Sannikovova země

Každý rod, žijící společně v zemljance, tvořil nevelkou komunu, jež měla základní majetek — obydlí, soby a nářadí — společný. Ženy připravovaly společně jídlo, vydělávaly kůže, šily oděv, sbíraly houby, lesní plody a kořínky; muži pásli a ochraňovali stáda, vyráběli zbraně, obstarávali palivo, chodili na lov, lovili ryby nebo válčili s divochy.

Když všech dvanáct rodů pobylo v zemljance náčelníkově a seznámilo se s cizinci, vyšel s nimi Amnundak na planinu a šaman dal bubnem povel k zahájení slavnosti. Ženy, dívky, mládež a někteří starci z nejbližších sídlišť se rozložili podél lesa po obou stranách zemljanky. Muži stáli stranou ve skupinách podle rodů. Amnundak s hosty a šaman seděl u vchodu do zemljanky. Na druhý signál přešly skupiny jedna po druhé kolem náčelníka, předvedly válečný tanec s kopími, štíty a luky v rukou a s toulcem střel na zádech. Tanec se skládal ze skoků, vyhazování kopí do výšky a natahování luků; pohyby byly ve všech skupinách stejné, takže tvořily velmi harmonický obraz. Velký buben v podobě pařezu silného topolu, dlouhý dva metry, uvnitř vydlabaný a na obou stranách pobitý kůží nosorožce, na kterou tloukli klapačkami, tvořil vojenskou hudbu; ležel na kozlících a nahoře měl řadu otvorů. Cestovatelé se dověděli, že má tyto bubny každý rod a že se jimi rychle přenášejí důležité a neodkladné zprávy po celém plemeni úplně jako po telegrafu. Tlumený zvuk bubnu bylo slyšet do vzdálenosti několika kilometrů.

Při tomto tanci si cestovatelé spočítali, že vojenská síla Onkilonů dosahuje 400 až 500 lidí, poněvadž měl každý rod dvacet až třicet bojovníků. Když se připočítali pastýři, starci, ženy a děti, mělo plemeno asi 1200 až 1500 lidí, t. j. mnohem více, než si z počátku mysleli; podle Amnundakových slov mělo být v každém rodě dvacet až třicet lidí, ukázalo se však, že myslel pouze bojovníky, a kolik je ostatních, že ani přibližně nevěděl.

Po tanci začaly závody ve vrhání kopím a v lukostřelbě; pro první závod natáhli na dva vysoké kůly dlouhé laso. Jeden rod za druhým přicházel, stavěl se do řady ve vzdálenosti čtyřiceti kroků od lasa a pak všichni bojovníci najednou vrhli po jednom kopí, snažíce se, aby laso přehodili. Porota ze tří náčelníků rodů spočítala všechna kopí, která cíl přelétla, i ta, jež k němu nedolétla. Rod, který měl největší počet přeletů, byl pokládán za vítěze. Pro závody ve střelbě přinesli a rozvěsili na kopí kůži divokého koně; temný pruh podél hřbetu byl cílem pro šípy. Každý rod se postavil do řady padesát kroků od terče a pak jeden bojovník za druhým vystřelili po jedné střele. Počítaly se pouze zásahy do tmavého pruhu a rod, jenž měl největší počet zásahů, stal se vítězem a buben ho přivítal rychlými údery a diváci pokřikem.

Pak následovaly zápasy. Vždy dva a dva rody se postavily proti sobě a určily stejný počet zápasníků, samozřejmě nejsilnějších. Ti se pak postavili proti sobě a v době, určené pěti až deseti pravidelnými údery bubnu, měli jeden druhého složit na zem. A opět byl za vítěze prohlášen rod, který složil největší počet protivníků.

Po skončení zápasů oznámila porota Amnundakovi jména rodů, které zvítězily v každém závodě, a s ním a náčelníky všech rodů stanovila celkové pořadí rodů podle jejich úspěšného umístění. Potom se rody postavily do kruhu, do něhož vstoupil Amnundak a vyhlásil veřejně toto pořadí; rody, které zaujaly prvních deset míst, přivítaly svá jmenování hlasitými výkřiky, kdežto ostatní, plny studu, mlčely. Když se náčelník vrátil na své místo, opakovaly rody válečný tanec, ale následovaly již podle celkového pořadí, vítězové v čele, poražení na konec; diváci samozřejmě vítěze vítali. Poražení mohli oplatit porážku až za rok, a tak tyto závody bojovníky nutily, aby se po celou dobu věnovali tělesným cvičením, a udržovaly v nich válečného ducha.