Sannikovova země

Poslední dívka, která utekla již třem bojovníkům, kteří si ji zvolili, utekla také k všeobecnému údivu poslednímu. Pozvali ji k náčelníkovi a ten jí řekclass="underline"

„Proč nechceš muže? Každá dívka má být ženou, aby dala rodu nové bojovníky. Ty jsi odmítla již čtyři. Co to znamená?“

„Dobří bojovníci si mě nevybrali a ženou špatných být nechci,“ odpověděla hrdě dívka.

„Cože, budeš tedy čekat na příští jaro?“

„Chtěla bych být ženou tohoto bílého člověka,“ řekla neočekávaně hrdá dívka, ukazujíc na Ordina, ztrnulého překvapením.

„Ale vždyť on si už vybral,“ namítl Amnundak.

„Je to veliký náčelník a může mít dvě ženy,“ nedala se dívka, „a já jsem si ho vybrala na tvé slovo, jenže on si vzal jinou. Budu jeho druhou ženou.“

Tato vytrvalost a hrdý vzhled dívky se Ordinovi líbil, a tak s velkými rozpaky souhlasil. Dívka si rychle běžela pro šaty a po návratu si sedla vedle něho.

Zatím mladé páry defilovaly za víření bubnu kolem Amnundaka a hlav rodů; dívky si zatím již přepletly čtyři copy na dva na znamení, že se provdaly. Poslední bojovník, který zůstal bez ženy, skryl se mezi diváky; musí čekat celý rok.

Nyní přišla řada na cestovatele, aby ukázali Onkilonům své hromy a blesky. Poněvadž neměli lepší terč, přinesli a rozprostřeli opět koňskou kůži. Střelci se postavili k údivu Onkilonů dvě stě kroků od ní, ačkoliv střela přece jen ulétne čtvrtinu této vzdálenosti; Onkiloni se postavili v půlkruhu po stranách téměř až k terči a s napjatou pozorností sledovali, jak cizinci něco se svými blýskavými tyčemi provádějí a jak je pak přikládají k tváři. Dým, který se zvedl, a rachot, který zazněl, přiměly všechny diváky, aby sebou trhli. Pak se všichni vrhli k terči a jeden přes druhého strkali prsty do děr po kulkách. Mnozí se užasle vyptávali, kde jsou blesky, které prorazily kůži, a začali je hledat po mýtině. Ještě větší údiv vzbudil Gorjunov, který vyhodil do vzduchu svou čepici a v letu ji prostřelil. Ordin zatím zpozoroval, že se na jihu nad lesem objevilo hejno hus, letících na sever; vyměnil rychle náboj, a dříve než se Onkiloni stačili zeptat, na koho chce vrhnout blesk, zazněl výstřel a husa spadla přímo do zástupu diváků, který propukl v bouřlivé nadšení. Nakonec rozkázal Amnandak, aby přivedli soba; nepřivázali jej, nýbrž nechali volně; polekané zvíře se rozběhlo zpět k lesu, ale Gorochovova kulka je srazila dříve, než uběhlo dvacet kroků.

Tím skončila ukázka, jakou moc mají cizinci. Doprovázeni celým kmenem odešli do Amnundakovy zemljanky i se svými vyvolenými, které byly velmi hrdé na to, že patří k bílým lidem. Na mýtině vzplály na různých místech ohně a začala se připravovat večeře, před níž tancovali muži a dívky kolem ohňů.

Po večeři navrhl náčelník cestovatelům, aby si převzali své nové obydlí.

„Nyní máte družky a budete tam mít více místa a větší pohodlí než zde, kam se my sami sotva vejdeme.“

Ženy běžely rychle napřed, aby rozdělaly oheň a připravily jídlo. Cestovatelé v doprovodu náčelníkově se trochu zdrželi na planině, kde již Onkiloni postavili stráže a ukládali se k spánku okolo ohňů, každý rod zvlášť, na kůžích rozložených po zemi. Amnundak doprovodil hosty ke vchodu do jejich zemljanky.

Když cestovatelé vstoupili do zemljanky, spatřili plápolat velký oheň, který osvětloval nevelké, čisté obydlí, vonící silně smůlou z modřínových kmenů, z nichž byly sroubeny stěny. Kolem ohně sedělo všech pět dívek již ve svém domácím obleku, to jest v pásu cudnosti. Živě rozmlouvaly, umlkly však, když vešli jejich vyvolení, ihned vstaly a odešly stranou. Zemljanka vypadala již úplně jako obydlí: na jednom sloupu visel měch s mlékem, čajník a kotlík, na poličce stály cestovní poháry a dřevěné číše. Na zemi byly postaveny dvě dřevěné nádoby na vaření polévky, hromada kamenů a tyčky na opékání masa. Pod šikmými stěnami tří stran zemljanky byl oddělen prostor na spaní; na vrstvě suchého listí a čerstvých modřínových větviček ležely měkké sobí a medvědí kůže, kožené válcovité polštáře, nacpané sobí srstí, a pokrývky ze sobích kůží. U vchodu byla složena zásoba na drobno nasekaného dříví a stála tu nádoba s vodou.

Po Amnundakově přeplněné a začouzené zemljance si cestovatelé ve svém prostorném čistém obydlí volně vydechli a zachtělo se jim posedět u ohně a zakouřit si před spaním z dýmky. Když se usadili, pozvali dívky a sedli si vedle nich. Malé množství slov, kterým se zatím naučili, nedovolovalo jim živě besedovat, a tak se museli často utíkat k posuňkům a k mimice. Především se každý zeptal, jak se jeho vyvolená jmenuje; Gorjunovova byla Matu, Kosťakovova Papu, Gorochovova Raku a Ordinova první Annu a druhá rovněž Annu.