Shannarovo dědictví
- Автор: Брукс Терри
- Серия: Shannarovo dědictví #1
- Год: 1999
- Язык: чешский
- Переводчик: Milan Morava
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Shannarovo dědictví». Краткое содержание книги:
Par Ohmsford zdědil kouzelné síly svých předků, nedokáže je však plně ovládat. Spolu s bratrem Collem putuje Jižní zemí a přitom ho pronásledují živé sny o legendárním Allanonovi, druidovi, jehož osud byl vždy úzce spjat s osudem rodu Ohmsfordů. Allanon však zemřel již před dávnými věky. Jen s velkým štěstím uniknou Stopařům, kteří pronásledují každého, kdo ovládá a rozšiřuje zakázaná kouzla. Na útěku padnou do nikou obludné čarodějnice. V posledním okamžiku je zachrání Cogline, další postava z legendární minulosti spojovaná s Ohmsfordy. Cogline vypráví Parovi o Stínech, největším nebezpečí, které kdy Čtyři země ohrožovalo a povolává ho k Duhovému jezeru, aby se tam setkal s Allanonovým stínem...
Takto začíná další magická a strhující fantasy o Čtyřzemí, Allanonovi a o Ohmsfordech, potomcích králů. Terry Brooks opět dokazuje, že právem patří mezi nejčtenější autory tohoto žánru přinášející vzrušující dávku fantazie.
Myšlenka rázem zmizela. Cítil, jak se na něm převaluje. Nakonec se mu dostala až na kůži. Zaťala do ní prsty a začala ho nemilosrdně drásat. Zaplavila ho čirá hrůza. Tiskla se přímo na jeho tělo, na jeho kůži, jakoby byli úplně nazí, bez šatů. Nořila se stále hlouběji a začala s ním nějakým způsobem splývat, stávala se jeho součástí.
U všech stínů! Co se to děje?
Ucítil nesmírný odpor. Vykřikl, v hrůze se otřásl, zoufale vykopl a nakonec ji shodil. Dopadla do dřepu a její dětská tvář se změnila v něco ohavného, smála se jako bestie před krmením. V jejím bodavém pohledu hořely červené plameny.
„Dej mi kouzlo, chlapče!“ ozvala se hrubým hlasem, který rozhodně nezněl dětsky.
Par pochopil. „Ach ne, ne,“ šeptal stále dokola a napřímil se, když se začala pomalu zvedat na nohy.
Takto se projevovali Přízraky!
„Dej mi ho!“ opakovala chtivým hlasem. „Nech mě ať do tebe vstoupím a ochutnám ho!“
Přistoupila k němu, nepatrný proutek, kousíček ničeho, který zrazovala jen jeho tvář. Dosáhla na něj a mladík proti ní zoufale vykopl. Odporně se zasmála a o krok ustoupila.
„Jsi můj,“ řekla jemně. „Dostala jsem tě od skřetů. Dostanu tvoje kouzlo, chlapče. Nebraň se. Nenuť mě k nejhoršímu!“
Přistoupila k němu jako kočka ke své kořisti, uhnula před jeho kopnutím a se zavytím se k němu přitiskla. Cítil jak se ihned začala pohybovat — nevycházelo to však z dítěte, ale z jeho vnitřku. Přinutil se podívat dolů a spatřil slabounké šumění temného obrysu, který se chvěl uvnitř těla dítěte a snažil se do něj proniknout. Cítil přítomnost něčeho jako mráz v letním dni, jako nohy mouchy na kůži. Přízrak se ho dotýkal a hledal. Zaklonil hlavu, zatnul čelisti a nechal tělo ztuhnout v kus železa. Bojoval s tím. Přízrak se do něj snažil proniknout, splynout s ním. Hrome! Nesmí mu to dovolit! Nesmí!
Pak velkou bolestí a vztekem vykřikl a vypustil ze sebe kouzlo písně přání. Nemělo žádný tvar, protože se přesvědčil, že i jeho nejstrašnější obrazy proti těmto stvůrám nic nezmůžou. Přišlo z vlastní vůle, osvobodilo se z nějakého temného zákoutí jeho mysli a vzalo na sebe podobu, kterou nešlo rozeznat. Zformovalo se v temnou, nepopsatelnou věc, která ho omotala jako pavouk svoji kořist. Přízrak zasyčel, odlepil se od něj a začal plivat a sekat do vzduchu. Dopadnul do dřepu a dětské tělo se zkřivilo a rozechvělo před něčím neviditelným. Když ji Par spatřil, jeho výkřik odezněl do ticha. Potom se lehce opřel o zeď jeskyně za sebou.
„Vyhýbej se mi!“ varoval ji, lapajíc po dechu. „Už na mě nesahej!“
Nevěděl jak se mu to podařilo, ale Přízrak se krčil u ohně a poraženě ho sledoval. Obrys bytosti v dětském těle se krátce zachvěl a zmizel. Z očí se vytratilo rudé světlo. Dítě se pomalu zvedlo a napřímilo, znovu se proměnilo ve skutečného, křehkého a ztraceného tvorečka. Tmavýma očima si ho dlouho prohlíželo a ještě jednou řeklo: „Obejmi mě.“
Pak dívenka vykřikla do houstnoucí tmy venku a znovu se objevilo několik tuctů silných pavoučích skřetů, kteří se jí uctivě klaněli, když vešli do jeskyně. Zatímco před ní klečeli, mluvila k nim jejich vlastním jazykem. Par si vzpomněl, jak jsou tyhle stvůry pověrčivé. Věřily ve všechny bohy a duchy. Teď se stali otroky Přízraku. Chtělo se mu křičet.
