Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
Muž náhle přestal pracovat a naslouchal; potom něco zabrumlal a ukázal prstem v onu stranu, kde se pásli na louce mamuti; žena zvedla hlavu, zřejmě poplašena, a děti vyskočily. Bylo jasné, že Vampové uslyšeli křik Onkilonů, který sem zaléhal z planiny. Muž zahodil pazourek a obešel strom, neboť chtěl vylézt nahoru a podívat se, co se na louce děje. Tu spatřil na větvi Gorjunovovu pušku. Vyrazil hlasitý výkřik překvapení a žena i děti k němu přiběhly; všichni se s úžasem dívali na tento podivný blýskavý kyj, který se nějakým zázrakem octl na jejich stromě. Když muž zjistil, že to není žádná zmije, že se nehýbá a nevydává zvuky, osmělil se a napřáhl k němu ruku, žena ji však ve strachu zadržela a začali se přít; nakonec Vampu ženu hrubě odstrčil, chvějícíma se rukama sňal pušku s větve, a drže ji daleko od sebe, donesl ji k ohni, sedl si na bobek a začal si ji prohlížet. Když se žena a děti přesvědčily, že podivný předmět nekouše a leží klidně na kolenou, přistoupily blíže. Vampu se ponenáhlu osmělil, začal hladit prsty lesknoucí se hlaveň a pažbu, nakoukl do ústí hlavně, dokonce do ní foukl, potom se začal dotýkat kohoutku a spouště — a náhle třeskla rána.
Žena se s nářkem svalila na záda, novorozeně se skulilo na zem, ručičkou padlo do ohně a zanaříkalo; děti uskočily stranou; muž pušku odhodil. V minutě se děti daly do běhu, žena sebrala děcko, a držíc se rukou za hlavu (byla asi poraněna), skučíc vrhla se za nimi. Vampu odběhl několik kroků stranou a zastavil se.
Bylo ticho, oheň klidně hořel a předmět, který je tak vystrašil, ležel nehybně na zemi několik kroků od stromu. Pomalu, krok za krokem se Vampu vracel, zpět — večeře byla opět přerušena a maso se pálilo. Došel až k ohni a natáhl ruku, aby hůlky s masem vytáhl, když tu náhle nad jeho hlavou zahřměl hrom, cosi padlo do ohně a rozházelo kusy dříví a oharky na všechny strany.
Nyní dostal již i muž pořádný strach; s divokým nářkem utíkal na kraj lesa, kde stála žena s dětmi, nevědouc, co dělat. Když viděly, že muž utíká, schovaly se v křoví.
„No, teď se už hned tak nevrátí,“ řekl Gorochov, který vypálil do ohně výbušnou střelu. „Teď bude pro ně strom navždy začarován.“
Onkilon se smál, až plakal, a také Gorjunov se dal do smíchu.
Všichni tři slezli se stromu a sebrali pušku; Onkilon však napřed zapálil hnízdo a dole hodil kyje i kopí do ohně; Gorochov zapíchl hůlky s masem do kůry stromu vysoko nad zem, a naleznuv mezi kostmi lidskou lebku, narazil ji na koňskou nohu, kterou sňal se stromu a opřel o kmen, na temeno položil pazourek, kterým Vampu krájel maso, a do očních důlků zastrčil po uhlíku.
„Jestliže se sem odváží brzo přijít,“ řekl, „připíšou všechny tyhle kousky čarodějné síle a budou se ještě víc bát našich výstřelů.“
Vracejíce se na louku mamutů, potkali naši šprýmaři ostatní druhy, kteří jim již spěchali na pomoc. Když totiž Ordin a Kosťakov uslyšeli výstřel, potom druhý a řev Vampů myslili, že jejich druzi byli přepadeni Vampy, a přiměli Onkilony aby přestali vyvrhávat mamuta. Když se dověděli, co se vskutku stalo, všichni se příběhu s puškou ještě dlouho smáli.
Na planině již hořely ohně a Annuir vařila večeři; mamutí chobot byl velice chutný, ale bifteky i kýty byly trošku tuhé, asi proto, že je nenechali uležet. Masa však bylo tolik, že je mohli zkusit někdy později.
Těžce naloženi kůží, kly a masem, zamířili druhého dne již přímo k Amnundakově stanovišti, kam však došli teprve pozdě večer.
Náčelník Onkilonů již chystal velkou výpravu na záchranu zmizelých cizinců. Zemětřesení Onkilony značně vyděsilo, neboť nebylo mezi nimi pamětníka něčeho podobného. V některých zemljankách se uvolnily trámy na střechách a spadly i s drnem na probouzející se lidi, mnoho jich potloukly a několik dětí zabily.
