Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
V tom okamžiku přiběhli Onkiloni s hořícími pochodněmi, přilákáni hlukem a výstřely. Spojenými silami se sedmi lidem podařilo vytáhnout medvěda ze vchodu do jeskyně. Zvíře bylo neobyčejně veliké a vzbudilo údiv Onkilonů, kteří chodili na medvědy jen ve velké skupině, protože se lov zřídka obešel bez smrti nebo těžkého zranění jednoho až dvou lidí. Proto si medvědí tesáky cenili tak vysoko a jen málo lovců je mělo ve svém náhrdelníku.
Začalo již svítat, spánek byl ten tam a všichni začali stahovat kůži a čtvrtit tělo. Nikiforov získal velkou zásobu masa pro psy a cestovatelé se rozhodli zkrášlit si kůží nové bydliště. Proto přemluvili Onkilony, aby donesli kůži přímo do sídliště náčelníkova, a slíbili, že přijdou hned za nimi. Vymyslili si tento plán, aby se na den zbavili jejich přítomnosti a pokusili se proniknout do země obydlené kmenem Vampu a spatřit je dříve než při válečném pochodu, který připravoval Amnundak.
PRVNÍ SEZNÁMENÍ S KMENEM VAMPU
Cestovatelé zanechali Nikiforova s lebkou medvěda, kterou měl očistit a schovat ve skladišti, a sami zamířili na severovýchod podél okraje kotliny. Minuli již místa, jež znali z první výpravy, a po poledni vyšli na planinu, na jejíž vlhké půdě poblíž jezera zpozorovali vedle stop tuřích a koňských kopyt otisk bosé lidské nohy. Nemohla to být stopa Onkilona, protože ti chodili obuti; kromě toho je stopa zaujala svou velikostí, silně vyvinutými prsty, proti normální noze velkou vzdáleností mezi palcem a druhým prstem i délkou druhého prstu.
Poslali psy po stopě, jež vedla na severovýchod, sami přešli ještě dvě planiny a blížili se ke třetí, když zaslechli nějaké hlasy. Přivázali tedy opět psy na šňůru a ostražitě se prodrali ke kraji lesa, odkud spatřili na mýtině Vampy. Asi osm lidí tančilo kolem tmavé věci ležící na trávě, zřejmě velkého uloveného zvířete. Vampové byli buď úplně nazí a velmi snědí, nebo byli pokryti chlupy. Zcuchané chumáče vlasů jim visely na ramena, malé bradky jim lemovaly tváře. S krátkými kopími v jedné ruce a s kyji v druhé tancovali, hned poskakujíce na jednom místě, hned zas vyhazujíce nohy dozadu a dopředu a mávajíce rukama. Do taktu si k tomu vykřikovali: „Oj-ho-ho“,,Aj-du-du“, a to se opakovalo do nekonečna.
Tanec trval asi deset minut a pak se Vampové shromáždili kolem oběti a začali s ní stahovat kůži. Potom začala slavnostní hostina: každý si uřízl několik proužků teplého krvavého masa a pojídal je jeden za druhým. Když utišili hlad, začali odřezávat větší části trupu a pruhy masa; sedm mužů si je naložilo i s kůží na ramena a odešlo mýtinou na východ, a osmý zůstal u kořisti, aby ji uchránil před orly, protože dva páry již kroužily nad místem lovu. Strážce seděl na bobku, stále se živil, a zabrán do této práce, ani nezpozoroval, že se k němu potichoučku zezadu přiblížili čtyři lidé a dva psi. Vrčení Krota ho přimělo, aby se ohlédl. Chtěl vyskočit, ale překvapen objevením nezvyklých lidí, kteří se nepodobali Onkilonům, ale mířili na něho lesklými hůlkami, a k tomu měli dvě zvířata, podobná vlkům, upustil nůž a zůstal sedět, třesa se strachem, s kouskem masa v ruce.
Nad jeho malýma hluboko posazenýma očima vynikalo dvěma silnými oblouky nízké čelo, v rozevřených ústech bylo vidět velké bílé zuby s vystupujícími tesáky a velmi krátká brada dodávala tváři divoký výraz. Nos měl připláclý se širokými dírkami, polozakrytými dlouhou bílou hůlkou; uši velké s kulatými destičkami z bílé kosti v boltcích, které byly vytaženy téměř až k ramenům. Kolem krku mu visel náhrdelník z tesáků kance a medvěda. Tělo měl pokryté hustými černými chlupy, ale na ramenou a na prsou prosvítala chlupy temná kůže.
