Shannarovo dědictví

Kapitola 8

Uplynuly dva dny. Od Steffa zatím žádná zpráva nepřišla. Par a Coll Ohmsfordovi a Morgan Leah trávili čas v sirotčinci. Prováděli některé nejvíc potřebné opravy starého domu a pomáhali babi Elise a tetě Jilt s dětmi. Dny byly teplé, plné dětských hlasů a her. Nesmírně líně se vlekly. Život v sirotčinci a kolem něj byl úplně jiný a jakoby někde jinde než ten, který se krčil a žebral pár yardů od jeho plotu. Bylo tu jídlo, teplé postele, pohodlí a láska. Panoval tu pocit bezpečí a naděje do budoucnosti. Nebylo tu všeho příliš, ale od každého se trocha našla. Zbytek města se ztrácel jako nějaká nepříjemná myšlenka — chatrče, staří zlomení lidé, otrhané děti, ztracené matky a otcové, špína a vyčerpání, zoufalé a poražené pohledy. Beznadějný pocit, že není žádná budoucnost. Par několikrát přemýšlel o tom, že by sirotčinec na chvíli opustil a znovu se prošel Posledním přístavem. Nechtěl odejít, aniž by si ještě jednou neprohlédl všechnu tu bídu, na kterou nechtěl nikdy zapomenout. Ale obě staré paní ho od toho odrazovaly. Bylo pro něj příliš nebezpečné jen tak se procházet. Mohl na sebe nechtěně upoutat pozornost. Lepší bylo počkat. Svět okolo nechat zatím čekat. Byla to nejrozumnější věc, kterou mohli Par i svět, udělat.

„S bídou v jaké jsou teď trpaslíci se nedá nic dělat,“ prohlásila hořce teta Jilt. „Bída už zapustila kořeny příliš hluboko.“

Par udělal jak mu řekly. Cítil se jak nešťastný, tak volnější. To mu vadilo. Nemohl předstírat, že neví co se s lidmi ve městě děje — ve skutečnosti nechtěl. Bylo nesmírně těžké postavit se k tomu čelem. Mohl se zařídit podle stařenčiných rad a nechat svět na pokoji, ale nemohl zapomenout že ten svět byl tady. Dotíral za plotem jako hladové zvíře, které čeká na trochu jídla.

Třetí den po nich to zvíře chňaplo. Bylo brzy ráno, když četa vojáků Federace napochodovala ze silnice na dvorek. Vedl je Stopař. Babi Elisa poslala horala a ty dva z údolí do podkroví. Zavěsila se do tety Jilt a šla hosty uvítat. Z úkrytu v podkroví ti tři viděli co následovalo. Děti musely nastoupit do řady před verandou. Všechny byly příliš malé, aby se k něčemu hodily. Přesto tři z nich vybrali. Stařenky se přely, ale víc proti tomu udělat nemohly. Nakonec musely jen bezmocně stát a dívat se, jak děti odvádějí.

Každého se to dotklo, dokonce i ty nejživější děti. Teta Jilt se odebrala na lavici u okna, odkud mohla sledovat děti na dvorku a věnovat se zašívání. Nikomu neřekla ani slovo. Babi Elisa strávila většinu času pečením v kuchyni. Moc toho nenamluvila. Už se vůbec neusmála. Ohmsfordové a Morgan šli po své práci tak nevtíravě jak jen mohli. Cítili, že by měli být někde jinde a také si přáli, aby byli.

Pozdě odpoledne už to Par nevydržel. Šel dolů do kuchyně promluvit si s babi Elisou. Našel jí u jednoho z dlouhých stolů jak nepřítomně srká z hrnku jantarový čaj. Hned se jí přímo zeptal proč se s trpaslíky tak špatně zachází, jak se mohou vojáci Federace — koneckonců Jižani stejně jako on — podílet na takových krutostech.

Babi Elisa se smutně usmála, vzala jeho ruku a přitáhla si ho k sobě. „Pare,“ vyslovila něžně jeho jméno. Začala mu říkat jménem asi před jedním nebo dvěma dny. Znamenalo to, že ho považuje za jedno ze svých dětí. „Pare, některé věci se nikdy nevysvětlí — ne úplně, ne tak, abychom jim porozuměli tak jak je třeba. Občas si myslím, že musí být nějaký důvod proč se tohle všechno děje. Jindy mi zas připadá, že žádný není, protože to co se děje nedává ani trochu smysl. Víš, je to už tak dlouho co všechno začalo. Válka skončila před sto lety. Nevím, jestli si ještě někdo pamatuje, jak to začalo. Když si nepamatuješ jak to začalo, jak můžeš potom určit proč to začalo?“