Sannikovova země

Amnundak dal zatroubením na roh pravěkého tura signál a z krajů mýtiny vyskočili se všech stran bojovníci, seběhli se ke stromu, k němuž již došel oddíl s náčelníkem a bílými lidmi. Tři Vampové, kteří spadli se stromu, nehýbali se; měli střelné rány, ale Onkiloni je pro každý případ ještě probodli. Všichni se podobali tomu, s nímž se cestovatelé setkali při své exkursi: chlupaté svalnaté tělo, tváře podobné zvířecím, vlasy v chumáčích. Na válečné výpravy si zřejmě pomalovali obličeje červeným okrem, což jim dodávalo ještě odpudivější vzhled. Jeden Onkilon vylezl ještě na strom, aby se přesvědčil, že tam už nikdo nezůstal. Shodil odtud kyje a kopí Vampů a nahrnul je na dohořívající hranici.

První bitvu vyhráli Onkiloni bez vlastních ztrát a zástup postupoval dále po stopách, které nyní vedly přímo na východ ke kraji kotliny, kde zřejmě bylo tábořiště Vampů. Žádné hnízdo již dále nenašli; první bylo zjevně spíše pozorovatelnou, jež měla dát do tábořiště zprávu, zda se blíží nepřátelé, ale když ji psi vyčenichali, nestačila to jistě udělat.

Onkiloni rychle ušli ještě několik kilometrů; nízký les byl znamením, že se blíží ke kraji. Když začalo křoví, zástup se zastavil a naslouchal; vpředu bylo slyšet výkřiky a rachot. Vyslaní zvědové se doplazili až na kraj houští a oznámili, že je tábořiště v jeskyni proti stezce a že je Vampové opevňují, shromažďujíce před vchod balvany. Když Amnundak dostal tuto zprávu, rozdělil Onkilony na tři skupiny: jedna s Ordinem v čele šla keři na sever, druhá s Kosťakovem na jih; asi po půl kilometru měly oba oddíly rychle přeběhnout bezlesý pás a pak postupovat se dvou stran k tábořišti podle úpatí srázu. Třetí skupina šla stezkou až na kraj houští, a schována zde, očekávala příchod obou křídel, aby pak všichni najednou napadli tábořiště se všech stran. Vampové usilovně pracovali, stavěli zeď z balvanů, lemující vchod do jeskyně; spoléhali na své hnízdo, a proto ani nepostavili hlídky a nevšimli si ani, že se nepřátelé přiblížili. Zeď stavěli zřejmě už od rána, protože nyní sahala Vampům až k prsům. Asi dvacet lidí vybíralo ze ssutin vhodné ploché kameny a tahali je ke zdi, kde je nyní skládali. Tito nosiči zpozorovali najednou Onkilony z obou bočních skupin, kteří přeběhli bezlesý pás. Rozlehl se poplašný křik a nosiči pospíchali se svým nákladem ke zdi.

„Musíme střílet, dokud je vidíme,“ řekl Gorjunov. „To způsobí paniku a odpor bude při útoku menší.“

Od keřů až k Vampům bylo asi 400 kroků. Gorjunov a Gorochov vystřelili; Vampové se překvapeně zastavili, poněvadž slyšeli jen rachot a neviděli blízko nepřátele; rozhlíželi se na všechny strany a dorozumívali se křikem s Vampy za zdí. Jiní, ustrašeni, počali házet kamení a s divokým pokřikem se rozběhli na všechny strany, kam se dalo — jedni ke zdi, druzí přímo do křoví. Za stěnou bylo slyšet zvířecí ryk ohromení. Vampové, kteří běželi do křoví, vběhli přímo do rány Onkilonům. Část jich klesla a ostatní zamířili podél lesa. Onkiloni za nimi.

Za zdí se nikdo neukazoval, a když Amnundak zpozoroval, že jsou obě jeho křídla blízko, dal povel k útoku; jeho oddíl se až na několik mužů, kteří pronásledovali uprchlíky, rozběhl přes ssutiny k tábořišti. Když jim zbývalo asi čtyřicet kroků ke zdi, objevila se za ní ramena a hlavy Vampů a na útočníky se začala sypat kopí a kameny. Několik Onkilonů upadlo, ale dva výstřely zblízka překvapily znovu Vampy, kteří se ihned překvapeně skryli. V tom okamžiku pronikly oba boční oddíly průchody, jež zůstaly ve zdi u úpatí srázu do tábořiště, a tam nastal boj muže proti muži; zadní oddíl, který se dostal přes zeď, připojil se k nim. Vampové se bránili málo, protože Ordinův revolver stále obnovoval paniku.

Za několik minut bylo všechno skončeno; mrtví a ranění pokrývali rozlehlé prostranství. Deset Vampů, kteří překročili zeď a hledali spásu v útěku, kleslo pod střelami pronásledovatelů. Mezi obránci padly i ženy, které bojovaly s muži.

Když cestovatelé pronikli do jeskyně, viděli v hloučku několik stařen a asi třicet dětí, třesoucích se strachem a pronikavě naříkajících. Onkiloni začali klubko prohlížet, aby našli své odvlečené děti, které se daly lehce poznat podle tváří, světlejší pleti a podle toho, že neměly na těle chlupy. Z vřeštícího a zmítajícího se klubka vytahovali jedno dítě po druhém; děti Vampů je při tom škrábaly a snažily se kousat do rukou. Odvlečené děti byly uprostřed klubka, ale vypadaly strašně: byly poškrábané a pokousané a měly podlitiny, známky toho, jak je přivítali pohostinní vládcové. Našli však jen sedm dívek a dva chlapce, ač jich bylo odvlečeno třináct. Čtyři chlapci chyběli. Rozzuření Onkiloni vyvedli všechny chlapce Vampů z jeskyně a podřezali je; chtěli udělat totéž se stařenami a dívkami, ale cestovatelé uprosili Amnundaka, aby učinil přítrž zabíjení.

Když prohledávali všechny kouty jeskyně, objevili v nejtemnějším rohu ženu se svázanýma rukama i nohama, pokrytou haldou kůží. Vytáhli ji na světlo a zjistili, že je to Onkilonka, kterou Vampové unesli na počátku jara; nešťastnice se pod kůžemi div nezadusila, celé tělo měla pokryté modřinami a podlitinami od ran řemenem a klacky. Když přišla k sobě, vyprávěla, jak ji bili a stále mučili, zvláště ženy, které se posmívaly, že má tělo holé jako žába. Když začal útok na tábořiště, stařeny ji svázaly a schovaly pod kůže.