Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
Po snídani se cestovatelé v doprovodu náčelníka a deseti ozbrojených bojovníků vypravili širokou stezkou přes les na západ. Po cestě Amnundak ukázal hostům dovedně skrytou past na stezce: čtvercovou jámu, hlubokou více než dva metry a pokrytou větvemi a starým listím. Do těchto pastí spadli tu a tam turové, koně a dokonce i nosorožci, které Onkiloni zabíjeli kopími a střelami.
„Takových pastí je u nás na zvířecích stezkách dost a mohli byste do nich rovněž spadnout, kdybyste chodili bez průvodce,“ upozorňoval je náčelník.
„Před námi běží vždy pes,“ namítl Gorjunov, „který je chytřejší než nosorožec a tur, zastaví se před pastí a ukáže nám ji.“
„Onkiloni by mohli psy také dobře potřebovat,“ poznamenal Ordin, „jak pro lov, tak pro hlídání obydlí a konečně i při válce s divokými lidmi.“
„Teď se vaši psi u nás rozmnoží a za několik let budeme mít strážce!“ řekl Amnundak tak přesvědčivě, že se na sebe jen s úsměvem podívali.
Brzy sešli s velké stezky a vyšli na mýtinku se šamanovým obydlím; podobalo se zemljance náčelníkově, ale bylo mnohem menší, protože šaman žil s jedním učedníkem a starou ženou, která mu vařila.
Šaman byl již zřejmě na návštěvu upozorněn, očekával hosty na prahu zemljanky a hned je vedl na čestná místa proti vchodu. Vnitřek obydlí se podobal originálnímu anatomickému museu: na čtyřech sloupech, příčných trámech a pod příčnými bočními stěnami se bělaly lebky obětních sobů, turů, koní a nad čestným místem se skvěla lebka nosorožce s ohromným rohem.
Jakmile se hosté usadili, stařena podala pohoštění, skládající se z vařeného mozku, jazyků a pysků obětního soba, kterého cizinci ráno svými blesky zabili. Tato chutná sousta z obětních zvířat vždy dostával šaman jako sluha božstva.
Když se šaman od Amnundaka dověděl, že by si hosté rádi prohlédli kámen, na němž jsou zapsána léta života Onkilonů, vedl je po snídani dále na západ. Stezkou brzy přišli na okraj kotliny. I tam se tyčila vysoká nepřístupná stěna z téhož čediče, jehož vrchol se skrýval v mracích, visících toho dne nízko nad kotlinou. U úpatí srázu i na jiných místech ležela ssuť a svalené balvany, pokryté lišejníkem. Nad všechny vynikal jeden obrovský balvan, vážící několik set tun. Kolem dokola byl očištěn od kamení a srovnán. Před tímto balvanem se Onkiloni modlili a sem přinášeli oběti. Kosti obětních zvířat byly složeny u balvanu a lemovaly černý kámen zlověstným bílým pruhem.
„Tento kámen,“ vysvětlil jim Amnundak, „spadl s nebe v roce, kdy přišli naši předkové do této země. Proto si ho vážíme jako daru bohů. Po každé, když se nám slunce po zimní noci po prvé ukáže, konáme zde velké modlitby a přinášíme oběti. Šaman zaznamená tuto událost rýhou do kamene. Podle toho si můžete spočítat, kolik let tu žijeme.“
Odvedl hosty k jižní, velmi hladké straně balvanu, kde bylo vidět svislé čárky, vytesané tvrdou zbraní; každá desátá byla trochu delší, takže se daly lehko spočítat. Ukázalo se, že Onkiloni prožili v Sannikovově zemi již 424 let.
„Když Amnundak řekl, že tento kámen spadl s nebe,“ poznamenal polohlasně Ordin, „myslel jsem si, že je to obrovský meteorit, a velmi jsem se o něj zajímal. Ale je to zřejmě jen čedič a spadl samozřejmě s tohoto útesu.“
„Co říká?“ zeptal se šaman.
Gorochov přeložil, že si bílý člověk myslí, že kámen spadl s hory a ne s nebe.
Šaman vyčítavě pokývl hlavou a řekclass="underline"
„Veliký šaman, který přivedl naše předky sem, sám viděl, jak tento kámen padal, a první se mu poklonil.“
„S hory padají jen malé kameny,“ dodal Amnundak, „ale tenhle kámen je větší než naše obydlí. Leží pod ním pět sobů, které zavalil jako první oběť bohům od těch, kdož přišli do této země. Od té doby se sem také přinášejí oběti. To bylo znamení shůry.“
Zatím co takto před svatým kamenem rozmlouvali, odešel Kosťakov stranou a nepozorovaně jej vyfotografoval i s besedníky.
