Shannarovo dědictví

Kapitola 12

Par Ohmsford plul krajinou snů.

Putoval zároveň uvnitř i mimo svého těla. Divák i hlavní hrdina v jednom. Neustával v pohybu, někdy neklidném jako cesta po rozbouřeném moři, jindy příjemném jako letní vánek mezi stromy. V temném tichu své mysli střídavě mluvil sám se sebou a s vlastním zrcadlovým odrazem. Jeho hlas se měnil v beztvarý šepot i hřmotný křik. Barvy, které se objevovaly, znovu splývaly v černou a bílou. Zvuk, který k němu doléhal, opět utichal. Na své cestě se měnil ve všechno a zároveň v nic.

Ty sny odrážely skutečnost.

Zdálo se mu o tom, jak začal padat, jak se kutálel dolů do díry temné jako noc a nekonečné jako běh ročních období. Cítil nesmírný strach a bolesti; nemohl najít sám sebe. Občas slyšel hlasy, které ho varovaly, utěšovaly nebo děsily. Zmítal se sám v sobě. Nějak věděl, že pokud nepřestane padat, bude navěky ztracený.

Nakonec zastavil. Zpomalil, přistál a jeho křeče ustaly. Dostal se na louku plnou divokých květin, úžasných jako duha. Ptáci a motýli se rozletěli, naplnili vzduch novým jasem a louky se naplnily jemnou a opojnou vůní. Všude panovalo naprosté ticho. Když zkoušel promluvit, zjistil, že nemá hlas. Stejně tak necítil dotek. Sám sebe necítil vůbec a nevnímal ani nic z okolního světa. Jenom teplo, které ho postupně víc a víc konejšilo, ale to bylo všechno.

Plul a hlas někde hluboko v něm šeptal o jeho smrti.

Myslel si, že ten hlas patří Walkeru Bohovi.

Pak svět sladkých vůní a obrazů zmizel a on se ocitl ve světě temnoty a zápachu. Ze země vytryskl oheň a prskal směrem k rozbouřené, šedivé obloze. Kolem něj poletovaly a poskakovaly Přízraky, červené oči se jim leskly, když po něm švihaly. Hned se vznášely a hned zase kolébaly dál. Nad hlavou se mu valila mračna plná blesků, unášená větrem, který zuřivě kvílel. Cítil jak se zmítá a naráží do země jako suchý list s vědomím, že všechno končí. Vrátilo se mu vědomí a on znovu ucítil bolest. Vykřikl.

„Pare?“

Hlas se ozval ale hned utichl — Collův hlas. Potom spatřil Colla ve snu jak leží natažený na skalách, zkrvavený a bez života s výčitkou v otevřených očích. „Tys mě opustil. Nechal jsi mě tu.“ Vykřikl a kouzlo písně přání se rozlétlo do všech stran. Náhle se obrazy změnily ve stvůry otáčející se proti němu, aby ho pohltily. Cítil jejich zuby a drápy. Cítil, jak se ho dotýkají...

Probral se.

Do tváře mu padal déšť. Otevřel oči. Všude kolem ležela temnota. Někde poblíž ucítil ostatní, měl pocit, že se pohybují. Na jazyku převaloval měděnou příchuť krve. Slyšel hlasy, které na sebe volaly ve snaze překřičet zuřivou bouři. Zvedl hlavu a začal se dusit a plivat. Něčí ruce mu přejely po tváři a těle a položily ho zpátky.

„...zase se probral, držte ho...“

„...moc těžký, jako by jich bylo deset...“

„Walkere! Dělej!“

Vzadu se ozvalo praskání stromů, obři s dlouhými větvemi se vzpínali, proti černé tmě a všude kolem nich kvílel vítr. Vrhaly stíny proti útesům, které jim stály v cestě a hrozily, že je tu uvězní. Par uslyšel jak křičí.

Práskl blesk a přihnala se bouře, která naplnila tmu ozvěnami šílenství. Oči mu zalila rudá záře.

Pak se zjevil Allanon — Allanon! Přišel odnikud, celý v černém, postava vystupující z legend i z času. Naklonil se k Parovi. Nějakým záhadným způsobem uslyšel jeho slova i vtom zmatku. Odpočívej Pare, konejšil ho. Natáhnul k němu jednu ruku. Dotknul se ho a zmatek se rozplynul, vystřídán hlubokým pocitem míru.

Par znovu odplouval hluboko do sebe. Bojoval, protože cítil, že přežije, jen když k tomu bude mít dost vůle. Nepatrný zbytek jeho vědomí si uvědomoval co se stalo — smrtící útok prastvůr, jejichž dotek ho otrávil a uvrhnul do černé propasti. Walker se za ním vydal a nějak se mu podařilo ho najít, a před stvůrami zachránit. Viděl žlutá světla očí Pověsti, která varovně zamrkala, schovala oči za víčky a zmizela. Viděl Colla a Morgana. Viděl Steffa se sarkastickým úsměvem i tajemnou a mlčící Teel.

Viděl děvčátko — Přízrak, které prosilo, aby ho objal, a snažilo se proniknout do jeho těla. Cítil, jak vzdoruje, viděl jak dívenku odhodil a ona zmizela. Stíny! Chtěla vstoupit do jeho těla, dostat se mu pod kůži, stát se jeho součástí a nakonec ho ovládnout! To je jejich skutečná podstata. Náhle se mu rozjasnilo a on pochopil — byly to jen stíny, které neměly vlastní tělo a tak kradly těla mužů. A žen. I dětí.

Ale mohou stíny žít?

Otázky v hlavě ho zmátly. Neznal odpovědi. Opět ztratil schopnost jasně uvažovat. Jeho mysl dřímala a cesta říší snů pokračovala. Šplhal po horách plných stvůr podobných Žravcovi, přecházel přes řeky a jezera plná mlhy a utajených nebezpečí, prošel napříč lesy, do kterých nikdy neproniklo denní světlo, zabrousil do močálů, kde se mlhy sunuly prázdným, tichým kotlem bez vzduchu.

Pomozte mi, prosil. Ale nebyl nikdo, kdo by ho vyslyšel.