Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
„To je skvělé!“ zvolal Kosťakov. „Muži odešli a my poctíme ženy návštěvou v tábořišti.“
„Nemyslíš, že je to riskantní, vždyť se muži mohou brzy vrátit a nám to nasolit?“ zeptal se Gorjunov.
„Stejně nemůžeme jít dál, protože Vampové šli po cestě, po níž musíme také my jít k sídlišti Onkilonů, a nemůžeme se s nimi setkat. Prohlédneme si tábořiště a potom zahneme na jih.“
Touha spatřit život v tábořišti byla silnější než nebezpečí, a tak se všichni čtyři vypravili po stezce na východ. Kapky krve na zemi jim prozrazovaly, kudy ženy šly. Brzy uslyšeli před sebou křik a smích, a když opatrně přistoupili blíže, uviděli na malém palouku tábořiště. Bylo to tábořiště zřejmě provisorní nebo letní a stálo kolem velkého osamělého topolu. Hořel tu oheň, okolo něhož se tísnily ženy a děti různého stáří. Ženy byly poněkud menší než muži, trochu útlejší a méně chlupaté, zvláště vpředu; zato vlasy na hlavě měly delší, rovněž smotané v chumáče; tváře neměly tak divoký výraz; kromě hůlek v nosních dírkách, bílých kroužků v dolním rtu, vyšpuleném kupředu, a stejných kroužků v uších a bělavých náhrdelníků na snědých hrdlech nebylo po nějakém oděvu ani památky. Děti byly méně chlupaté a vlasaté než dospělí.
Ženy si napichovaly kousky masa na hůlky, zlehka je nad ohněm opékaly a jedly. Poblíž ohně ležel veliký kámen, na němž si ženy jako na kovadlině rozbíjely druhým kamenem morkové kosti a s mlaskáním z nich vyssávaly morek. Zazníval křik a smích — to horda hodovala.
Když se ženy nasytily, pověsily zbylé maso na větev a dvě z nich rozprostřely na zemi kůži a začaly ji čistit škrabadly z křemene od krve a tuku. Jiné si lehly do trávy poblíž ohně, aby si po jídle zdřímly. Několik dětí skotačilo a honilo se; jiné děti se válely v trávě a vřeštěly, jiné zas šikovně jako opice vylezly na strom a ve větvích bylo slyšet jejich hlasy.
„A což kdybychom si vyšli k nim?“ navrhl Kosťakov. Určitě se polekají a utekou a my si zblízka prohlédneme jejich tábořiště a vezmeme si vzorky zbraní a domácího náčiní.“
„A což když neutekou a začnou se bránit? Dospělých žen je tu přes dvacet a každá z nich má větší sílu než kdokoli z nás,“ namítl Gorjunov.
„Výstřel do vzduchu by je, myslím, přiměl k útěku.“
Tento nápad byl tak lákavý, že cestovatelé s připravenými zbraněmi vyšli z křoví a zamířili k tábořišti; psi se však se štěkotem vrhli na děti, lezoucí po čtyřech, pokládajíce je za zvláštní druh zvěře. Dojem vzbudili zřejmě ohromný. Ženy vyskočily a shlukly se kolem ohně a stromů, dívajíce se s otevřenými ústy na blížící se podivné lidi, o nichž již slyšeli od uprchlíka. Děti začaly utíkat před psy a vyděšeně se schovávaly za ženami. Ženy se však brzy vzchopily a chápaly se kopí a kyjů. Jedna běžela na pomoc maličkému, který ležel na zemi mezi vrčícími psy a křičel strachy. Dříve než se žena rozmáchla kopím, Gorjunov zavolal psy zpět.
„Vidíte, že nemíní utéci, ale zdvihají kopí, chtějí je na nás hodit,“ upozornil Ordin.
„Musíme vystřelit, než bude pozdě. Jestli se teď obrátíme, budou si myslet, že se jich bojíme, a napadnou nás zezadu,“ řekl Kosťakov.
„Nu, dali jsme se na vojnu, musíme tedy bojovat,“ pravil Gorjunov. „Vystřelíme dvakrát nad hlavy žen a dva výstřely budeme mít v zásobě.“
Kosťakov a Ordin vystřelili. Účinek byl nečekaný: ženy se při pohledu na oheň a kouř z namířených blýskavých rolí, při rachotu výstřelů a svištění kulek tak vyděsily, že klesly na kolena, odhodily kopí a kyje a prosebně napřáhly ruce, začaly se klanět k zemi a vyděšeně pokřikovaly; děti řvaly z plných plic.