Potom odvedl Amnundak hosty k úpatí útesu a ukázal jim velkou jeskyni, v níž dříve žili Vampové. Den předtím, než spadl posvátný kámen, byla tu veliká bitva Onkilonů s Vampy; Onkiloni zde dobyli prvního velkého vítězství a donutili Vampy ustoupit na sever. Tato událost se rovněž spojovala s kamenem.
V jeskyni se posud válely polozetlelé kyje, polámaná kopí s hroty z křemenů, shnilé zbytky zvířecích koží; bylo tu vidět ohniště a hrstky ohořelých nebo rozštípaných kostí.
Celkem jeskyně s kostmi, chmurná černá stěna, ztrácející se v mracích, i ohromný černý kámen, stojící mezi holými ssutinami, obklopený haldami kostí, působily příšerným dojmem a cestovatelé na zpáteční cestě s chutí vstoupili do lesa.
Na planině vedle Amnundakova sídliště se zatím pracovalo plným proudem, Onkiloni začali stavět zemljanku pro své hosty — a zároveň zajatce. Bojovníci i ženy byli zaměstnáni prací: jedni kopali jámy pro čtyři sloupy kostry, jiní poráželi a otesávali klády, třetí nosili klády z lesa, odkud zazníval zvuk sekyr dřevorubců; ženy zas řezaly drn na střechu. Ale přes veškeré úsilí stavitelů postupovala práce pomalu, protože kamenné sekyry, kostěné nože a škrabáky z křemene stěží na tuto práci stačily.
Gorjunov se chvíli díval, jak pomalu porážejí tlustou kládu na sloup, a pak navrhl přátelům:
„A nyní ukážeme Onkilonům, jak pracují bílí lidé!“
„To je nápad, bodejť ne!“ souhlasil Gorochov. Všichni čtyři si přinesli sekyry a dali se do práce; třísky kolem rychle poletovaly, sekyra se každým úderem zasekávala hlouběji do stromu, a to, nač Onkiloni s kamennou zbraní potřebovali půl dne, vykonala železná sekyra za čtvrt hodiny. Když sekyry bílých lidí udeřily do klád, Onkiloni nechali své práce a shlukli se okolo cizinců, s nadšením se na ně dívali, pomlaskávali a různými výkřiky vyjadřovali svůj údiv nad rychlostí práce. Než ženy vyrýpaly v měkké zemi noži čtyři mělké jámy a vyhrabaly rukama půdu, byly pokáceny a osekány čtyři sloupy a připraveny k nim příčné trámy.
„Jejej, to je škoda, že nemáme nebozez; vyvrtali bychom díru a zarazili do ní kolík na spojení!“ stěžoval si Gorochov.
„Nebo dláto, abychom mohli posadit příčný trám na sloupy do čepů,“ dodal Gorjunov.
„Ano, to by nebylo marné, protože jestli přijde i slabé zemětřesení, mohou se příčné trámy lehce posunout s místa a přimáčknout nás jak v pasti,“ řekl Ordin.
„Cožpak tu může být zemětřesení?“ zajímal se Kosťakov.
,A jaké, panečku! Vždyť jsme na dně kráteru staré sopky, ještě úplně nevyhaslé, jak dokazují horké prameny v jezerech.“
„No tak se, Nikito, zeptejte, zdali se tu země otřásá,“ řekl Gorjunov.
Odpověď to potvrdila; Onkiloni občas pociťovali otřesy země, ale většinou lehké, které nepůsobily škody. Starci si však vzpomněli, že za jejich dětství bylo velmi silné zemětřesení, které částečně rozbořilo téměř všechna obydlí; přitom bylo zasypáno dvacet lidí, kteří nestačili vyběhnout ven.
„Nu, pro každý případ podepřeme sloup ještě jedním příčným trámem, aby nemohl sklouznout!“ řekl Ordin.
Dopoledne postavili čtyři sloupy a podepřeli je příčnými trámy. Po obědě šli cestovatelé s Onkilony do lesa kácet tenké stromky na strop, protože i tato práce šla pomalu; se stromem průměru 10 až 20 cm se namáhal Onkilon více než půl hodiny, kdežto železnou sekyrou byl týž strom poražen za pět minut. K večeru bylo dříví připraveno a odneseno na mýtinu.