Shannarovo dědictví

O něco dál došli na paseku, které vévodila velká stará vrba. Steff zastavil. V dutém kmeni spadlém do křoví měli složené batohy, smotané deky, věci do špatného počasí, potřeby na vaření, vaky na vodu a lesní kabáty pro všechny čtyři. Na místě na sebe věci mlčky uvázali a znovu se vydali dál.

Zbytek dne šli volným tempem přímo na sever. Bavili se málo a o tom kam jdou mlčeli. Steff žádné vysvětlení nenabídl a ani horal ani bratři z údolí se na nic neptali. Trpaslík jim to poví až bude chtít. Den ubíhal rychle a v půli odpoledne dosáhli jižního úpatí vlčích hřbetů. Asi hodinu ještě pokračovali dál podél lesa vzhůru, kde les začínal před masívem hor řídnout. Steff znovu zastavil na palouku chráněném borovicemi, blízko potůčku, který crčel ze skal dolů. Dovedl je k padlé kládě, pohodlně se usadil a otočil se na ně.

„Jestli máme věřit pověstem — a v tomto případě jsou pověsti jediné co máme — najdeme Walkera Boha v Černavě. Abychom se tam dostali, budeme muset projít přes Vlčí hřbety — dovnitř průsmykem Oprátky, ven Nefritovou soutěskou, a odtud na východ do Černavy.“

Na chvíli se odmlčel a uvažoval o tom, co vyčetl v jejich obličejích. „Jsou jistě i jiné cesty — a někdo by se mohl přít, že bezpečnější — ale s tím nesouhlasím. Mohli bychom jít po kraji Vlčích hřbetů, buď po východním, nebo západním, ale v obou případech bychom riskovali téměř jisté setkání buď s vojáky Federace nebo se skřety. Ve vlčích hřbetech takové nebezpečí nehrozí. V horách je příliš mnoho duchů a věcí spojených se starými kouzly; skřeti jsou pověrčiví a drží se stranou. Federace tam posílala hlídky, ale většina z nich se nikdy nevrátila. Je však pravda, že se jich hodně ztratilo jen proto, že neznali cestu. Já ji znám.“

Jeho posluchači zůstali zticha. Nakonec Coll řekl, „Vzpomínám si, že naši předci se před řádkou let dostali na stejném místě do potíží.“

Steff pokrčil rameny. „O tom nevím. Prošel jsem tudy už tucetkrát a vím, jak se chovat. Vtip je v tom, že se musíte držet hřebenů dál od hlubokých lesů. Kdo žije ve Vlčích hřbetech, dává přednost tmě. Většinou na nic kouzelného nenarazíte.“

Coll zakroutil hlavou a pohlédl na Para. „Nelíbí se mi to.“

„Můžeme si vybrat mezi zlem, které známe a tím, o kterém se domníváme,“ prohlásil neotesaně Steff. „Vojáci Federace a jejich skřetí spojenci, které známe, jsou támhle, nebo jsou tu duchové a zjevení, která neznáme.“

„Přízraky,“ řekl jemně Par.

Chvilku bylo ticho. Steff se zachmuřeně usmál. „Copak jsi to hochu z údolí neslyšel — nejsou žádné Přízraky. To jsou jen pověsti. Navíc ovládáš kouzlo, abys nás ochránil, ne? Ty a tady horal? Co vás může ohrozit?“

Rozhlížel se a na každého vrhal ostrý pohled. „Pojďte už. Nikdo nikdy nepředpokládal, že tato cesta bude bezpečná. Rozhodněme se. Nepovedu vás do Vlčích hřbetů, jestli se vám to zdá příliš nebezpečné. Ale slyšeli jste moje varování v případě, že si vyberete cestu podél hor. Uvažujte o tom.“

Nebylo nic, co mohl kdokoli z nich odpovědět a tak to nechali na trpaslíkově nejlepším uvážení. Koneckonců to byla jeho země a on byl ten, kdo ji znal. Spoléhali, že jim pomůže najít Walkera Boha a přišlo jim hloupé pochybovat o cestě, o které si myslel, že je nejlepší.

Noc strávili na pasece pod borovicemi, ve vůni jehličí, divokých květin a chladném vzduchu. Jejich bezesný spánek v tichu, které sahalo dál než oko dohlédlo, nikdo nerušil. Za úsvitu je Steff vyvedl na Vlčí hřbety. Proklouzli do Průsmyku oprátky, kde se kdysi skřeti pokoušeli chytit do pasti Sheu a Flicka Ohmsfordovy, přešli po provazovém mostě, který vedl přímo nad průrvou, a stoupali dál cestou plnou omšelých, hrubých a rovných kamenů, která se klikatila po zarostlých svazích. Pozorovali, jak slunce stoupá po letní obloze bez jediného mraku. Odpoledne dosáhli hřebenů, které vedly na sever. Pokračovali podél jejich zákrut a ohybů. Cesta probíhala snadně, slunce hřálo a dodávalo jistotu. Strach a pochyby z předešlého večera se pomalu vytrácely. Pozorovali stíny skal a stromů. Čekali, jestli se v nich něco nepohne, ale ničeho si nevšimli. Ve stromoví zpívali ptáci, malá zvířata pobíhala v křoví, a lesy vypadaly stejně jako kdekoliv jinde ve Čtyřzemí. Horal a mladíci z údolí zjistili, že se na sebe usmívají; Steff si neslyšně pro sebe něco mumlal, a jen Teel nedávala znát co cítí.