Sannikovova země

„Není to snad mamut?“ mínil Ordin. „Sloni přece nejsou na severu.“

„A má to zvíře srst?“ obrátil se prostřednictvím Gorochova k náčelníkovi.

„Ano, je chlupaté, má červenou srst.“

„Copak měli mamuti červenou srst?“ ptal se rozpačitě Kosťakov. „Myslel jsem si, soudě podle obrazů, že byli černí.“

„To není pravda,“ poznamenal Ordin, „těla nalezená na Sibiři měla srst červenohnědou nebo rezavou. Nepodařilo se snad Vampům ochočit mamuty?“

„Těmi zuby,“ pokračoval náčelník, „rozrývá zvíře zemi a dobývá si z ní kořínky, které požírá, v zimě rozhrabává sníh a hledá si trávu. My ty zuby velmi potřebujeme, protože si z nich děláme nejlepší nože, kopí a střely. Jenže se nám málokdy podaří toto zvíře zabít, protože si divocí lidé bohy střeží.“

„Tím zajímavější by bylo seznámit se s Vampy a s jejich domácími mamuty!“ zvolal Gorjunov.

„Tak už jsem vám všechno pověděl!“ skončil Amnundak. „Víte nyní, že sami k divokým lidem jít nemůžete. Zabili by vás, snědli a pro Onkilony by nastaly zlé doby. Budeme vás ochraňovat; všichni bojovníci a vámi půjdou k divokým lidem. Začneme velkou válku, abychom je zničili a vaše blesky nám pomohou zabít Vampy i jejich bohy.“

„Trestná výprava,“ zasmál se Ordin, „a my v úloze katů! To je zvláště lichotivé.“

Onkilonům však přišla náčelníkova slova velmi vhod. Měli zřejmě vážné důvody, aby tolik nenáviděli kmen Vampu. Mírumilovné plemeno, které odešlo z pevniny, aby se vyhnulo válce, nemohlo samozřejmě mít v lásce tyhle sveřepé sousedy.

Když Amnundak vypověděl vše o Vampech, řekl, že je čas připravit hostům nocleh. V šikmé části zemljanky proti vchodu, kterou obýval s rodinou, vyklidily ženy polovinu a rozestlaly na zem sobí a medvědí kůže a položily tam dokonce polštáře — válečky z kůže, nacpané sobí srstí. Tuto polovinu oddělily od části vyhrazené pro rodinu náčelníkovu tak, že tu postavily do řady truhličky s domácím náčiním; Amnundak pak navrhl hostům, aby si šli lehnout. Ve dvou ostatních bočních částech zemljanky se už také Onkiloni chystali k spánku: muži se svlékali do naha a ukládali oděv do hlav a zbraně vedle sebe. Jen jeden bojovník zůstal na stráži u vchodu a tři si oblečeni lehli u ohniště a v uličce, aby se postupně vystřídali. Strážce udržoval oheň, kterým se vyhřívala zemljanka, a občas chodil ven pro dříví. Také bojovníci, střežící na planině sobí stádo a dorozumívající se navzájem, se střídali.

Noc uplynula klidně. Za svítání se začali Onkiloni probouzet. Nejdříve vstaly ženy, přiložily do ohně, začaly opékat maso a žhavit kameny na polévku; jiné běžely podojit soby, a proto se oblékly, neboť venku bylo chladno. Vzaly si zvláštní kožený oděv, skládající se z kalhot spojených s kabátkem vjedno, s velkým výstřihem vpředu; žena jím nejprve prostrčila nohy, pak si rychle navlékla oděv na trup a zasunula ruce do krátkých rukávů. Po návratu do zemljanky spustila lehkým pohybem kabátek s ramen a celý oděv jí sklouzl k nohám.

Cestovatelé leželi na kožešinách a se zájmem pozorovali, jak se ženy rychle a lehce oblékaly a svlékaly a jak se téměř nahé činí u ohně, ozařujícího jasně jejich snědá těla; ani trochu je nepřiváděly do rozpaků pohledy četných mužských očí.

Cestovatelé si také všimli, že mladé ženy i dívky, které se od nich lehce rozeznaly podle čtyř copů, po nich stále pokukují, něco si šeptají a skrytě se usmívají. Snadno si domysleli, že krasavice zajímá otázka, na kterou z nich padne volba mocných cizinců, až si začnou na jarní slavnosti vybírat ženy.

Gorochov zaslechl, že Onkilonky nejvíce zajímají kníry a husté vousy jeho tří kamarádů i jejich světlá pleť.

Onkiloni neměli tváře téměř vůbec zarostlé, jen starcům vyrůstaly řiďoučké kníry a tenký plnovous, Gorochov jako Jakut se v tomto směru podobal Onkilonům a měl stejně snědou pleť, takže zájem Onkilonek nevzbuzoval.

Zatím co se ženy staraly o domácnost, muži se zvolna oblékali a potom si prohlíželi zbraně. Tu z jednoho, tu z druhého kouta zemljanky zaznívaly hlasy dětí někdy pláč kojence, ke kterému pospíchala ta nebo ona žena, aby ho nakrmila.

Pomalu se všichni zvedli a začala snídaně se stejným menu — pečeným a vařeným masem; jen místo chladného mléka z měchu podávali mléko horké, zředěné vodou a slabě zaprášené moukou z kotvice, něco na způsob polévky, v níž plavaly malé kousky škvařeného sádla. Polévka byla dosti chutná.

Po snídani se ptali náčelníka, kolik let žijí Onkiloni v Sannikovově zemi. Cestovatelé již věděli, že tento národ nemá žádné písemnictví a že se všechny zprávy o životě předků tradují ústně s pokolení na pokolení, snad fantasticky přikrášleny. Ukázalo se však, že primitivní kronika u nich existuje.

„Více než čtyři sta let,“ odpověděl Amnundak trochu zamyšleně. „Chcete-li to vědět, půjdeme k šamanovi; vedle jeho obydlí je kámen, na němž je každý rok zaznamenán.“