Shannarovo dědictví

A pokud o tom věděl, proč nic neřekl?

Par se zamračil. Co vlastně starý muž o Walkeru Bohovi říkal? Vrásky na čele se mu ještě víc prohloubily. Jen to, že je Walker Boh naživu, odpověděl si. Nic víc.

Něco však starý muž zatajil. Par si tím byl jist. A vážně chtěl zjistit co.

Krátký záblesk zapadajícího slunce se vytratil a údolí zahalil tmavě šedým stínem soumrak. Obloha zůstala jasná, začala se plnit hvězdami. Tři čtvrtiny Měsíce, který se teď blížil ke konci svého cyklu, zalily les mléčným světlem. Malá společnost opatrně kráčela směrem ke skalnímu útvaru, který připomínal komín. Přešla přes tucet pramenů, kterými byly paseky protkané. Les utichnul, ale jeho nehybnost nepůsobila zlověstně. Coll šťouchl do Para právě když zachytil pohled šedé veverky, sedící na zadních nohách. Vážně na ně hleděla. Ozvaly se první noční zvuky. Zdálo se, že přicházejí z dálky, ne však z údolí.

„Připadá mi to tady poměrně... bezpečné, nemyslíš?“ Par se tiše zeptal bratra a Coll přikývl.

Pokračovali v cestě asi hodinu, aniž by kohokoli potkali. Zhruba uprostřed údolí na ně z lesa zamrkalo třpytivé světlo. Steff zpomalil, dal ostatním znamení, aby byli opatrní, a vedl je kupředu. Světlo se stále přibližovalo, jasně probleskovalo tmou. Měnilo se z jednoho malého bodu v celý hrozen. Lampy, pomyslel si Par. Vyrazil kupředu aby dohnal Steffa. Jeho bystré elfí smysly se upínaly ke zdroji světla. „Je to chata,“ pošeptal trpaslíkovi.

Vyšli z lesa a stanuli na široké travnaté pasece. Skutečně tam byla chata. Stála před nimi, přímo uprostřed paseky dobře udržovaná stavba z kamene a dřeva, s verandou vpředu i po stranách, kamennými chodníčky, zahradami a trsy květin. Kolem se tyčily skupinky jedlí a borovic jako malé strážné věže. Okny ven pronikalo světlo a spolu se svitem měsíce ozařovalo paseku jakoby denním jasem.

Přední dveře byly otevřené.

Par vyrazil kupředu, ale Steff ho strhl zpátky. „Trochu opatrnosti by neškodilo, chlapče,“ poučil ho.

Řekl něco Teel a pak je nechal o samotě. Rychle přeběhl volné místo mezi jedlemi a borovicemi. Držel se opatrně v jejich stínu a nespouštěl oči z otevřených dveří. Ostatní ho sledovali jak postupuje dopředu a na naléhání Teel se drželi kraje lesa. Steff už stál u verandy, dlouhou chvíli u ní čekal, pak vyrazil po schodech a zmizel ve dveřích. Na chvilku nastalo ticho a pak se znovu objevil a pokynul jim ať jdou.

Když k němu došli, řekclass="underline" „Nikdo tu není, ale vypadá to, že jsme očekáváni.“

Když vešli dovnitř, zjistili co tím myslel. Místnost obklopovaly dva krby, jeden u místa k sezení, kde stály připravené židle a lavice, druhý u roštu a pece. V obou jasně planul oheň. Na rožni byl kotlík s dušeným jídlem a na prkýnku se chladil ještě teplý chléb. Na dlouhém stole na trnožích ležely pečlivě připravené talíře a hrnky pro pět osob. Par vykročil a pečlivě si všechno zblízka prohlížel. Ve všech pěti sklenicích bylo studené pivo.

Skupinka se na sebe chvilku mlčky dívala a pak se ještě jednou rozhlédla po místnosti. Dřevěné zdi a trámy se leskly a voněly voskem. Stříbro, křišťál, věci vyřezané ze dřeva a výšivky se zářily ve světle olejových lamp a plamenech krbů. Na stole stála váza s čerstvými květinami. Chodba vedla dál do ložnic. Chata byla veselá, jasná a velmi prázdná.

„Je tohle Walkerovo?“ zeptal se pochybovačně Morgan Para. Nějak to nesouhlasilo s představou, kterou si o muži vytvořil.

Par zakroutil hlavou. „Nevím. Nic tu nepoznávám.“

Morgan se dal tiše do zadní chodby, na chvilku se ztratil z dohledu. Po chvíli se vrátil. „Nic,“ oznámil zklamaně.

Coll přešel místnost a postavil se k Parovi, zkoumavě přičichl k obsahu kotlíku a pokrčil rameny. „Náš příchod sem není zjevně žádné překvapení. Nevím jak vy, ale mě to dušené maso voní zatraceně dobře. Když už si s tím dal někdo práci a připravil ho — ať to byl Walker Boh nebo kdokoli jiný — myslím, že to nejjednodušší co můžeme udělat je posadit se a všechno sníst.“