Sannikovova země

Brzy ráno byli cestovatelé probuzeni hlasitým křikem Onkilonů. Annuir vyplašeně přistoupila ke vchodu, vystrčila ven hlavu, chvilku poslouchala a pak zvolala úpěnlivým hlasem:

„Vampové přepadli v noci sídliště mého rodu! Náčelník vyhlásil proti nim tažení.“

„Nu, přátelé, nedá se nic dělat! Musíme se obléknout, bez nás se tažení samozřejmě neobejde,“ řekl Gorjunov, bera do ruky šaty.

„Ze svatby přímo do války,“ smál se Kosťakov.

„Papu, přines mi štít a přilbu, dej mi mou drátěnou košili a nezapomeň kopí a meč můj kalený! Jdu jako mladý rytíř do boje.“

Papu samozřejmé nechápala nic z této tirády a dívala se rozespale v rozpacích na svého přisouzeného. Když však zjistila, že se směje, dala se také do smíchu a ptala se, komolíc ruská slova:

„Ohne zabálit a jít vařit?“

„Úplně správně!“ rozesmál se Ordin, vykukuje zpod přikrývky. „Ví dobře, že se před tažením musíme dobře najíst. Annuen, Annuir! Oheň! Maso! Mléko!“

Annuir seděla na prahu a plakala s obličejem ve dlaních. Když uslyšela hlas Ordinův vzchopila se, a když pochopila, oč jde, začala prohrabávat v ohništi, v noci vyhaslém, popel a hledat horké kousky dřeva. Ostatní ženy vylezly rovněž z postelí, oblékly si především své pásy cudnosti a začaly jí pomáhat při rozdělávání ohně.

Oheň již plápolal a maso na hůlkách se opékalo; cestovatelé dokončovali svou toaletu, když do zemljanky vstoupil Amnundak, se všemi se pozdravil, přisedl k ohni a řekclass="underline"

„Bílí lidé! První neštěstí již postihlo náš národ. Této noci přepadli Vampové naše nejvzdálenější sídliště, pobili starce a pastýře, odnesli děti a odehnali soby.“

Když Annuir slyšela tato slova, začala naříkat. Pocházela z toho sídliště a Vampové tedy zabili její rodiče a odvlekli bratry a sestry.

„Kdo přinesl tak rychle tuto zprávu?“ zeptal se Gorjunov.

„Válečný buben. Jeden z pastýřů zůstal na živu a podal nám o tom zprávu. Vyhlásil jsem tažení proti Vampům. Všichni bojovníci jsou tu a krutě je potrestáme. Bojovníci si velmi přejí, aby vládcové hromů a blesků šli s námi potrestat naše nepřátele.“

„Ale samozřejmě, všichni půjdeme s vámi,“ rychle souhlasil Gorjunov. „Jen se v rychlosti nasnídáme!“

Amnundak se velmi potěšen zdvihl a na odchodu řekclass="underline"

„Řeknu nyní bojovníkům, že bílí lidé souhlasí; budou mít radost“

Za několik minut byla tato zpráva sdělena Onkilonům a planinou zaznívaly hlasité projevy radosti. Ženy byly zřejmě rovněž spokojeny. Annuir přestala plakat, a utírajíc si rukama oči, řekla Ordinovi:

,Já půjdu na výpravu s tebou!“

Zatím co se peklo maso, cestovatelé si vyčistili pušky, naplnili si sumky náboji, vzali si do tlumoků věci na cestu — vždyť výprava mohla trvat několik dní. Ženy s velkou pozorností sledovaly jejich počínání, a tím se několik hůlek masa připálilo, za což Ordin Raku vyhuboval.

Konečně bylo všechno hotovo, snídaně snědena, do tlumoků uložena zásoba placek i pečeného masa a cestovatelé vyšli ze zemljanky. Zahalila je hustá mlha, která visela jako vždy nad kotlinou. V mlze bylo matně vidět ohně a postavy pohybující se vpředu a vzadu. Z daleka zaznívaly silné údery bubnu, který dále oznamoval podrobnosti o neštěstí. Amnundak již stál v plné zbroji u vchodu do svého obydlí, a když spatřil, že jsou bílí lidé připraveni, mávl rukou. Ihned zazněl buben, který stál poblíž, ohlásil odchod a sdělil tuto zprávu sousedním sídlištím. Lidé u ohňů začali pobíhat sem a tam a stavět se podle rodů do zástupu; vpředu bojovníci, vzadu ženy s nákladem a mládež vracející se do svých sídlišť. Ženy z Amnundakova rodu zůstaly samozřejmě doma; všechny vyšly i s dětmi ze zemljanky, aby se podívaly snad naposledy na své muže a syny. Loučení bylo velmi krátké; ženy neplakaly, ale objaly může a třely své tváře o jejich, což u nich nahrazovalo líbání. Za víření bubnu se vydal zástup na cestu v čele s Amnundakem a bílými lidmi, doprovázenými oběma psy, kteří mohli být při stopování Vampů velmi užiteční. Šli rychlým krokem přímo k vyloupenému sídlišti, vzdálenému asi 25 kilometrů. Lesy se střídaly s planinami a občas se skupina žen rozloučila se svými příbuznými, oddělila se od zástupu a zabočila k svému obydlí. Mlha se pomalu trhala, slunce prokukovalo a začínalo připalovat.

Dlouho před polednem přišli k sídlišti, které skýtalo smutný obraz. Zemljanka, podpálená Vampy, uvnitř vyhořela a sesula se; z hromady zahnědlého drnu se místy valil kouř a vyrážely jazyky plamenů; bylo cítit zápach shořelé kůže a srsti. Tráva na planině byla podupaná a místy zalitá krví. Na několika místech ležely mrtvoly starců a stařen, které Vampové nechtěli s sebou nosit, ale usekli jim hlavy jako trofeje. Válela se tu polámaná kopí, střely, kusy roztrhaných oděvů a střepy rozbitého nádobí.

Když ženy z tohoto rodu uviděly sídliště — obraz bídy a utrpení, zazněly na planině výkřiky: vždyť jejich děti byly pochytány a příbuzní pobiti. Bojovníci mlčeli, ale z jejich zamračených obličejů a planoucích očí vysvítalo, že se budou nemilosrdně mstít. Amnundak nařídil udělat krátkou přestávku na odpočinek. Z lesa vylezl zachráněný pastýř se zavázanou hlavou a vyprávěl o podrobnostech přepadení.

Vampové se zřejmě dověděli, že v sídlišti není většina mužů, protože odešli na slavnost, a asi k půlnoci obklíčili planinu v počtu asi padesáti až šedesáti lidí, nečekaně přepadli pastýře, dva zabili kyji a třetího jen omráčili. Když přišel k sobě, bylo už po všem; zemljanka plála, sobi byli pryč a na planině zůstaly jen mrtvoly. Ráno pastýř vyslídil, jakým směrem lupiči odešli. Zachránil se proto, že stál u křoví a upadl do houští; ve tmě a v mlze ho Vampové nenašli.