Shannarovo dědictví

Par pochopil. „Sny.“ Strýc přikývl. „Víš o nich, stejně jako já — o postavě v černém, pravděpodobně Allanonovi, stojící před Hadeshornem, která nás varuje a volá nás, abychom přišli?“ Par vzrušením ani nedýchal. „Co víš o tom starém muži? Také za tebou přišel?“ Strýc znovu přikývl. „Takže ho znáš, je to tak? Je to pravda, Walkere? Je to opravdu Cogline?“

Walkerova tvář pozbyla výrazu. „Ano, Pare, je to on.“

Par vzplál vzrušením. Promnul si rychle ruce. „Nemůžu tomu uvěřit! Jak je starý? Domnívám se, že stovky let — tak jak tvrdil. A kdysi to byl druid. Věděl jsem, že jsem se nemýlil! Žije tady, Walkere — s tebou?“

„Občas mě navštíví. A občas se i zdrží. Než mi dal tu kočku, patřila jemu. Vzpomínáš si. Vždycky tady byla kočka ze slatin. Kdysi se jmenovala Šepot. Za časů Brin Ohmsfordové. Tahle se jmenuje Pověst. Jméno jí dal starý muž. Říkal, že to je pro kočku dobré jméno — obzvlášť pro tu, kterou jsem dostal já.“

Odmlčel se a něco nepochopitelného se mu mihlo po tváři. Vzápětí to zmizelo. Mladík z údolí se otočil k místu, kde kočka odpočívala, ale ta zmizela.

„Pověst přichází a odchází tak jako všechny kočky ze slatin,“ řekl Walker Boh jakoby mu četl myšlenky.

Par nepřítomně přikývl, pak na něj znovu pohlédl. „Co hodláš dělat, Walkere?“

„S těmi sny?“ Znepokojivé oči náhle ztratily výraz. „Nic.“

Par zaváhal. „Ale ten starý muž určitě...“

„Poslouchej mě,“ přerušil ho strýc. „Rozhodl jsem se. Vím o co mě ty sny žádaly; vím kdo je ke mně poslal. Stařec za mnou přišel, mluvili jsme spolu. Odešel před necelým týdnem. Nic z toho neplatí. Už nejsem Ohmsford; jsem Boh. Kdybych se dokázal zbavit celé své minulosti, s celým odkazem kouzla a vší slavnou elfí historií, nezaváhal bych. Nestojím o to. Přišel jsem do Východní země, abych našel tohle údolí, abych žil tam, kde dříve žili mí předci. Dýchat tam, kde je všechno čerstvé a čisté, nerušené přítomností ostatních. Naučil jsem se dokonale řídit svůj život, i život kolem sebe. Podívej se na tohle údolí; vytvořili ho lidé mé matky. Já jsem se ho naučil takto udržovat. Společnost mi dělá Pověst a občas přichází stařec. Čas od času se dokonce navštěvujeme i s cizinci. Černava se mi stala útočištěm a Kamenný krb mým domovem.“

S napjatou tváří se naklonil. „Mám kouzlo, Pare — jiné než tvoje, nicméně je skutečné. Občas dokážu říci co si ostatní myslí. Dokonce i na dálku. Mohu komunikovat se svým okolím jako nikdo jiný. Se všemi formami života. Občas se dokážu ztratit stejně jako, kočka ze slatin. Dokonce k sobě mohu přivolat sílu!“ Krátce lusknul prsty. Vzápětí z nich vytryskl plamínek modrého ohně. Nasál ho do sebe. „Chybí mi kouzlo písně přání, ale zřejmě ve mě část jeho síly zapustila kořeny. Něco z toho co umím mám vrozené; něco jsem se naučil sám; něco mě naučili jiní. Ale mám vše co potřebuji a nic víc už nechci. Je mi tu dobře a nikdy odtud neodejdu. Ať svět kráčí dál jak nejlíp umí, ale beze mě. Tak jak tomu bylo už dříve.“

Par se odhodlával s odpovědí. „Ale co když je ten sen skutečný, Walkere?“ zeptal se nakonec.

Walker Boh se výsměšně usmál. „Pare! Sny nikdy nejsou pravdivé! Cožpak jsi nevěnoval pozornost vlastním příběhům? Dnes, nebo v době kdy byl Allanon naživu, projevují se stále stejně — Ohmsfordům se nikdy neřekne víc, než to, co Druidi považují za nezbytné!“

„Myslíš, že nás někdo využívá.“ Par to vyslovil jako faktickou poznámku.

„Musel bych se zbláznit, kdybych věřil něčemu jinému! Nevěřím všemu, co se mi řekne.“ Jeho oči byly jako z kamene. „Kouzlo, které považuješ za dar, znamenalo pro druidy vždy trochu víc než jen užitečný nástroj. Nemám v úmyslu nechat se zatáhnout do nějakého nového úkolu, který vymysleli. Pokud svět potřebuje spasit, tak jak sny naznačují, ať Allanon se starcem jdou a spasí ho!“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Oba se navzájem měřili pohledem. Par pomalu přikývnul. „Překvapuješ mě, Walkere. Na takovou hořkost ani hněv si nevzpomínám.“

Walker Boh se smutně usmál. „Byl tady, Pare. Vždycky. Jenom ses nenamáhal ho najít.“

„Neměl se po takové době ztratit?“

Strýc mlčel.

„Takže ty ses už rozhodl?“

„Ano, Pare, rozhodl.“

Par se zhluboka nadechl. „Co budeš Walkere dělat, jestli se sny vyplní? Kde potom nalezneš svůj domov? Co uděláš, jestli se tě zlo ze snů rozhodne vyhledat?“

Strýc neodpovídal, ale jeho upřený pohled zůstal pevný. Par pomalu přikývl. „Neshodneme se, Walkere,“ řekl jemně. „Vždy jsem věřil, že kouzlo je dar, který jsem z nějakého důvodu získal. Dlouhou dobu se zdálo, že slouží k vyprávění příběhů, aby nebyly úplně zapomenuty. Teď už to chápu jinak. Myslím, že kouzlo má hlubší význam.“

Posunul se a napřímil. Náhle se v přítomnosti toho druhého cítil malý. „Coll ani já se do údolí vrátit nemůžeme. Federace se o kouzle dozvěděla a pronásleduje nás. Ten starý muž, Cogline, říká, že nás mohou pronásledovat i jiné věci — možná dokonce Přízraky. Viděl jsi někdy Přízrak? Já ano. Oba jsme s Collem k smrti vyděšení Walkere, i když o tom příliš nemluvíme. Myslím si, a to je na tom nejsměšnější, že vyděšený jsou i ti, kteří nás pronásledují. Děsí se moc kouzla.“ Odmlčel se. „Nevím proč, ale chci to zjistit.“