Shannarovo dědictví

Za úsvitu vyrazili znovu na cestu; tentokrát šli po chodnících až na samém vrcholu Vlčích hřbetů, kde lesy řídly a obloha se vznášela jen kousek nad nimi. Byl další teplý a jasný den plný libých vůní a pocitu nekonečných možností. Do tváře jim vanul vítr, lesy a skály se hemžily malinkými stvořeními, která vzlétala a nechala se unášet vzduchem. V horách vládl mír.

Přes to všechno nebylo Parovi lehko u srdce. Předešlé dva dny se tak necítil, až teď. Snažil se nepříjemný pocit rozptýlit. Říkal si, že k němu nemá žádný zřetelný důvod, že to je jen pouhý důsledek nepřítomnosti něčeho děsivého. Ukazovalo se, že Steff měl pravdu, když tvrdil, že tohle je přece jen ta nejbezpečnější cesta. Zkoumal tváře společníků, aby zjistil, jestli někdo z nich také není rozmrzelý. Všichni vypadali docela spokojeně. Dokonce i Teel, která na sobě dala zřídka kdy něco znát, si vykračovala zcela uvolněně.

Ráno uběhlo, nastalo odpoledne a nepříjemný pocit přerůstal v jistotu, že je někdo sleduje. Par se mnohokrát přistihl, jak se ohlíží zpátky. Nevěděl, co hledá, nicméně si byl jistý, že je to někde za nimi. Přejížděl pohledem po vzdálených stromech a po skalách, ale nic tam nespatřil. Nad nimi, po jejich pravicích, přerůstaly hřebeny v útesy a soutěsky kde byly skály příliš strmé. Vlevo dole rostl hustý les plný stínů, které se setkávaly nad horskými oky mezi hustým křovím a černými kmeny, tyčícími se vzhůru jeden vedle druhého.

Pěšina se několikrát rozdělila a sbíhala dolů do temnoty. Steff, který šel v čele s Teel, k jedné z těch odboček pokynul a řekclass="underline" „Tohle se možná stalo některým z vojáků Federace. My se do temných míst v horách nedostaneme.“

Par doufal, že nalezl příčinu svých nepříjemných pocitů. Možná se mu podaří pustit to z hlavy, řekl si. Ale právě když byl ochoten tomu uvěřit, ohlédl se naposledy přes rameno a ve skalách něco zahlédl.

Zastavil se a zůstal stát na místě. Ostatní ještě kousek pokračovali, pak se otočili a pozorovali ho. „Co se děje?“ zeptal se ihned Steff.

„Něco nás sleduje,“ řekl Par tiše a nespouštěl oči z místa, kde naposledy viděl něco se pohybovat.

Steff šel k němu. „Tam, ve skalách,“ řekl Par a ukázal směrem za sebe.

Stáli vedle sebe a dlouho se dívali. Nic nespatřili. Odpoledne se chýlilo ke svému závěru. Stíny v horách se prodlužovaly jak slunce klesalo k západnímu horizontu a v pološeru bylo těžké něco rozeznat. Par nakonec zklamaně zakroutil hlavou. „Možná jsem se zmýlil.“ připustil.

„Možná, že ne,“ řekl Steff.

Ignoroval překvapený pohled, který mu Par věnoval, a vyrazil jako první dál. V čele nechal Teel a sám šel s Parem. Jednou nebo dvakrát řekl Parovi ať se ohlédne. Několikrát se sám otočil. Par si ani jednou ničeho nevšiml, přestože měl stále pocit, že za nimi něco je. Přešli hřbet, který se táhnul od východu na západ a pustili se dolů. Druhá strana byla zahalená ve stínu, slábnoucí sluneční svit tam nedosahoval a cesta dolů se klikatila mezi změtí skal a podrostu, který na horském svahu vypadal jako stádo schoulených ovcí. Vítr teď měli v zádech, který když Steff promluvil, nesl k nim dopředu jeho hlas.

„Ať už je za námi cokoliv, sleduje nás to a čeká až padne tma, nebo přinejmenším soumrak a teprve pak se ukáže. Nevím co to je, ale je to velké. Musíme najít místo, kde se ubráníme.“

Nikdo nic neřekl. Par pocítil náhlé mrazení. Coll na něho pohlédl a poté i na Morgana. Teel se ani neotočila.

Prošli skalami a křovisky. Dostali se zpět na otevřenou cestu, která vedla vzhůru, když ta bytost vystoupila ze stínu a ukázala se jim. Steff ji uviděl, rázně na ostatní zavolal a shromáždil je kolem sebe. Stvoření se nalézalo víc než sto yardů za nimi a krčilo se na ploché skále, kde mu hrubou tvář přetínal úzký paprsek slunečního světla. Vypadalo jako obludný pes nebo vlk s mohutným hrudníkem, tlustým kožichem na krku a nepravidelnou tváří.

Mělo zvláštní tlusté nohy, tělo jako sud, krátké uši a ocas. Vypadalo jako někdo, kdo nemá žádné přátele. Rozevřelo čelisti, největší které Par kdy na nějakém stvoření viděl, a začaly mu z nich odkapávat sliny. Čelisti zase sklaply a stvoření se k nim pomalým krokem vydalo.

„Jdeme dál,“ řekl Steff tiše. Vyrazili. Mířili stále po cestě kupředu a snažili se neohlížet.

„Co to je?“ zeptal se Morgan hlubokým hlasem.

„Říkají tomu Žravec,“ klidně odpověděl Steff. „Žije na východě, hluboko v Anaru, za Krkavčími štíty. Velmi nebezpečný.“ Odmlčel se. „Nikdy jsem neslyšel, že by ho někdo spatřil ve středním Anaru — a už vůbec samotného ve Vlčích hřbetech.“