Shannarovo dědictví

Několik hodin po půlnocí šel vystřídat Teel na hlídce. Cestou na verandu se protahoval a zíval. Hledal ji, ale trpaslici nikde neviděl. Až když se zcela probral, spatřil ji, jak se objevila mezi jedlemi pár tuctů yardů opodál. Tiše k němu proklouzla stínem a beze slova zmizela v chatě. Par se za ní zvědavě ohlédl, pak se posadil na schody, podepřel si bradu dlaněmi a zíral před sebe do tmy.

Seděl tak téměř hodinu, když uslyšel ten zvuk.

Ozvalo se velice zvláštní bzučení jaké dělá roj včel, ale hluboké a hrubé. Vzápětí rychle utichlo. Nejdřív ho napadlo, že se mu to jen zdálo. Ale zvuk se ozval znovu, jen na okamžik, pak opět utichl.

Vstal, pátravě se rozhlédl a pak vyšel na pěšinu. Noc byla třpytivě jasná a obloha plná zářících hvězd. Les kolem vypadal opuštěně. Cítil se bezpečně a pomalu obešel celý dům tam a zpátky. Hlouběji ve stínu stála stará vrba a pod ní dvě otlučené lavičky. Par k nim vykročil, zastavil se u nich a naslouchal. Zvuk neuslyšel. Posadil se na bližší lavičku, tvarovanou podle jeho těla. Cítil jak se kolébá. Chvíli tam seděl, zíral skrz závoj svěšených větví vrby, snil a naslouchal tichu noci. Myslel na rodiče — jestli jsou v pořádku, zda o něj mají strach. Stinný důl mu připadal jako vzdálená vzpomínka.

Na chvilku zavřel oči, aby si odpočinuly od únavy, kterou cítil. Když je znovu otevřel, stála tam kočka z vřesovišť.

Par se velice leknul. Nejdřív se nedokázal ani pohnout. Kočka stála přímo proti němu, hlavu měla stejně vysoko jako on a její oči zářily v noční tmě zlatem. Zíral na největší zvíře, které kdy potkal, dokonce ještě větší než Žravec. Až na oči, které na něj bez mrknutí zíraly, byla od hlavy až po konec ocasu celá černá.

Pak začala kočka příst a on poznal zvuk, který předtím slyšel. Kočka se otočila a poodešla o pár stop dál, otočila se a čekala. Když na ni Par nepřestával zírat, na chvilku se vrátila, znovu vyšla, zastavila se a čekala.

Chce, abych šel za ní, uvědomil si Par.

Bezmyšlenkovitě vstal. Nemohl tělo přinutit aby ho poslouchalo tak jak potřeboval a snažil se rozhodnout, jestli udělá to, co od něj kočka čekala, nebo se tomu vyhne. Myšlenku na druhou možnost pustil hned z hlavy. Nebyl čas něco zkoušet. Pokud mu kočka chtěla ublížit, mohla to udělat už dřív.

Udělal několik kroků. Kočka se otočila a vyrazila mezi stromy.

Dlouhé minuty kličkovali temným lesem a pomalu a jistě se ponořovali do noci. Měsíční svit zaplavil otevřené prostory. Par začínal mít problém kočku následovat. Viděl jak se před ním bez námahy pohybuje a jen nepatrně ruší klid lesa. Dokonalá bytost stvořená ze stínu. Jeho zděšení už sláblo a vystřídala ho zvědavost. Někdo za ním kočku poslal, a on si myslel, že ví kdo.

Nakonec došli na paseku, kde se v sérii peřejí několik pramenů vlévalo do jezírka osvětleného září měsíce. Rostly zde velmi staré a široké stromy. Jejich větve vrhaly na všechno spletitý vzor stínu. Kočka přistoupila k jezírku a chvilku zhluboka pila, pak se znovu posadila a podívala se na něj. Par popošel o několik kroků dopředu a zastavil se.

„Ahoj Pare,“ pozdravil ho někdo.

Chlapec z údolí chvilku pátral pohledem po pasece, než našel postavu která promluvila jak sedí opodál ve tmě na vyvráceném pařezu, téměř k nerozeznání od stínů okolo. Když Par zaváhal, vstal a vystoupil do světla.

„Ahoj Walkere.“ odpověděl Par jemně.

Jeho strýc opravdu vypadal tak, jak si ho pamatoval — a zároveň úplně jinak. Byl pořád vysoký a štíhlý, s patrnými elfími rysy, i když ne tak výraznými jako je měl Par, s kůží překvapivě bílou, což bylo v příkrém kontrastu s černými vlasy až na ramena a krátce střiženou bradkou. Ani jeho oči se nezměnily; stále se dívaly skrz člověka, přestože byla hluboká tma. Rozdíl se jen těžko dal popsat. Nejzřetelněji se to projevovalo v držení jeho těla, v tom, co Par cítil, když Walker Boh promluvil, ačkoliv neřekl téměř nic. Kolem se táhla neviditelná a neproniknutelná zeď.

Walker Boh přistoupil a vzal Parovy ruce do svých. Na sobě měl volný oděv do lesa — kalhoty, halenu, krátký kabát a měkké boty, vše barvy země a trávy. „Vyhovovala vám chata?“ zeptal se.

Zdálo se, že teprve teď se Par vzpamatoval. „Walkere, ničemu nerozumím. Co tu děláš? Proč ses s námi nesešel, když jsme dorazili? Zřejmě jsi věděl, že přijdeme.“

Strýc pustil jeho ruce a ustoupil stranou. „Pojď, posaď se, Pare,“ zval ho a aniž čekal na synovcovu odpověď, znovu se odebral do stínu. Par ho následoval. Oba se posadili na pařez, ze kterého se předtím Walker zvedl.

Walker se rozhlédl kolem sebe. „Chci mluvit pouze s tebou,“ řekl tiše. „A jen jednou.“