Shannarovo dědictví
- Автор: Брукс Терри
- Серия: Shannarovo dědictví #1
- Год: 1999
- Язык: чешский
- Переводчик: Milan Morava
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Shannarovo dědictví». Краткое содержание книги:
Par Ohmsford zdědil kouzelné síly svých předků, nedokáže je však plně ovládat. Spolu s bratrem Collem putuje Jižní zemí a přitom ho pronásledují živé sny o legendárním Allanonovi, druidovi, jehož osud byl vždy úzce spjat s osudem rodu Ohmsfordů. Allanon však zemřel již před dávnými věky. Jen s velkým štěstím uniknou Stopařům, kteří pronásledují každého, kdo ovládá a rozšiřuje zakázaná kouzla. Na útěku padnou do nikou obludné čarodějnice. V posledním okamžiku je zachrání Cogline, další postava z legendární minulosti spojovaná s Ohmsfordy. Cogline vypráví Parovi o Stínech, největším nebezpečí, které kdy Čtyři země ohrožovalo a povolává ho k Duhovému jezeru, aby se tam setkal s Allanonovým stínem...
Takto začíná další magická a strhující fantasy o Čtyřzemí, Allanonovi a o Ohmsfordech, potomcích králů. Terry Brooks opět dokazuje, že právem patří mezi nejčtenější autory tohoto žánru přinášející vzrušující dávku fantazie.
„Nemluvil ani s tebou?“ Par se zatvářil popuzeně. „Proboha, Colle — ani s tebou!“
Coll kývl a zpříma se podíval. „Pravdou je, Pare, že jsme spolu nikdy moc nemluvili. Staral se o tebe, měl jsi kouzlo.“
Par na něj pohlédl a nic neříkal. Přesně takhle mluvil Walker, pomyslel si. Jen si něco nalhával, když stavěl Collův vztah ke strýci na úroveň svého. Nikdy se k nim nechoval stejně.
Zamračil se. „Pořád jsou zde ještě ty sny. Proč se mnou nesdílí moji zvědavost? Nechce snad vědět, co chce Allanon říci?“
Coll pokrčil rameny. „Možná už to ví. Dokáže uhodnout na co většina lidí myslí.“
Par zaváhal. To ho nenapadlo. Strýc už se možná dozvěděl, co jim chce druid v Hadeshornu říci? Dokázal číst i v mysli stínu, někoho, kdo zemřel před třemi sty lety?
Zakroutil hlavou. „Ne, to si nemyslím. Prozradil by o významu těch snů něco víc. Celou dobu se snažil vycouvat. Odmítal se znovu nechat využít druidy; o důvod se nestaral.“
„Možná počítal s tím, že ty ten úkol neodmítneš.“
Par pomalu přikývl. „To dává smysl. Řekl jsem mu, že půjdu; možná se domnívá, že stačí, když se tam vydá jen jeden z nás.“
Coll se položil na záda a zíral vzhůru do stromů. „Nezdá se ti to, viď?“
Jeho bratr se slabě usmál. „Ne.“
„Pořád za tím vidíš ještě něco jiného.“
„Ano.“
Chvíli mlčky zírali do lesa a každý přemýšlel o tom svém. Nepatrné sluneční paprsky pronikající štěrbinami v baldachýnu větví, jim kmitaly po tělech a tichem k nim pronikal zpěv ptáků. „Líbí se mi tu,“ řekl nakonec Par.
Coll měl zavřené oči. „Kde si myslíš, že se skrývá?“
„Walker? Nevím. Možná někde pod kamenem, řekl bych.“
„Soudíš ho moc rychle, Pare. Nemáš na to právo.“
Par spolknul poznámku deroucí se mu na jazyk a zabral se do pozorování slunečního paprsku, který přebíhal po Collově tváři, až se mu dostal do očí a donutil ho zamrkat a odsunout se. Posadil se. Hranatá tvář mu zářila spokojeností. Colla nic nedokázalo vyvést z míry; téměř nikdy se nerozčílil. Par si ho za to vážil. Coll vždy rozuměl relativní důležitosti událostí v širším kontextu.
Par si najednou uvědomil, jak moc bratra miluje.
„Půjdeš se mnou, Colle?“ zeptal se náhle. „K Hadeshornu?“
Coll se na něj podíval a zamrkal. „Nezdá se ti zvláštní,“ odpověděl, „že spolu s Walkerem a dokonce i s Wren máte ty sny a já ne. Jste jejich součástí, ale já nejsem. Vás všechny volají a mě ne?“ V jeho hlase nezaznívala zášť, jen zmatek. „Proč myslíš, že tomu tak je? Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, uvědomuješ si to? Ani jednou. Oba jsme si dávali velký pozor, abychom o tom nemluvili.“
Par na něj zíral a nevěděl co říct. Coll viděl jak se cítí a usmál se. „Trapné, co? Netrap se tím, Pare. Tohle není tvá vina.“ Naklonil se blíž. „Možná to souvisí s kouzlem — něco, o čem nikdo z nás ještě neví.“
Par zatřásl hlavou a povzdechl si. „Vůbec mi není příjemné, že mě se sny zdají a tobě ne. Nevím co říct. Čekám tvou podporu při něčem, co se tě ve skutečnosti netýká. Neměl jsem se ani ptát — ale nedokážu si pomoci. Jsi můj bratr a chci tě mít vedle sebe.“
Coll se natáhl a položil Parovi ruku na rameno. Na tváři mu hrál vřelý úsměv. „Občas, Pare, dokážeš nazvat věci pravými jmény.“ Jeho stisk zesílil. „Půjdu tam, kam půjdeš ty. Tak to s námi je. Netvrdím, že vždycky souhlasím s tím jak uvažuješ, ale to nemění nic na mém vztahu k tobě. Pokud se domníváš, že musíš jít do Hadeshornu abys zjistil, co udělat s těmi sny, pak půjdu s tebou.“
Par natáhl kolem bratra ruce a objal ho. Vzpomněl si na všechny případy, kdy ho Coll podpořil, když ho o to požádal. Hřál ho pocit vědomí, že se na Colla bude moci znovu spolehnout. „Věděl jsem, že s tebou mohu počítat,“ řekl jen.