Pavoučí skřeti k němu přišli, uvolnili mu pouta, vzali ho za ruce a za nohy a táhli někam dopředu. Dítě jim zastoupilo cestu. „Obejmeš mě?“ Vypadala téměř ztraceně.
Zakroutil hlavou a snažil se vytrhnout tuctu končetin, které ho držely. Vyvlekli ho ven do závoje soumraku, kde se kouř ohňů a mlha z nížin mísily a vířily jako sny ve spánku. Zastavili na kraji plošiny a on zíral do prázdna pod sebou.
Dítě se postavilo vedle něho. Hlas holčičky zněl jemně a zákeřně. „Stará slatina,“ zašeptala. „Žijí tam prastvůry. Znáš prastvůry, elfí chlapče?“ Zkoprněl. „Dostanou tě, jestli mě neobejmeš. Sežerou tě navzdory tvému kouzlu.“
Uvolnil se a odstrčil od sebe své věznitele. Přízrak zasyčel a ustoupil, pavoučí skřeti se rozptýlili. Vyrazil na ně a snažil se prorazit, ale zastoupili mu cestu a tlačili ho zpátky. Otáčel se a zkoušel se dostat pryč jinudy. Popadly ho sukovité, chlupaté ruce a pevně ho stiskly. Ztratil se ve změti drsných těl a brebentění. Slyšel jen vlastní hlas, který odněkud zevnitř křičel, že ho nesmějí znovu chytit.
Najednou se ocitnul na kraji plošiny. Přivolával k sobě kouzlo písně přáni a rozličnými obrazy útočil na pavoučí skřety, kteří ho obklopovali. Zoufale se snažil prorazit si cestu ven jejich středem. Přízrak zmizel, ztracený někde v kouři a temnotě.
Náhle ucítil, jak mu ujíždějí nohy a kraj plošiny se pod tlakem útočníků vzdaloval. Snažil se něčeho chytnout, nahmátnout nějakou ruku, ale to se mu nepodařilo. Skácel se z plošiny a kutálel se do propasti plné mlhy. Přízrak, pavoučí skřeti, ohně, jeskyně a doupata se ztratily. Padal dolů, v kotrmelcích se kutálel křovím a trávou po stráni mezi balvany. Nějakým zázrakem minul skály, které ho mohly zabít nebo zmrzačit. Po dlouhém, mučivém letu konečně dopadl do nepříjemné černoty.
Chvíli ležel v bezvědomí; neměl představu, jak dlouho to trvalo. Probral se na pomačkaném lůžku bažinných trav. Uvědomil si, že tráva se zlámala jeho pádem, a nejspíš mu tím zachránila život. Měl vyražený dech a poslouchal, jak mu v hrudi buší srdce. Když se mu vrátila síla a začal vidět jasněji, opatrně se zvedl na nohy a prohlédl se. Celé tělo měl samou ránu a škrábanec, ale nezdálo se, že by si něco zlomil. Zůstal nehybně stát a poslouchal. Odněkud seshora zněly hlasy pavoučích skřetů.
Uvědomoval si, že se pro něho vydají. Musí se odtud nějak dostat.
Rozhlédl se kolem. Mlha a stíny se navzájem stíhaly ve světě soumraku a houstnoucí tmy. Rychle se snášela noc. Malé a skoro neviditelné bytosti skákaly ve vysoké trávě. Všude kolem čvachtalo a bublalo bláto; ostrůvky pevné země obklopovaly skryté bažiny. Krajinu vytvářely zakrslé stromy a křoví ztuhlé do groteskních tvarů. Doléhaly sem vzdálené zvuky, ale nešlo odhadnout odkud. Všechno připomínalo nekonečné bludiště.
Aby se uklidnil, musel se Par zhluboka nadechnout. Mohl se pouze dohadovat, kam se dostal. Dostal se na Tofferský hřeben. Z hřebene dopadnul přímo do Staré slatiny. Snažil se tomu zabránit, ale dostal se do ještě větších problémů. Zrovna na místo, kam ho chtěl Přízrak poslat — na území prastvůr.
Zavřel pusu a vyrazil. Utěšoval se, že je jen na okraji bažiny — nemohl se dostat příliš hluboko. Za zády se mu tyčil hřeben, podle kterého se mohl orientovat. Pokud se vydá kolem něho k jihu, může se mu podařit dostat se odtud. Ale musí si pospíšit.
Téměř cítil pronikavé pohledy prastvůr.
Příběhy o těchto tvorech vyplavaly na povrch jeho mysli. Znovu si uvědomil kde je a nepříjemný strach ještě zesílil. Potravou příšer se stávaly zatoulaný tvorové, kteří se ztratily v bažinách. Prastvůry je připravily o sílu a vůli a pak vysávaly jejich život. Jejich hlavní potravou byli pavoučí skřeti; ti věřili, že prastvůry jsou bytosti, které je třeba si usmiřovat a příležitostně se jim obětovali. Při tom pomyšlení ztuhla Parovi v žilách krev. Takový konec pro něho Přízrak připravil.
Přemáhala ho únava. Několikrát klopýtl a jednou po pás zapadl hluboko do bažiny, než se rychle vytáhl zpátky. Viděl rozmazaně a po zádech mu stékal pot. Dokonce i v noci ho ubíjelo horko bažiny. Podíval se vzhůru k obloze a zjistil, že se ztrácí i poslední světlo. Brzy nastane úplná tma.