Shannarovo dědictví

Kapitola 9

Cesta k Nefritové soutěsce trvala déle než Steff odhadoval. Byla už téměř půlnoc, když se malá společnost z Vlčích hřbetů dostala. Spali v úzkém kaňonu chráněném změtí starých smolných jedlí. Byli tak vyčerpaní, že se ani nenamáhali připravit si něco k jídlu nebo rozdělávat oheň. Prostě se jen zavrtali do dek a hned usnuli. Parovi se té noci zdál sen, ale ne o Allanonovi ani o Hadeshornu. Místo toho se mu zdálo o Žravci. Pronásledoval ho krajinou jeho mysli, hnal ho z jednoho temného kouta do druhého jako stěží rozeznatelný stín, jehož původ byl stejně opravdový jako jeho vlastní. Přišel si pro něj a on před ním utíkal. Hrůza, kterou cítil, byla doslova hmatatelná. Nakonec ho Žravec zahnal do kouta, když před ním couval až k výklenku skal a lesa. Ve chvíli, kdy před ním chtěl uskočit se za ním vynořilo ze tmy něco strašlivého.

Popadlo ho to do zubů a unášelo z dohledu. Snažil se volat o pomoc, která nemohla přijít.

S trhnutím se probudil.

Kolem ležela tma, i když obloha na východě už prosvětlovala. Jeho společníci ještě spali. Zdálo se, že poslední výkřik stále odeznívá v jeho mysli. Velice se potil. Dýchal rychle a trhaně. Znovu si lehl, ale už neusnul.

Ráno vyšli klikatou cestou, která vedla po zalesněných horách a úzkými údolími na východ do středního Anaru. Pět párů očí pátralo v každém stínu a tmavém místě, kolem kterého prošli. Mluvili málo. Včerejší setkání v nich zanechalo nepříjemný pocit a přimělo je být ostražitější. Zatáhlo se, den vypadal pochmurně a lesy kolem se zdály mnohem tajemnější. Kolem poledního dorazily k vodopádům Bystřiny a až do setmění šli dál podél řeky.

Druhý den pršelo a zem pokrylo vlhko a mlha. Šli pomaleji. Teplo a jas předešlých dní se pomalu měnil ve vzpomínku. Prošli obchodním střediskem Rooker Line, za časů Jaira Ohmsforda malou zastávkou pro lovce a stopaře, ze které se stal prosperující obchod s kožešinami. Fungoval až do války trpaslíků s Federací, která nejdříve narušila a pak úplně zakončila jakékoli obchodování ve Východní zemi na sever od Posledního přístavu. Teď tu bylo prázdno, okna a dveře vytlučené, střecha prohnilá a zprohýbaná a uvnitř ve stínu žili duchové dávných časů.

Po obědě, schouleni pod baldachýnem veliké staré vrby sklánějící se nad řekou, vyprávěl Steff stále ještě s nepříjemným pocitem o Žravci a znovu trval na tom, že na západ od Krkavčích štítů ho ještě nikdy nikdo neviděl. Odkud se vzal? Jak se tam dostal? Proč se vydal právě za nimi? Jistě by se našly odpovědi na dotěrné otázky, ale nikdo z nich se s nimi nechtěl trápit. Všichni navenek souhlasili, že to byla náhoda, ale v duchu byli přesvědčeni o pravém opaku.

Déšť s příchodem soumraku zeslábnul, ale až do rána soustavně mrholilo. Tehdy padla hustá mlha. Malá společnost pokračovala dál podél Bystřiny, která se klikatila dolů do Černavy. Bylo čím dál tím těžší jít dál, lesy byly plné křoví a padlých stromů a nebyla tam ani žádná znatelná cesta. Když v půli dne řeku opustili, terén se změnil v sérii úzkých údolí a roklí. Téměř nedokázali určit kam míří. Vytrvale pokračovali přes padlé stromy. Steff je vedl, zatímco rytmicky chrochtal a funěl. Na pochodu byl trpaslík jako neunavitelný stroj, houževnatý viditelně nevyčerpatelný. Rovnat se mu mohla jen Teel, menší, ale čilejší, která nikdy nezpomalila ani si nestěžovala. Stále s ním držela krok. Byli to chlapci z údolí a horal, kteří pociťovali únavu. Svaly jim tuhly a dech docházel. Vítali každou příležitost k odpočinku. Když nastal čas pokračovat, mohli si pouze stěžovat. Doléhala na ně bezútěšnost cesty. Nejvíce postihovala bratry z údolí. Par a Coll už týdny buď odněkud nebo někam utíkali. Většinu času se někde ukrývali. Přetrpěli tři děsivá setkání se stvůrami, jaké bylo lepší potkat jen ve vlastní fantazii. Byli unaveni z toho, jak se museli mít neustále na pozoru. Tma, mlha a vlhko sloužily jen k tomu, aby se vyčerpali ještě více. Ani jeden z nich nic neřekl. Ani by nic nepřiznali, kdyby se ten druhý zeptal. Oba se však začínali divit jestli opravdu vědí co dělají.