„No, to jsem nečekal!“ zvolal Kosťakov. „Myslel jsem si, že utekou a že si vezmeme, co budeme potřebovat.“
„Teď k nim musíme klidně jít a hrát si na bohy,“ navrhl Ordin.
„Kteří kradou kyje a kopí? Ale nejprve si pro všechno nabijeme pušky.“
Učinili tak a zamířili klidně ke klečícím ženám. Zbývalo již jen asi deset kroků, když tu vypukla mezi dětmi panika: s pláčem se pustily přes mýtinu do lesa. Ženy jedna za druhou vyskočily a následovaly je až na jednu, která ležela s obličejem obráceným k zemi a třásla se na celém těle.
Cestovatelé se k ní přiblížili a začali si ji pozorně prohlížet. Záda měla pokryta krátkými, ne příliš hustými chlupy, dlaně a chodidla byly holé a na chodidlech měla kůži tvrdou jako roh; palec byl velmi vzdálen od ostatních prstů; na rukou a na nohou měla chlupy hustší než na zádech. Vpředu byla chlupatá méně a prsa a obličej měla úplně čisté; poněvadž neměla vousy, tloukla nevelká brada do očí více než u mužů; zato nadočnicové oblouky vynikaly méně než u mužů. Široké lícní kosti, zapadlé malé oči, připláclý nos s hůlkou, vyšpulený ret s bílou kůstkou — to vše jí krásy nepřidalo. Vlasy, které neznaly, ani mýdlo, ani hřeben, byly smotány v chumáče, v nichž bylo vidět stébla trávy, listí a různé smetí. Avšak svalnaté tělo dávalo tušit, že má žena obrovskou sílu.
Nakonec nechali ubohou na pokoji, neboť zpozorovali, že je jednou nohou přivázána pevným řemínkem ke kolíku, zaraženému do země. Tím se vysvětlilo, že neutekla s ostatními; byla zřejmě za něco potrestána.
Vybrali si pár typických kyjů s řemenem i bez něho, pár kopí, škrabadel a hrubou dřevěnou číši, lesknoucí se od tuku a hnědou od krve, sňali ženě náhrdelník a chystali se již odejít.
„Víte však, že jsme vlastně spáchali skutečnou loupež?“ řekl Gorjunov. „Vystrašili jsme ženy až k smrti a pak si vezmeme část jejich ubohého majetku.“
„Ale vždyť je to pro vědu, a ne ze zištnosti,“ namítl Kosťakov.
„Stejně to není hezké! Musíme jim tu něco nechat jako náhradu.“
Prohrabali tlumoky, a našli malé zrcátko, nitku skleněných korálků, zlomený perořízek a plechovou krabičku od prášků, přidali dvě měděné nábojnice a všechno položili u ruky ženy, která stále ležela se zavřenýma očima. Potom potichoučku odešli, schovali se na kraji lesa a začali pozorovat.
Chvíli bylo všude ticho. Potom zvedla žena hlavu, a když spatřila, že podivní lidé odešli a nic jí neudělali, sedla si, rozhlédla se okolo, dala si dva prsty do úst a pronikavě dlouze zapískala. V odpověď se ozvalo z lesa hvízdání a hlasy a brzy se objevily jedna po druhé uprchlé ženy s dětmi. Než se k ní přiblížily, zpozorovala na zemi věci, které ji svým leskem upoutaly. Nejprve se jich neodvážila dotknout; již již natahovala ruku, pak ji zase odtáhla, jako by se bála, že ji spálí nebo kousnou. Konečně přemohla zvědavost strach a žena vzala jednu věc po druhé do ruky, prohlížela si je, očichávala a hlasitě se jim obdivovala. Zatím přiběhly ostatní a věci začaly putovat z ruky do ruky, vzbuzujíce výkřiky a hádku. Nitku korálků si žena oblékla na holý krk, ale dvě jiné ji za ni uchopily, nitka praskla a korálky se rozsypaly po zemi. Vypukla rvačka, všechny začaly sbírat korálky a schovávat je do úst.
„Naše dárky jim přinesou jen neštěstí, ženské se o ně mezi sebou poperou,“ zasmál se Gorochov.
Cestovatelé však již nečekali na konec hádky a dělení a zamířili na jihovýchod, aby se nesetkali s Vampy. Museli přenocovat na jedné planině a teprve druhého dne k polednímu přišli do stanu Amnundakova. Ten již ráno rozeslal různými směry bojovníky, neboť se obával, že bílí lidé buď zabloudili, nebo nedodrželi své slovo a někde se schovali. Když spatřil v rukou hostí kyje a kopí a dověděl se, co zažili, začal je kárat za jejich neopatrnost a prohlásil, že Onkiloni by se nikdy neodvážili jít v tak nepatrném počtu do země Vampů.