Onkiloni, přestrašeni, vyběhli z obydlí a viděli, jak se kymácejí stromy, a slyšeli, jak se s rachotem valí balvany se srázů, až je podzemní nárazy srazily k zemi. Potom se snesla bouřka, na jakou se nepamatovali ani starci, a proudy deště smáčely lidi, kteří se neodvažovali vrátit do zemljanek, kde voda podemlela dveře a promočila postele i šaty.
Onkiloni začali spojovat tuto pohromu s nedávným přepadením Vampů a dospěli k názoru, že začínají pohromy, které jim předkové po příchodu bílých lidí prorokovali, a že se tito lidé právě ukryli a není známo, zda se ještě vrátí či zmizí tak tajemně, jak se objevili. Na výzvu bubnů byl z nejvzdálenějšího tábořiště vyslán oddíl, který měl pátrat v Údolí tisíce dýmů; nenašel tam však nikoho, a proto byl Amnundak velmi zneklidněn; zřejmě budou muset hledat zmizelé cestovatele na území Vampů; shromáždil tedy všechny bojovníky. Návrat zmizelých utišil poplach a kůže, kly a maso z mamuta zvýšily radost kmene.
Zemljanka cestovatelů, jež měla lepší konstrukci, zemětřesením téměř neutrpěla, a tak v ní dva dni bydlela část náčelníkova rodu, dokud nespravili jeho polorozbořené obydlí.
POSVÁTNÉ JEZERO
Šaman oznámil Amnundakovi, že za šťastný návrat cizinců, kteří neopustili Onkilony ani ve dnech neštěstí, musí být přinesena oběť u posvátného jezera. Cestovatelé se na své dotazy dověděli, že do tohoto jezera stékají všechny vody z kotliny, a byli rádi, že si budou moci prohlédnout jezero a vypátrat, kam voda odtéká. Oběť byla určena na druhý den po jejich návratu.
Válečníci celého kmene s Amnundakem v čele i cestovatelé vykročili časně zrána na jihozápad; na konci zástupu vedli bílého obětního soba, po jehož bocích kráčel šaman a jeho učeň, kteří celou noc tloukli na buben a prozpěvovali zaklínací formule. Minuli mnoho planin i lesů, až asi za dvě hodiny došli k malému jezeru, ležícímu přímo u okraje kotliny. Na dvou stranách byly břehy jezera složeny z velkých a drobných balvanů černé čedičové lávy, pod nimiž bylo všude slyšet pod naneseným kamením zurčení vody, stékající do jezera; na druhých dvou stranách se přímo z jezera příkře zvedaly čedičové stěny břehů do výše několika set metrů a zrcadlily se ve vodní hladině s kouskem modrého nebe. Do této jakoby hluboké studně pronikaly sluneční paprsky i v létě dvě až tři hodiny brzy ráno, když bylo slunce na severovýchodě; později leželo jezero v hlubokém stínu. Černé stěny, které se tyčily do závratné výše, černé balvany na březích a černá voda — to vše působilo skličujícím dojmem a ne neprávem považovali Onkiloni jezero za posvátné.
Velký rovný kvádr, který poněkud vyčníval nad ostatní přímo u břehu, byl obětištěm; na ně vystoupil šaman s učedníkem a vtáhl tam soba. Amnundak, cestovatelé a bojovníci se rozestoupili v půlkruhu kolem balvanu. Šaman zvedl buben a začal na něj pomalu tlouci; zásluhou několikanásobné ozvěny tu vznikla úplná změť hlasitých zvuků. Protože Onkiloni nevěděli, co je to ozvěna, myslili si, že duchové odpovídají odevšad týmiž zvuky. Když se šaman pomodlil, vytáhl krátký, ale ostrý nůž z chalcedonu, pečlivě nabroušený a zasazený do kostěné střenky ozdobené řezbou, který měl za pasem; tvarem se nůž podobal kynžálu a používalo se ho jen při krvavé oběti. Učeň uchopil soba za parohy, sehnul mu hlavu k zemi a šaman jej silnou smrtelnou ranou do týla skolil. Nad tělem umírajícího soba zaznělo víření bubnu, dva Onkiloni přinesli lehký vor ze čtyř suchých tenkých klád a spustili jej na vodu u kraje kvádru. Učedník s nimi shodil soba na vor a ten pak odstrčil od břehu. Šaman při tom stále tloukl na buben; jeho rty se pohybovaly, šeptajíce modlitby nebo zaklínání, ale ani jeden zvuk z nich nevyšel — mluvit hlasitě na břehu posvátného jezera se považovalo za rouhání.