Vraceli se v pozdním odpoledni. Měli v úmyslu dorazit dříve, ale byli zaujatí hovorem o snech a Allanonovi. Celou cestu zpátky k východnímu svahu údolí se vlekli, než si uvědomili jak je pozdě. Stejnou cestou se začali vracet, když už ze slunce zbýval jen malý kousek nad západním horizontem.
„Vypadá to, že nám zvlhnou nohy,“ hlásil Coll, když se ponořili zpět mezi stromy.
Par vzhlédl k obloze. Na severním kraji údolí se objevila masa bouřkových mraků a zatemnila celou oblohu. Slunce zabalené v houstnoucí tmě pomalu mizelo. Vzduch byl teplý a lepkavý. Les ztichl.
Pokračovali teď rychleji v obavě, aby nepromokli. Závan větru oznámil příchod bouře a bičoval větve s listy v zuřivém tanci. Začalo se ochlazovat les potemněl a naplnil se stíny.
Par něco zamumlal, když ucítil, jak mu na tvář dopadla sprška rozptýlených kapek. Stačilo, že se snažili najít někoho, kdo o to nestál. Teď měli navíc za svou snahu promoknout.
Par spatřil něco se pohybovat mezi stromy.
Zamrkal a podíval se znovu. Tentokrát neviděl nic. Nevědomky zpomalil. Coll, který šel asi krok za ním se zeptal co se děje. Par zavrtěl hlavou a znovu přidal do kroku.
Jeho tvář bičoval vítr a nutil ho sklonit hlavu. Otočil se nalevo i napravo. Na obou stranách se něco mihlo.
Něco je pronásledovalo.
Par cítil, jak se mu na zátylku ježí vlasy. Přinutil se pokračovat v cestě. Ať už tam číhalo cokoli, nevypadalo to ani se nepohybovalo jako Walker Boh ani jako jeho kočka. Přesouvalo se to příliš rychle a příliš hbitě. Snažil se uspořádat myšlenky. Jak daleko byli od chaty — mílí, možná méně? Pokračoval dál a držel hlavu vzpřímeně. Pokoušel se sledovat pohyb koutkem oka. Pohyby, opravil se. Uvědomoval si, že je jich víc než jen jeden.
„Pare!“ řekl Coll, když se protahovali úzkou klikatou uličkou mezi stromy. „Tam něco je...“
„Já vím!“ skočil mu Par do řeči. „Pohyb!“
Proklestili si cestu mezi jedlemi. Doopravdy se rozpršelo. Slunce, stráně údolí, dokonce i tmavá věž Kamenného krbu se ztratily. Jejich pronásledovatelé se dostali kolem nich. Jak stíny poletovaly mezi stromy, braly na sebe téměř lidskou podobu.
Chtějí nás obklíčit, rozzuřeně si pomyslel Par. Jak daleko jsou od chaty?
Vbíhali mezi javory na malou a prázdnou paseku, když Coll najednou vykřikl. „Pare, utíkej! Jsou příliš blízko...!“
Zasípal a vyletěl dopředu. Par se instinktivně otočil a chytil ho. Coll měl na čele krev a byl bez sebe.
Par už neměl čas uvědomit si co se stalo. Podíval se nahoru a uviděl stíny přímo nad sebou. Vyrážely ven z úkrytu stromů. Viděl je míhat se před sebou. Zahlédl olinuté a pokroucené tvory pokryté hrubými černými chlupy s třpytivýma kuníma očima. Najednou ho obklopili. Ve snaze uniknout, prudce se oháněl a cítil, jak ho svírají jako dráty pevné údy. Na chvíli se udržel na nohou. Zuřivě vykřikl a přivolával k sobě kouzlo písně přání, posílal k nim změť děsivých obrazů. Snažil se bránit. Ozvalo se poděšené vytí. Útočníci před ním ustoupili.
Tentokrát si je dobře prohlédl. Viděl jejich zvláštní těla, která se podobala nějakému hmyzu s jakoby lidskými tvářemi, nechutná a chlupatá.
Pavoučí skřeti, uvědomil si s údivem!
A znovu se na něho vrhli a poráželi ho váhou svých těl. Byl uvězněný v mase svalů a chlupů a hozený na zem. Už nemohl přivolat kouzlo na pomoc. Zkroutili mu ruce za zády a začali ho škrtit. Zoufale se snažil bránit, ale bylo jich příliš.
Jen na okamžik dokázal volat o pomoc. Potom se snesla tma.