Na konci sveta

Mnoho nocí strávil Jachmos se svými společníky na okraji západní pouště, kde. se do dálky statisíců loktů prostírala města mrtvých. Lupiči pracovali potmě, v dusných chodbách, nesměli promluvit nebo udělat světlo, tápali rukama za smutného nářku Šakalů, vytí hyen nebo hromového řvaní lva a probourávali se celými skalisky, snažíce se uhodnout směr, kterým vedla cesta k hluboko skryté hrobce.

Hrozné řemeslo, hodné národa, který se staral více o smrt než o život a který se snažil zachovat pro věčnost ne živá díla, nýbrž slávu mrtvých.

Otřesen naslouchal Pandion s hrůzou vyprávění o příhodách tohoto hubeného, nevzhledného člověka, který pro chvilkové zábavy riskoval život; nebyl s to pochopit myšlení svého spolubesedníka.

„Proč jsi v tom pokračoval?“ zeptal se jednou Pandion. „Cožpak jsi nemohl z Egypta odejet?“

„Země Kemt je zvláštní země. Ty jí, cizinče, nerozumíš. My všichni jsme zde v zajetí, nejen otroci, i my, volní synové Černé země. Kdysi dávno nás chránily pouště. Nyní Kemt, sevřen mezi pouštěmi, je velkým vězením pro každého, kdo se nemůže vydat na velké pochody s početným vojskem.

Na západě je poušť království smrti. Na východě je poušť, kterou lze projít jen ve velkých karavanách se zásobou vody. Na jihu — divoká nepřátelská plemena. Sousední národy planou hněvem proti naší zemi, která vybudovala svůj blahobyt na neštěstí slabých plemen.

Ty nejsi synem.Kemtu a nechápeš, jak je pro nás hrozné umřít v cizině. Celá tisíciletí žili naši předkové v tomto všude stejném údolí Chapi, zorali všechnu zemi, zbrázdili ji kanály a tak ji zúrodnili; zde musíme zemřít i my. Kemt je uzavřen, a v tom je jeho prokletí. Když je lidí mnoho, jejich život nemá ceny, a vystěhovat se není kam — národ vyvolený bohy je u lidí v cizích zemích v nelásce.

„Ale nebylo by teď pro tebe lépe, kdybys uprchl?“ ptal se Pandion.

„Dát se na útěk sám a s cejchem?“ divil se Egypťan. „Jsem nyní v horším postavení než cizinec… Pamatuj si, Ekuešo, odsud uprchnout nelze! Leda násilím převrátit celou zemi Kemt. Ale kdo by to mohl dokázat? Ačkoli se to v dávných dobách stávalo/' povzdechl smutně Jachmos. Pandion zbystřil pozornost, začal se Jachma vyptávat a dověděl se o velkých vzpourách otroků, které občas otřásaly zemí. Dověděl se, že se k otrokům připojily nejchudší vrstvy obyvatelstva, jejichž život se jen málo lišil od života otroků.

Dověděl se, že prostí lidé mají zakázáno stýkat se s otroky, neboť „chudý člověk způsobí, že se dav v robotnických domech může vzbouřit,“ tak psali faraónově v poučeních svým synům.

Malý byl svět chudých synů Kemtu — zemědělec nebo řemeslník znal jen ulici své vesnice. Snažil se mít co nejméně známých, ohýbal hřbet před strážníky — „posly“, kteří mu přinášeli rozkazy úředníků. Faraón vyžadoval pokoru a těžkou práci, za sebemenší poklesek byl viník krutě zbit. Ohromné množství úředníků zatěžovalo zemi, volný odjezd nebo cestováni bylo zakázáno všem, kromě kněží a velmožů.

Na Pandionovu žádost nakreslil Jachmos na zemi v měsíčním svitu mapku Kemtu a mladý Řek se zhrozil. Byl v údolí veliké řeky dlouhé mnoho tisíc stadií. Na severu a na jihu byla voda a život, ale dostat se na hranice státu zemí hustě osídlenou a pokrytou síti vojenských tvrzi bylo nemožné. A po stranách země, hned u ní, se táhly mrtvé pouště, kde lidí nebylo, ale kde také nebylo možno žít

Něco málo cest se studnami pro karavany bylo dobře hlídáno.

Po odchodu Egypťanově strávil Pandion bezesnou noc, snaže se promyslit si plán útěku. Instinktivně chápal, že jeho naděje na šťastný výsledek útěku budou tím menší, čím více bude vysilován nelidskou otrockou dřinou. Jen na výjimečně silné a otužilé lidi se může usmát na útěku štěstí.

Příští noc přelezl Pandion k Etruskovi Kavimu, zpravil ho o tom, co se dověděl od Egypťana, a přemlouval ho, aby se pokusil provést s otroky vzpouru. Kavi mlčel a v zamyšlení si čuchal plnovous. Pandion dobře věděl, že se už dávno pracuje na přípravách k povstání a že skupiny různých plemen už zvolily své vůdce.