Shannarovo dědictví

Par se zhluboka nadechl. Ať už šli kamkoli, cíl měli na dosah.

O chvilku později vyšli ze skal a zastavili se na nízkém návrší, ze kterého se dalo dostat do několika doupat a jeskyní vydlabaných ve stěně hřebenu. Všude kolem plály ohně. Na dohled se objevily stovky pavoučích skřetů. Para bez okolků složili na zem, přesekli pouta, kterými byl svázán. Odstranili dlouhé bidlo. Chvíli ležel na zádech, mnul si zápěstí a kotníky. Zkoumal hluboké zářezy od pout, které krvácely. Celou dobu na sobě cítil pohledy cizích očí. Pak ho vytáhli na nohy vlekli ho směrem k doupatům a jeskyním. Sundali mu sice pouta ale vrátili se k původnímu řešení. Sukovité skřetí ruce ho teď obepínaly na každém myslitelném místě a zápach jejich těl mu naplňoval nosní dírky. Neustále brebentili jeden přes druhého vlastním jazykem. Nerozuměl jim. Nevzpouzel se; stěží stál zpříma. Vzali ho do největšího vchodu do jeskyně, odtáhli za oheň, který planul u jeho ústí a zastavili se. Následovala krátká debata, po které ho postrčili dopředu. Viděl, že jsou v malé jeskyni, která byla asi dvacet yardů dlouhá a ne vyšší, než osm stop. Na úplném konci byl do skalní stěny zatlučen pár železných kruhů. Pavoučí skřeti ho k nim připoutali. U ohně ve vchodu do jeskyně zůstali dva hlídači, ostatní odešli.

Par na nic nemyslel. Naslouchal tichu a čekal, co bude dál. Když se nic nedělo, pozorně se rozhlédl kolem. Rozpaženého ho zanechali u skalní stěny. Každou ruku měl připoutanou k jinému železnému kruhu. Musel stát, protože kruhy trčely ze skály příliš vysoko. Vyzkoušel pouta. Byla kožená a tak těsně utažená, že se v nich zápěstí ani nepohnula.

Zoufale klesl zpátky na skálu a snažil se přemoci paniku, která se ho snažila ovládnout. Ostatní ho už nejspíš hledají — Morgan, Steff, Teel. Možná našli Colla. Půjdou po stopách pavoučích skřetů a přijdou pro něj. Najdou ho a osvobodí.

Zavrtěl hlavou. Příliš krásná představa. Skřeti ho zajali téměř za tmi a také hustě pršelo. Žádný čas na hledání a žádná šance najít jakoukoli stopu. Mohl jen doufat, že Colla našli, nebo že přišel k sobě a vrátil se k ostatním, aby jim o přepadení pověděl.

Znovu polkl, aby zahnal sucho v ústech.

Čas plynul. Ze vteřin se stávaly minuty, z minut hodiny. Tma venku ustoupila jen nepatrně. Jen těžko pronikající denní světlo, dusila mlha a horko. Slabé zvuky pavoučích skřetů zcela odezněly. Par se mohl domnívat, že jsou všichni pryč, nebýt těch dvou strážných, sedících u vchodu do jeskyně. Oheň uhasí, ještě chvíli čoudil a pak z něj zůstal jen popel. Den skončil. Časem se jeden ze strážných zvedl a přinesl mu hrnek vody. Hltavě pil z rukou držících mu hrnek u úst. Větší část rozlil, až měl košili na prsou mokrou. Dostal hlad, ale k jídlu mu nic nenabídli.

Když se den začal ztrácet v temnotě, stráže znovu rozdělaly oheň u ústí jeskyně a pak se ztratily.

Par zbystřil pozornost. Zapomněl jak ho bolí tělo, dokonce i na hlad a strach. Něco se mělo stát. Cítil to.

S tím, co následovalo, naprosto nepočítal. Snažil se dostat ven z pout. Stékající pot se mísil s krví z ran způsobených pevným utažením. Náhle se ve stínu objevila postava. Prošla kolem ohně do světla a zastavila se.

Bylo to dítě.

Par zamrkal. Díval se na děvčátko, možná dvanáctileté, poněkud vysoké a hubené, s tmavými, zplihlými vlasy a hluboko posazenýma očima. Nebyl to skřet, byla z rasy lidí, jižanka v otrhaných šatech, ochozených botách a s malým stříbrným medailonem na krku. Zvědavě si ho prohlížela jako nějakého zatoulaného psa nebo kočku a pak pomalu vykročila kupředu. Když k němu došla, zastavila se a zvedla jednu ruku, aby mu odhrnula vlasy a mohla se dotknout jeho ucha.

„Elf,“ řekla tiše a přejela mu prstem po špičce ucha.

Par na ni zíral. Co dělalo to dítě mezi pavoučími skřety? Olízl si rty. „Odvaž mě,“ zaprosil.

Pozorovala ho a neříkala nic. „Odvaž mě!“ přikázal Par znovu, tentokrát mnohem rozhodněji. Čekal, ale dítě se na něj jen dívalo. Cítil, jak v něm začínají klíčit pochyby. Něco nebylo v pořádku.

„Obejmu tě,“ řeklo dítě najednou.

Téměř dychtivě k němu přistoupila, natáhla kolem něho své ruce a přitiskla se jako pijavice. Přilnula k němu splývajíc s jeho tělem. Neustále opakovala něco nesrozumitelného. Co se s tím dítětem děje, pomyslel si zděšeně? Vypadala opuštěně, nejspíš byla vystrašená a potřebovala se ho jen tak držet...