dokonce na myšlenku, že uvaří polévku; vložil maso do kotlíku, přidal sůl a kroupy, nabral vody a ponořil do jezírka kotlík asi do poloviny. Polévka z toho nebyla špatná, a hlavně maso se uvařilo v slané vodě, a bylo chutnější než kousky, které se vařily přímo v jezeře. Čaj byl rovněž docela chutný.
Po večeři se Onkiloni shlukli do klubka, schovali se pod štíty, aby nemokli, a usnuli, až na několik, kteří stáli na stráži. Pro cizince postavili chatu z býčích koží a oštěpů. Cizinci si však chtěli v noci prohlédnout ohně v proláklině, a proto potichounku, aby nikoho nevzbudili, k ní zamířili. Teplo, které vystupovalo z hlubiny, rozptylovalo mlhu, takže proláklina vypadala jako černá jáma, jejíž dno bylo v různých směrech zbrázděno řadami modrých plamínků, které přeskakovaly s místa na místo, hned uhasínaly, hned se rozhořívaly a poskytovaly velmi zvláštní a zajímavou podívanou.
Aby lépe viděli, lehli si všichni čtyři na zem u okraje prolákliny; náhle pocítili ostré nárazy — země se pod nimi zatřásla.
„Zemětřesení!“ zvolal Kosťakov, vyskakuje. Ale musel si znovu lehnout, protože na nohou nemohl stát — půda se chvěla příliš silně. Bylo slyšet temné dunění, v proláklině se ohně chvěly a hned zcela uhasínaly, hned zase plápolaly. Od okraje kotliny doléhal sem rachot — a v různých místech se trhaly a padaly balvany. Všechny tyto zvuky ve tmě a mlze působily příšerným dojmem.
Od tábora, vzdáleného asi sto kroků, bylo slyšet zděšené výkřiky a nářek Annuir, která se probudila a zpozorovala, že je Ordin a ostatní bílí lidé pryč. Onkiloni mysleli, že je nechali bílí kouzelníci v zemi hrůzy a navždy zmizeli. Psi a vlčice se dali do vytí, doprovázejíce lidi, a koncert z toho byl pekelný. Pověrčiví lidé dokonale ztratili hlavu a nevěděli, co počít.
Když záchvěvy země zeslábly a bylo možno postavit se na nohy, pospíšili cestovatelé k táboru, který lehce nalezli i v naprosté tmě podle doléhajícího křiku. Když se běloši objevili, všichni se utišili, a když Gorjunov vysvětlil, kam šli, Onkiloni se trochu zastyděli. Annuir se pověsila Ordinovi na krk a schovala uplakaný obličej na jeho hrudi. Tato událost zahnala všem spánek, a tak Gorjunov využil příležitosti, aby se zeptal Onkilonů, zda bývala zemětřesení dříve. Ukázalo se, že je jim tento jev známý; někdy, obvykle v zimě, pozorovali, že se země zlehka chvěje, že klády zemljanek vrzají a že se jim na hlavy skulinami sype země.
„Nu, to je nyní totéž!“ řekl Gorjunov.
„Ba ne, to není totéž!“ namítli Onkiloni. „Ještě nikdy se země netřásla tak, abychom se nemohli udržet na nohou. Proto jsme se tak polekali, a když jsnme spatřili, že jste zmizeli, mysleli jsme si, že jste nás na tomto stravném místě nechali a že podzemní duchové, kteří otřásají zemí, nyní vyskočí z trhlin a zavlekou nás do podzemní říše.“ Chvění země se již neopakovalo a cestovatelé se vrátili do svého stanu, který museli znovu postavit. Prvním nárazem se oštěpy sesunuly, kůže spadla na Annuir, probudila ji a postrašila. Ale Onkiloni se již neodvážili jít spat; ta okolnost, že neplápolal oheň, zesilovala jejich pověrčivý strach a kromě toho se nad jižní část kotliny snesla bouřka — velmi vzácný jev v Sannikovově zemi; oslnivě tam šlehaly blesky a hřměl hrom, jejž vysoké strmé srázy mnohokrát opakovaly. Udatní bojovníci se srazili do houfu a brumlali tak dlouho zaklínání, dokud nenastalo úplné světlo, když se totiž nebe vyjasnilo a vitr rozehnal mlhu. Teprve potom usnuli.
BOHOVÉ KMENE VAMPU
Toho jitra, které bylo dosti chladné, protože bylo po dešti a vál vítr, nebyla mlha a naši cestovatelé se mohli vydat na zpáteční cestu dříve, čemuž byli zejména Onkiloni rádi. Předtím však museli ještě jednou využít vroucího jezera, aby si uvařili maso a posilnili se na další cestu. Před odchodem pak Onkiloni hodili do jezera několik kousků masa a třikrát se jezeru uklonili.