Několik minut se Vampu a cestovatelé mlčky navzájem prohlíželi.
Najednou se však člověk silně odrazil nohama od země, udělal velký skok přes napůl očištěné tělo tura na stranu nezatarasenou nepřáteli a s tělem nahnutým kupředu se rozběhl po planině.
„Ach, utekl nám!“ zvolal Kosťakov. „Měli jsme mu svázat ruce a odvést ho s sebou.“
„Ten by se určitě dal!“ rozesmál se Gorjunov. „Viděli jste, jaké měl svaly a zuby? My čtyři bychom na něj nestačili! Zlomil by někomu z nás vaz nebo by nám prokousl hrdlo.“
„A co jsme s ním měli dělat?“ zeptal se Ordin.
„Držet ho v zajetí a pozorovat, snažit se pochopit jeho řeč a psychologii; vždyť je to velmi zajímavé — psychologie a řeč člověka ze staré doby kamenné! Podívejte se na jeho zbraň!“
Vampu nechal své kopí a kyj v trávě. Kopí bylo dlouhé asi metr a tvořil jej rovný kmen mladé břízy, do jehož konce, zlehka rozštípnutého, byl zasazen hrubě otesaný dlouhý úlomek křemene; tenký jirchový řemínek stahoval dřevo, aby křemen nemohl vypadnout. Kyj tvořila dolní část kmene silnějšího stromu i s počátkem kořenové části, která se rozšiřovala do velikosti pěsti. Byl asi 70 cm dlouhý a ve svalnaté ruce se z něho stávala strašná zbraň pro boj muže proti muži. Touto zbraní bylo možno snadno rozrazit člověku hlavu a omráčit koně nebo býka. Druhý kyj, jejž zanechal jeden Vampu, který dříve odešel, vynikal ještě tím, že byl do zesíleného konce se strany zasazený ostrý úlomek křemene, kterým se dala při rozpřáhnutí rozbít lebka velkému zvířeti. Tělo tura bylo na jedné straně dokonale zbaveno masa, přední a zadní nohy byly uříznuty. Zbývala však ještě polovina ležící blíž k zemi a hlava. Lidé se bezpochyby vrátí pro svůj úlovek.
„Myslím, že se sem nevrátí, uprchlík je jistě zastraší svým vyprávěním,“ mínil Gorjunov.
„Možná, že se sem právě proto vrátí, aby si nás prohlédli nebo aby nás dokonce napadli,“ poznamenal Kosťakov.
„Schováme se a počkáme a pak vypátráme jejich tábořiště,“ navrhl Ordin,
„A co když nás najdou podle stop? Jsou to jistě zkušení stopaři,“ řekl Gorjunov.
„Půjdeme přímo na západ, abychom zanechali stopy, pak se v lese stočíme a vrátíme se k planině s jiné strany.“
Cestovatelé se těla ani zbraně nedotkli, a řídíce se podle této rady, schovali se opět na severní straně planiny. Tábořiště nebylo zřejmě daleko, protože brzy spatřili, jak se na východním okraji planiny pohnuly keře a z nich ostražitě vyhlédla chlupatá hlava zvěda. Na mrtvole již seděli dva orli a klovali do ní a jiní dva se zabývali vnitřnostmi, ležícími stranou. To ihned dokázalo Vampům, že lidé na planině už nejsou, a hned se z křoví vyhrnula celá horda — asi třicet lidí, z toho asi deset žen, a rychlým krokem zamířila k zabitému zvířeti. Orlové jeden po druhém vzlétli a začali kroužit ve vzduchu.
Vampové obstoupili zvíře a zřejmě se začali posmívat uprchlíkovi, ukazujíce na nedotčené tělo a zbraň. Zřejmě mu říkali, že se mu něco zdálo, protože by Onkiloni nejen nenechali maso, ale zabili by i člověka. Uprchlík se ospravedlňoval, ukazoval, kde stáli podivní lidé, rukou naznačoval velikost psů a napodoboval jejich štěkání. Pak začalo několik lidí prohlížet zem poblíž mrtvoly a zřejmě našli stopy cestovatelů, protože se po nich vypravili. Zatím se ostatní znovu začali zabývat vykuchaným zvířetem, odřezali ostatní maso, vylámali tlusté mozkové kosti a čistili vnitřnosti. Ženy si naložily těžký náklad a odešly zpět k tábořišti a muži běželi za stopaři, aby dohnali podivné, neznámé lidi, kteří vystrašili jejich druha. Na planině zůstala jen páteř s žebry, lopatkami a kyčelními kostmi, na nichž ani orlové už nic nemohli nalézt.