Shannarovo dědictví

Par se usmál a přikývl. Tohle velice dobře chápal. „Prozradíte mi někdo konečně, co se stalo?“ Pohledem přejel z jednoho na druhého. „A kde vůbec jsme?“

„Na Storlocku,“ oznámil Morgan. Nadzvedl významně jedno obočí. „Přinesl tě sem Walker Boh.“

„Walker?“

Morgan se spokojeně usmál. „Ačkoliv tě to nejspíš překvapí — Walker Boh přišel z Divočiny a má na tom největší zásluhu.“ Vzdychl. „Je to dlouhý příběh, takže myslím, že bychom to měli vzít od začátku.“

S Collovou vydatnou pomocí začal celý příběh vyprávět, přitom si navzájem skákali do řeči, aby se ujistili, že na nic nezapomenou. Jak příběh pokračoval, Par naslouchal s rostoucím údivem.

Když je napadli pavoučí skřeti na pasece na východním konci údolí u Kamenného krbu, porazila Colla skřetí smyčka. Ztratil vědomí a než se stačil probrat útočníci odtáhli Para pryč. V té době už hustě pršelo a jakákoli stopa se ihned ztrácela, navíc Coll zeslábnul natolik, že je nedokázal stíhat. Doklopýtal zpátky k chatě kde našel ostatní a řekl jim, co se stalo. Mezitím se snesla tma a stále pršelo. Přesto Coll chtěl, aby vyrazili bratra hledat. Šli, Morgan, Steff, Teel i on sám, hodiny naslepo tápali ve tmě aniž by něco našli. Když už nebylo vidět vůbec, Steff svolil, že si přes noc odpočinou a ráno začnou s pátráním znovu. Souhlasili a druhý den došlo k setkání s Walkerem Bohem.

„Rozdělili jsme se, abychom prozkoumali co možná největší plochu. Prohledávali jsme severní část údolí, protože jsem z příběhů Brin a Jaira Ohmsfordových věděl, že pavoučí skřeti mají domov na Tofferském hřebeni. Pravděpodobně mohli sestoupit z něho. Upřímně řečeno, jsem v to doufal. Rozhodli jsme se, že pokud tě nenajdeme, budeme prostě pokračovat dál až k hřebem. „Pokýval hlavou. „Zmocnilo se nás pěkné zoufalství.“

„Velice pěkné,“ souhlasil Morgan.

„Zkrátka, právě jsem prozkoumával nejsevernější okraj údolí, když se přede mnou zjevil Walker s kočkou velkou jako dům! Říkal, že ucítil nějaké zlo. Ptal se mě, co se děje. Překvapením jsem se zapomněl zeptat, co tam dělá on a proč se rozhodl ukázat, když se celou dobu skrýval a všechno jsem mu jednoduše vyklopil.“

„Víš, co potom řekl?“ přerušil ho Morgan a jeho šedé oči nezbedně zablýskli.

Coll opět pokračovaclass="underline" „Řekl, počkejte tady, tohle není úkol pro vás: já ho přinesu, — jako bychom byli děti, které si hrají na dospělé!“

„Svoje slova potvrdil do posledního písmene,“ poznamenal Morgan.

Coll si povzdechl. „To je pravda,“ připustil nerad.

Walker Boh zmizel na celý den i celou noc, ale když se vrátil ke Kamennému krbu, kde Coll a jeho společníci nedočkavě čekali, přinášel Para s sebou. Prastvůry Para nakazily a ten umíral. Walker trval na tom, že jeho jedinou nadějí je společenství skřetů ranhojičů na Storlocku. Storové si dokázali poradit s postižením mysli a ducha. S jedem prastvůr se uměli vypořádat.

Celá pětice, bez kočky, kterou nechali na místě se okamžitě vydala na cestu. Z Kamenného krbu a Divočiny vyrazili na západ podél Bystřiny k vlčím štítům, prošli Nefritovou soutěskou a nakonec došli do vesnice Storů. Cesta trvalo dva dny a oni putovali téměř bez zastávky. Jenom díky Walkerovi Par nezemřel. Aby zabránil rozšíření nákazy po celém jeho těle a udržel ho v klidu a spícího, musel použil zvláštní kouzlo, kterému nikdo z nich nerozuměl. Par kolem sebe chvílemi mlátil a křičel, budil se v horečce a plival krev. Jednou dokonce přímo uprostřed zuřící bouře, která je potkala v Nefritové soutěsce — ale Walker se ho dotkl a řekl něco, aby ho upokojil a Par zase usnul.