Na konci sveta

Vypuzen ze dvora nového faraona Chafry od kněží boha Ra,[51] přišel cestovateli na pomoc a ukryl ho v tajném chrámě Totově, kde byly shromážděny různé tajné knihy, plány a ukázky rostlin a kamenů z dalekých zemí. Popis velké cesty Baurdžedovy byl na rozkaz kněze zapsán na kamenných deskách, aby se zachoval na věčné časy v nepřístupném podzemí až do té doby, kdy země bude tyto znalosti potřebovat. Z nejvzdálenější země, kam pronikli a která ležela za velkou jižní řekou,[52] přivezl Baurdžed bleděmodrý zele navý průhledný kámen, jaký obyvatelé Kemtu dosud neznali.

Takové kameny se vyskytovaly v zemi modrých stepí, vzdálených tři měsíce pochodu na jih od Velké řeky. Baurdžed daroval tento kámen bohu Totovi a právě tento kámen Jachmos vzal s podstavce sochy.

Jachraos nemohl dočíst pověst o Baurdžedově cestování celou. Jakmile došel k popisu jakýchsi Kouzelných podmořských sadů, s kterými se cestovatelé setkali při plavbě po Blankytných vodách, svítilna zhasla a lupič se stěží dostal z podzemí, vzav odtud jen neobyčejný kámen.

Při denním světle byl krystal z dalekých zemí ještě krásnější, a Jachmos jej ponechal u sebe; ale štěstí mu nepřinesl…

Před Pandionem byla velká cesta do vlasti a Jachmos doufal, že kámen, s kterým se Baurdžed dostal domů z neslýchaných dálek, pomůže i Řekovi.

„A to jsi předtím nikdy neslyšel o té cestě?“ zeptal se Pandion.

„Nikoli, před syny Kemtu zůstala utajena,“ odpověděl Jachmos. „Punt jsme už dávno poznali, v různých dobách tam vykonaly koráby Kemtu mnoho plaveb, ale země na dalekém jihu — jsou pro nás touž tajemnou Zemí duchů jako dříve.“

„A skutečně už nebylo jiných pokusů se tam dostat, nikdo už nemohl jako ty přečíst tyto staré záznamy a povědět o nich ostatním?“ nepřestával se vyptávat Pandion.

Jachmos se zamyslil a nevěděl, co by cizinci odpověděl.

„Vládci jihu — náčelníci jižních provincií kemtských — se nejednou vypravili do nitra jižních zemí. Ale v zápisech se vypočítává jen kořist — slonovina, zlato, ryby — která byla dodána faraónovi. A cesty jsou nadále neznámy. A po moři se nikdo nedostal dále než do Puntu. Nebezpečí je příliš veliké a dnes nejsou tak stateční lidé jako za stara.“

„Ale proč si nikdo nepřečetl ty zápisy?“ tázal se nespokojený Pandion.

„Nevím, nedovedu ti odpovědět,“ přiznal se Egypťan.

Jachmos skutečně nemohl vědět, že kněží, kteří v očích Egypťanů byli ochránci starověkých tajemství a byli pokládáni za velké učence, už dávno jimi nebyli. Věda se zvrhla v náboženské obřady a magické formule, papyry, tající moudrost minulých století, v hrobkách zetlely. Chrámy stály zapomenuty a v sutinách, nikoho nezajímaly dějiny země, vyryté do četných nápisů tvrdého kamene. Jachmos nevěděl, že to je osud každé vědy, jakmile se odtrhne od tvořivých sil lidu a uzavře se do úzkého kruhu zasvěcených…

Nadcházel úsvit. S těžkým srdcem se Pandion rozloučil s nešťastným Egypťanem, který neměl naděje na záchranu. Chtěl si vzít jen kinžal a kámen vracel Jachmovi.

„Což nechápeš, že já už nepotřebuji nic,“ řekl Egypťan. „Proč chceš ponechat nádherný kámen zde, v hnusné jámě šene?“

Pandion vzal tedy kinžál do zubů, kámen sevřel v ruce a chvatně se plazil do své komůrky, bedlivě se schovávaje do stínu měsíce.

Až do úsvitu mladý Řek nezamhouřil oka. Tváře mu hořely, chvílemi ho mrazilo. Pandion uvažoval o důležitém přelomu ve svém osudu, o rychlém konci jednotvárné řady dní, plných těžkého stesku a zoufalství.

Vchod, vlastně díru do komůrky označovala šedivá skvrna — ze tmy vystoupil celý ubohý vnitřek Pandionova obydlí. Mladý Řek vzal kinžál ke světlu. Široká čepel z černého bronzu[53] s vypouklou hranou uprostřed byla ostře nabroušena. Masivní rukověť byla vykládána azemem a měla podobu natažené lvice — sveřepé bohyně Sochmet. Pandion vyryl kinžálem v koutě pod zdí jamku a uložil tam dárek, aby byl dobře schován, ale hned si vzpomněl na kámen. Nahmatal jej na slámě a znovu se připlazil k východu, aby si krystal lépe prohlédl.

Plochý kus kamene s oblými okraji byl veliký asi jako hrot kopí. Byl tvrdý, neobyčejně čistý a průhledný, jeho zabarvení se zdálo být v sametovém ranním šeru šedomodré.

Pandion položil kámen na rozevřenou dlaň u pokraje vchodu do komůrky a v týž okamžik vyšlehl paprsek vycházejícího slunce. Kámen se celý proměnil — na Pandionově dlani ležel pln třpytu a jeho modře nazelenalá barva byla neočekávaně radostná, světlá a hluboká, s teplým odstínem čirého nazlátlého vína. Zrcadlový povrch byl patrně uhlazen rukou lidskou.

Barva kamene připomínala Pandionovi něco blízkého, jeho třpyt hřál zdeptanou jinochovu duši. Moře, ano, právě tak vypadá moře daleko na obzoru, ve chvílích, kdy slunce stojí vysoko v blankytu bezoblačného nebe. Nutur ae — božský kámen, tak jej nazval nešťastný Jachmos! Kouzelné záření krystalu v neradostném jitru považoval Pandion za šťastné znamení.