„Bojovníci děkují podzemním duchům za to, že je v noci jenom postrašili, ale nezpůsobili jim nic zlého,“ vysvětlila Annuir.
Skupina se už nezastavovala u známých jezer a rozsedlin, a tak brzy byla za Údolím tisíce dýmů; když se začaly objevovat první rostliny, Onkiloni se zcela změnili: zase měli přívětivé, veselé tváře jako vždy. Bylo vidět, že to byla od nich velká oběť doprovodit na náčelníkův rozkaz cizince do příšerného údolí a že čekali to nejhorší. Museli však přinést ještě jinou oběť; když vešli do lesa, vzpomněli si cizinci, že by měli využít příležitosti a proniknout ještě jednou do země Vampů a podívat se na ona divná zvířata „s pátou nohou na hlavě“, jimž se Vampové klaněli. Vyptávali se na to a dověděli se, že tato zvířata žijí někde blízko příšerné doliny.
Volky nevolky se vrátila skupina na jihovýchod; vpřed vyslali tři zvědy se psy. Znovu se střídaly známé obrazy — planiny s jezery a více nebo méně široké pásy lesa, stále vyššího a hustšího. Asi po šesti kilometrech zvědové skupinu zastavili a sdělili jim, že se na blízké planině pasou „bohové“. Prošli tedy opatrně po kraji lesa a dostali se na místo nepatrně vzdálené od zvířat. Sto kroků od lesa bylo vidět čtyři velká zvířata, v nichž snadno poznali zástupce druhu slonů. Sloni se zřejmě napásli a nyní na sluníčku odpočívali: stáli se spuštěnými choboty jako sochy a jen chvílemi zamávali krátkými ocasy nebo zahýbali velkýma ušima. Tělo měli porostlé dosti dlouhou, ale řídkou srstí hnědočervenavé barvy. Dva byli trochu větší, dva pak menší; ti se zejména lišili rozměry klů, které byly krátké a trčely přímo, kdežto u dospělých zvířat byly na koncích mocně zahnuté vzhůru a pak dovnitř.
„Není pochyby, že to jsou mamuti,“ řekl Gorjunov.
„Chtěl bych vidět, jak tyto obludy běhají na svobodě,“ pravil Kosťakov. „Vždycky jsme viděli slony jenom v těsné ohradě v zoologické zahradě, kde se ani nemohou proběhnout.“
„To by bylo zajímavé; ale jak bychom je přiměli k běhu?“
„Já myslím, že se polekají výstřelů.“
„To pochybuji, vždyť neznají střelné zbraně a jejich účinky. A kromě toho můžeme na sebe upozornit hlídku, která žije jistě někde nablízku.“
„Nu, Vampové se polekají výstřelů víc než mamuti, protože již znají jejich účinek.“
„Tiše, tiše, my o vlku a vlk za humny!“ řekl Gorjunov a ukázal na protější kraj lesa.
Odtud vyšli na pastvinu dva dospělí Vampové a jeden chlapec s jakýmsi břemenem na zádech. Když se přiblížili k mamutům, spustili břímě na zem, potom sami poklekli a několikrát se zvířatům až k zemi poklonili. Jejich příchodem se mamuti probrali z dřímoty, přiblížili se k Vampům a začali mávat choboty a vydávat zvuky, které připomínaly hlučné chrochtání. Vampové se konečně přestali klanět a rozbalili své břemeno: byly to vlastně kůže naplněné nějakými kořínky; rozložili je na trávě před mamuty, kteří rychle začali choboty brát po dvou až po třech koříncích najednou a dopravovat je do chřtánu. Ukázalo se, že je v trojici Vampů jedna žena; rozbalila své břímě před dvěma mladými mamuty, zatím co muž a chlapec hostili staré. Zvířata byla s kořínky brzy hotova a hlasitým chrochtáním se dožadovala ještě dalších, protahujíce choboty k Vampům; ti se začali opět klanět a náhle uchopili kůže, a co jim nohy stačily, pelášili ke kraji lesa. Tak Kosťakov spatřil, po čem tolik toužiclass="underline" mamuti natáhli choboty, otočili je vzhůru, roztáhli uši a zvedli ohony a těžkým klusem běželi za Vampy. To však byl zřejmě pouze dík za pohoštění, protože by byli mohli Vampy dohnat a rozdupat, kdyby bývali chtěli; kdežto oni je jenom doprovodili na kraj lesa a potom se za jakéhosi troubení krokem vrátili zpět.