Sannikovova země

Bojovníci se usadili kolem ohňů a sdělovali si mezi sebou i svým ženám zážitky z výpravy a boje, posuzovali jednotlivé episody a velebili hromy a blesky bílých lidí, jejichž zásluhou se podařilo vyhubit celé tábořiště Vampů s tak malými ztrátami, ač byl vždy jeden Onkilon na deset Vampů, a přinést zpět téměř všechno, co jim Vampové ukradli. Při dřívějších válkách to tak nevypadalo, to býval vždy jeden Onkilon na dva, v nejlepším případě na tři. Nyní se Vampové dlouho neodváží zaútočit.

Cestovatelé s Amnundakem, Annuir a vysvobozenou ženou seděli u jiného ohně a Gorochov vyprávěl Annuir o výpravě.

Gorjunov se snažil dovědět něco o životě Vampů od Onkilonky, která se naučila trochu jejich jazyku. Vyprávěla mu, že tábořiště tvoří jakoby rodinu, protože jiné svazky mezi jednotlivými muži a ženami neexistují; všechny ženy patří všem mužům a děti pokládají za společné. Někdy uteče muž se ženou, která se mu libí, do lesa a žijí tam odděleně. Ostatní se s tím však nesmíří, a tak to končí pravidelně zabitím uprchlíka a návratem ženy do jeskyně. Život mužů se skládá z lovu, jídla a vyrábění zbraní — kyjů, kopí a škrabadel. Ženy sbírají dříví, vydělávají kůže, dělají řemínky, nemají však také mnoho práce; celé hodiny proleží u ohně nebo na slunci a dřímají. Maso jedí zpravidla syrové nebo trochu opečené na ohni a po úspěšném lovu se najedí dosyta; nemají-li maso, pak celé dny hladovějí nebo si vykopávají nějaké kořínky, sbírají hlemýždě, velké brouky a žáby. Spí pohromadě kolem hranice nohama k ohni, na kůžích nebo přímo na zemi a pod hlavu si dávají kámen. Po úspěšném lovu a dobrém obědě tančí kolem ohně do vysílení nebo dokud se nepoperou pro nějakou hloupost. Bojí se nějakých kamenných, lesních a vodních duchů a v noci by nikdo za nic na světě nešel sám. Klaní se medvědovi a nějakému velkému zvířeti s pátou nohou na hlavě a ohromnými zuby; pro toto zvíře sbírají ženy houby a kořínky.

Po večeři bojovníci usnuli a ženy začaly podle zvyku oplakávat zabité; položily je do řady vedle ohně s kopím a lukem v rukou a se štítem na kolenou. Ženy si rozpustily copy, sňaly náhrdelníky a náramky a s obličejem v dlaních zpívaly tklivé písně, v nichž oslavovaly statečnost padlých bojovníků; při zpěvu se pohupovaly vpřed a vzad, sedíce v hlavách mrtvých. Krot a Bělucha se rozhodli doprovázet tento zpěv svým vytím, což nemálo udivilo Onkilonky, které se domnívaly, že chytrá zvířata vyjadřují lidem svou soustrast. Cestovatelé napomenuli psy a usnuli za zvuků tohoto tklivého zpěvu.

Den začal jako vždy v husté mlze, v níž matně plály ohně. Ženy skončily oplakávání a připravovaly snídani; aby mohly nasytit veliké vojsko, musely zaříznout deset sobů. Když se mlha začala rozptylovat a vykouklo slunce, přišel šaman se svým žákem. Mrtvé uložili na nosítka a celý oddíl se vypravil v hlubokém mlčení lesem na západ; jen buben na mýtině doprovázel průvod občasnými táhlými zvuky, dávaje tak ostatním sídlištím zprávu o pohřbu padlých v boji. Ženy s dětmi se průvodu neúčastnily.

Asi deset kilometrů od sídliště dospěli k západní části kotliny, kde bylo mezi ssutinami kamene hlavní pohřebiště Onkilonů. Tvořily je četné mohylky narovnané z kamení; nad každou se tyčilo kopí ostřím vzhůru. Starší pahorky se již nad zetlelými mrtvolami slehly, kopí se zbortila a jiná už dokonce upadla; na nejstarších hrobech nebylo po kopích ani památky a kamení bylo pokryto hustými lišejníky.

Složili mrtvé na kraji lesa a bojovníci začali připravovat hroby; odházeli ssutiny stranou, vykopali podlouhlou jámu, hlubokou asi metr. Když byly hroby hotové, přinesli ke každému mrtvého, položili ho nohama na jih, ruce mu natáhli podél boků, luk mu dali na jednu a toulec šípů na druhou stranu; obličeje přikryli kouskem kůže, kopí postavili do hlav a pak zasypali hroby kamením, které z nich vyhrabali. Dětské lebky a kosti sebrané v jeskyni Vampů složili do jednoho hrobu, který nijak neozdobili.

Šaman přitom vystoupil na veliký balvan, ležící uprostřed pohřebiště, bubnoval a tlumeně zpíval nějaké zaklínání, odháněje zřejmě zlé duchy od čerstvých hrobů, aby nerušili klid mrtvých. Bojovníci, kteří se neúčastnili kopání hrobů, stáli kolem ve velkém kruhu, opřeni o kopí. Když byly hroby zasypány, zdvihli všichni bojovníci jako jeden muž ruce k nebi, pak si zakryli obličej a vydali táhlý skřek, který cestovatelé dobře znali. Když však zde zazněl z 50 hrdel a nadto znásoben ozvěnou skalní stěny, vzbuzoval otřesný dojem. Opakovali to třikrát, pak oddíl odešel na kraj lesa a usadil se, aby si odpočinul.

Cestovatelé toho využili, aby si prohlédli okraj kotliny. Mlha se rozplynula a ranní slunce jasně osvětlovalo černé skály, zvedající se v ostrých stupních do závratné výšky. Nahoře bylo vidět ostré vrcholky, v jejichž rozsedlinách se bělal sníh; s nich padaly po stupních v tenkých proudech místy vodopády. Někdy se nahoře od sněhového pole utrhl kus tajícího sněhu, a padaje po útesech, rozbíjel se v chumáče měkce plácající u úpatí srázu. Pod modrou oblohou pomalu letěl pár orlů, vyhlížející si na stupních neopatrné jehňátko nebo na ssutinách sobí mládě. Úplné ticho ve vzduchu a nesčetné pahorky mezi ssutinami, pokrytými zeleným, žlutým i červeným lišejníkem, na rozhraní mezi obrovskou černou stěnou s bílými okraji a zeleným pruhem lesa pod jasným nebem vzbuzovaly slavnostní náladu. Mrtví odešli ze zeleného lesa a luk, kde žili, milovali a bojovali, do tohoto útočiště na konci země, do stínu černých skal, na nichž fantasie mimoděk kreslila ohnivými písmeny nápis: „Zde je království věčného klidu.“

V dolní části útesu proti pohřebišti zpozorovali cestovatelé velkou jeskyni, jejíž vchod byl zavalen hromadou kamení. Amnundak jim vyprávěl, že v jeskyni žila dříve horda Vampů a že zde došlo k velké bitvě, v níž padlo mnoho Onkilonů. Hordu vyhubili do posledního muže a ssutiny poblíž jeskyně si vybrali za pohřebiště, protože živí Onkiloni mohli tehdy odnést pouze své raněné. Od těch dob pohřbívají všechny bojovníky, kteří padli v boji s Vampy, na tomto pohřebišti.