Sannikovova země

Celý lov skončil za čtvrt hodiny; Onkilon, jejž zvíře vyhodilo do vzduchu, zlámal si sice nohu, ale to nijak nezmenšilo vítězství lovců. Raněného odnesli na rychle stažené kůži z mláděte a na dvou tyčích k šamanovi, který se rovněž zabýval ranhojičstvím. Ostatní bojovníci se pustili do těla starého nosorožce, z něhož zůstala za půl hodiny jen kostra a obsah žaludku a střev; všechno ostatní bylo rozřezáno a odneseno do sídliště.

Když se cestovatelé vrátili k obědu, bylo jejich obydlí téměř hotovo; chyběly tu jen kožešiny na lůžka a hospodyňky. Kůže jim dal Amnundak ze svých zásob a hospodyňky si měli vybrat v den jarní slavnosti, do níž zbývaly již jen tři dny. Cestovatelé se rozhodli využít té doby k vycházce na svou základnu u závějí, podívat se na Nikitu a přinést si některé věci.

Bylo však třeba sáhodlouhých hovorů, než Amnundaka přesvědčili, aby je pustil bez velkého konvoje a spokojil se jen se dvěma bojovníky.

Druhého dne ráno se tedy cestovatelé vydali na cestu; šli podél západního kraje kotliny, aby ji lépe poznali. Postupovali po kraji lesíka polárních bříz, jejž protínaly četné sobí stezky. Na mechovištích, táhnoucích se jako pás mezi ssutinami kamene a houštinami, páslo se tu pod dozorem pastýřů stádo Amnundakova rodu.

Sobi byli jedinými domácími zvířaty Onkilonů, která jim poskytovala mléko, maso i kůži. Lov na zvířata a ptáky a rybolov v jezerech doplňovaly produkty stáda a kotvice i kořeny lilií, které ženy tahaly z jezer a vykopávaly na planinách, skýtaly rostlinnou potravu tomuto plemeni, v podstatě mírumilovnému, z něhož pouze sousedství Vampů učinilo bojovníky. Kmen Vampů se živil jen lovem a vyhubil mnoho divokých zvířat, zatím co je Onkiloni šetřili; proto se zvířata držela spíše v jižní části kotliny, kde byla méně pronásledována; a Vampové dělali výpady do země Onkilonů a nelitovali ani domácích sobů. To byla hlavní příčina nepřátelství Onkilonů a Vampů, jež je nutila zavést vojenský způsob života. Kromě toho chytali Vampové mladé Onkilonky, které hrubým zacházením a v těžkých podmínkách primitivního života brzy umíraly, nepodařilo-li se jim utéci ze zajetí. Tato skutečnost samozřejmě nepřispívala k míru mezi Onkilony a Vampy, a tak vlastně válka mezi nimi nikdy nepřestávala.

Okraj kotliny byl i s této strany čedičový a tvořil vysoké výstupky nepřístupné člověku. V útesech se střídaly hned vrstvy porésní nebo dokonce struskovité, hned celistvé, rozdělené na pravidelné šestihranné sloupky, na různých místech různě silné a dlouhé; místy se černaly otvory velkých jeskyň nebo výklenků, které poskytovaly útulek kozorožcům. Obrovská sopka, která kdysi zaujímala místo Sannikovovy země, byla zřejmě velmi dlouho v činnosti a vylévala proudy lávy na všechny strany, dříve než se její střední část mocně propadla a tak vytvořila kotlinu s horkými prameny, posledními to dozvuky uhasínající sopečné činnosti. Některé proudy lávy byly bohaté na úlomky chalcedonu, achátu, karneolu a poloopálu a Onkiloni, kteří provázeli naše cizince, vyprávěli, že z těchto proudů získávají barevné kameny na ženské ozdoby a že z větších úlomků dělají hroty na střely a kopí, ač dávají přednost kostěným, které se lépe zpracovávají.

Po únavném přechodu a jen zásluhou toho, že slunce zapadalo již velmi pozdě a den byl dlouhý, dosáhli cestovatelé své základny u závějí, kde zastihli Nikiforova, jak si na ohni pekl maso. S podivem prohlížel dva Onkilony, kteří přišli s jeho přáteli, a ti se zase divili stanu stojícímu v sněhové jeskyni a člověku, který žije raději uprostřed sněhu místo v zeleném lese. Jejich zájem vzbudila také jeskyně pro psy, ale saně a loď jim neukázali, aby jim neprozradili prostředek, jak se dostat přes ledy. Onkiloni zůstali přesvědčeni, že bílí lidé prožívají celý svůj život uprostřed sněhu a psů používají k tahání nákladů.

Na noc odešli Onkiloni dál od sněhu do lesa a cestovatelé se uložili ve stanu. Před rozbřeskem dne začali psi stojící venku u vchodu zoufale výt. Nikiforov vykoukl a spatřil obrovského medvěda, který odháněl zadními tlapami tři psy na něho dorážející, a předními rozhazoval nerovné kusy ledu, zakrývající vchod do sousední ledové zásobárny, kde chovali kůže, lebky a zásoby masa. Kozák probudil své druhy a vyskočil ven se zbraní v ruce. Hustá mlha zahalovala jako obvykle kotlinu, a tak museli zavolat psy, aby je nezasáhli. Jak však medvěd uslyšel lidské hlasy, postavil se na zadní nohy a zamířil k nim. V nočním přítmí a v mlze se zdálo, že je to obr, mnohem větší než člověk. Sotva dva tři kroky ho dělily od vchodu do stanu, když ho dvě kulky zasáhly do prsou. Medvěd zavrávoral, zařval a vrhl se přímo ke vchodu jeskyně. Nikiforov sotva stačil uskočit stranou, Gorjunov se vrhl do stanu, kde Gorochov a Ordin hledali ve tmě zbraně. Kusy ledu lítaly na všechny strany pod nárazy tlap zvířete, zmítajícího se v předsmrtném zápase, psi vyli a z jeskyň jim sekundovalo třicet hlasů. Situace ve stanu se stávala kritickou; medvěd, jenž se dostal trochu dopředu, mohl už prackou zasáhnout lidi shluklé ve stanu, kteří se nemohli nikam hnout. Na štěstí Nikiforov neztratil duchapřítomnost, nabil znovu pušku trhavou střelou, vyčkal vhodného okamžiku a zcela zblízka vystřelil. Ještě několik křečovitých pohybů a tělo medvěda kleslo bezvládně k zemi.