Na konci sveta

Jachmos se jal rychle rýt v zemi, odhrnuv v koutě své komůrky slámu, na které v noci spal.

„Vezmi si tento kinžál, odvážíš-li se někdy… a toto druhé je na památku na mne, stane-li se zázrak a budeš zase svobodný,“ Jachmos položil Pandionovi do ruky hladký a studený předmět.

„Co je to, co s tím budu dělat?“ divil se Pandion.

„To je kámen, který jsem našel v podzemí jednoho ze starých chrámů, skrytých ve skalách.“

A Jachmos rád, že může ve vzpomínkách najít zapomenutí, vyprávěl Pandionovi o tajemném prastarém chrámu, který objevil při hledání hrobek u ohybu velké řeky mnoho tisíc loktů na jih od Města.

Jachmos zpozoroval stopy staré pěšinky, která od břehu nevelkého zálivu, hustě zarostlého rákosím, vedla k srázným skalním útesům. Místo bylo daleko od vesnic a nikdo je nenavštěvoval, poněvadž v neúrodných skalnatých stržích zemědělce anebo pastýře nic nelákalo.

Jachmos mohl bez obav ohledat místo a neztráceje čas, namířil do hloubi úzké rokle, zavalené velkými balvany. Kameny zatarasily pěšinu, patrně se zřítily mnohem později po tom, kdy tudy vedla cesta ke břehu. Jachmos dlouho bloudil mezi skalami, úžlabinami, křovím a trním. V rokli bylo plno pavouků — po celé její šíři byly napjaty jejich pavučiny, které se lepily na zpocenou tvář lupiče královských hrobek.

Konečně se stěny rokle rozšířily a odhalily údolí uzavřeně vysokými kopci. Uprostřed se zvedal pahorek, obehnaný dvěma řadami závodňovacích příkopů — patrně zde býval pramen, kterého bylo použito k zavodňování zahrady. Ticho vládlo v matném zrcadlení dusného a nehybného vzduchu kotliny. Kolem čněly černé lesklé skály, uzavírající údolí. Jen na protilehlém konci byla rokle podobná té, kterou přišel Jachmos na toto zapomenuté místo.

Lupič vystoupil na chlum a ihned spatřil vchod vysekaný ve skále, jejž dříve skrýval vrcholek pahorku. Vchod byl zavalen a Jachmos se hodně nalopotil, než mohl vniknout dovnitř. Octl se hned na kraji v chladivé tmě. Trochu si odpočinul, rozsvítil svítilnu, kterou vždy nosil s sebou, a vydal se na cestu vysokou chodbou, pečlivě si prohlížeje sochy stojící po obou jejích stranách. Bál se záludných pastí, ve kterých číhala strašlivá smrt. Ale jeho obavy byly zbytečné: staří stavitelé buď pasti nenastražili, počítajíce se skrytou polohou chrámu, nebo uplynulá tisíciletí nástrahy zneškodnila. Jachmos pronikl bez překážek do velkého kulatého podzemí, v jehož středu stála socha boha Tota,[45] naklánějícího s výše podstavce svůj zobák. Ve zdech Jachmos zpozoroval deset vchodů, úzkých jako přirozené skalní štěrbiny, v pravidelných vzdálenostech od sebe. Vedly do síní, zavalených poloztrouchnivělými věcmi: svitky, papyrem, dřevěnými deskami s kresbami a nápisy. Jedna místnost byla naplněna svazky suchých bylin, které se rozpadaly v prach při sebemenším doteku, v druhé místnosti ležely hromady kamenů. Jachmos obešel osm síní — všechny měly tvar čtverce — ale neobjevil nic zajímavého. Devátý vchod přivedl Jachma do podélné místnosti, vroubené žulovými sloupy. Mezi nimi byly upevněny desky z černého dlažebního kamene, hustě pokryté znaky v prastarém kemtském jazyku. Uprostřed síně stála ještě jedna socha nosatého boha Tota; na jejím podstavci se zatřpytil ve světle svítilny v ploché měděné misce drahocenný kámen. Jachmos jej lačně uchopil, přiblížil jej k světlu a nezdržel se hlasitého výkřiku zklamání. Kámen nebyl z těch, které byly v Kemtu vyhledávány. Zkušené oko lupičovo ihned odhadlo, že pro kupce bude kámen bez ceny. Ale, podivná věc, čím déle se Jachmos na něj díval, tím více se mu neznámý kámen líbil. Byl to bleděmodrý zelenavý úlomek krystalu, veliký asi jako bodec kopí, plochý, hlazený a neobyčejně čirý. Upoután kamenem, Jachmos se rozhodl přečíst si nástěnné nápisy; doufal, že se snad doví něco o původu kamene. Nezapomněl ještě starý jazyk, kterému se učili ve školách vyšší písaři, a dal se do luštění hieroglyfů, krásně zachovaných na povrchu kamenných desek.

V podzemí bylo málo vzduchu — větrací otvory chrámu se už dávno sesuly, olej ve svítilně dohoříval, ale Jachmos četl vytrvale, a postupně se před zavrženým lupičem odhalovala pověst o hrdinném činu, který se udál v hodně dávných dobách, krátce po vystavění veliké pyramidy Chufu.[46]

Faraon Džedefra poslal svého pokladníka Baurdžeda daleko na jih, do Země duchů,[47] aby prozkoumal hranice země a oceán Velikou Duhu. Baurdžed odplul na jih se sedmi nejlepšími koráby z přístavu Suu[48] v Blankytných vodách.[49] Sedm let prodleli tito synové Kemtu na svých cestách. Připluli k Velké Duze a dlouho se plavili na jih podél neznámých břehů. Polovina lidi a čtyři koráby vzaly za své v strašných bouřích Veliké Duhy; zbytek, který se zachránil, dostal se až do pohádkového Punta.[50] Ale příkaz faraónův je hnal dále. Měli vyšetřit, kde je na jihu konec světa. Synové Kemtu opustili koráby a pustili se na jih po souši.