Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Co se děje?“ optala se Zarin. „Jsi tak napjatý, že je to jako držet se skály.“
„Něco není v pořádku,“ řekl jí. „Nevím co, ale něco je špatně.“ Loial smutně pokýval hlavou a zabručel něco o tom, že ho určitě pošlou zpátky.
Budovy se začaly měnit, jak jeli dál, a když se dostali přes řeku Illian, stálo jim v cestě víc mostů než na druhém břehu. Světlý kámen domů teď byl stejně často neopracovaný, jako leštěný. Věže a paláce zmizely, místo nich tu stály hostince a skladiště. Mnoho mužů a některé ženy na ulici se při chůzi lehce kolébali. A všichni byli bosí, což si Perrin spojoval s námořníky. Ve vzduchu byl silněji cítit dehet a konopí, a také dřevo, čerstvě nařezané i vyschlé, a přes obojí bylo cítit nakyslé bahno. Také pach stoupající z kanálů se změnil, a Perrina z toho začal svrbět nos. Nočníky, pomyslel si. Nočníky a staré záchody. Dělalo se mu z toho nevolno.
„Květinový most,“ oznámil Lan, když překročili další můstek. Zhluboka se nadechl. „A teď jsme ve Voňavé čtvrti. Illianci jsou poeticky založení lidé.“
Zarin za Perrinem dusila smích.
Jako by ho náhle pomalý chod Illianu rozčílil, strážce je rychle provedl ulicemi k hostinci, dvouposchoďovému stavení z drsného, zelenými žilkami protkaného kamene, se střechou ze světle zelených tašek. Blížil se večer a světlo zapadajícího slunce bylo měkké. Žár trochu polevil, ale ne moc. Chlapci sedící před hostincem na kamenech k nasedání seskočili a přebrali koně. Jeden asi desetiletý černovlasý hoch se zeptal Loiala, jestli je ogier, a když mu Loial řekl, že je, chlapec praviclass="underline" „Myslel jsem, že budeš,“ a spokojeně kývl. Odvedl Loialova velkého koně a cestou si pohazoval měďákem, který mu Loial dal.
Než se Perrin vydal za ostatními, chvíli se mračil na znamení hostince. Na něm byl vyobrazen jezevec stojící na zadních nohou spolu s mužem, který měl něco, co vypadalo jako stříbrná motyka.
U jezevčího kopání, stálo tam. To musí být příběh, který jsem nikdy neslyšel.
Šenk měl podlahu posypanou pilinami a vzduch byl plný tabákového kouře. Také tu bylo cítit víno a z kuchyně pečené ryby a vznášela se tu těžká květinová vůně. Holé trámy vysokého stropu nebyly ohoblované a byly zčernalé stářím. Tak časně zvečera nebyla obsazena ani čtvrtina stolů. Většinu hostů tvořili dělníci v prostých kabátcích a kazajkách a někteří byli bosí jako námořníci. Všichni seděli co nejblíže stolu, kde hezoučká tmavovlasá dívka, od níž se nesla ona květinová vůně, zpívala na melodii dvanáctistrunné citary a tančila na stole, víříc suknicemi. Na volné bílé jupce měla ohromně hluboký výstřih. Perrin poznal melodii – „Tančící panenka" – ale slova, která dívka zpívala, byla jiná, než znal.
Vrhla se do další sloky, a když si Perrin uvědomil, co zpívá, zrudl. Poté, co viděl tančit cikánské dívky, si myslel, že už ho nic nemůže uvést do rozpaků, ale jejich tanec věci pouze naznačoval. Tahle dívka to zpívala na plné kolo.
Zarin pokyvovala hlavou do rytmu a zubila se. Když jí zrak padl na Perrina, usmála se ještě víc. „Ale, sedláčku, nenapadlo by mě, že někdy potkám muže tvého věku, který se ještě bude umět červenat.“
Perrin se na ni zamračil a jen tak tak se zarazil, aby neřekl něco, o čem věděl, že by to byla hloupost. Tahle zatracená ženská mě přinutí skočit dřív, než si to rozmyslím. Světlo, vsadím se, že si myslí, že jsem ještě nikdy nepolíbil dívku! Snažil se už neposlouchat, o čem dívka zpívá. I kdyby se dokázal přestat červenat, Zarin by ho určitě přiměla k dalšímu ruměnci.
Když vstoupili, mihlo se majitelce hostince po tváři leknutí. Byla to velká kulatá žena s vlasy na temeni staženými do pevného uzlu a bylo z ní cítit mýdlo. Překvapení rychle potlačila a spěchala k Moirain.
„Paní Mari,“ říkala, „nikdy by mě nenapadlo, že tě tu dneska uvidím.“ Zaváhala a přelétla pohledem Perrina a Zarin a mrkla na Loiala, ale ne tak pátravě, jako na ně dva. Při pohledu na ogiera se jí oči dokonce rozzářily, ale jinak pozornost cele věnovala „paní Mari". Ztišila hlas. „Copak mý holubi nedorazili?“ Lana zřejmě brala jako přívažek Moirain.
„To určitě dorazili, Niedo,“ řekla Moirain. „Byla jsem dlouho pryč, ale Adine určitě zaznamenala všechno, cos oznámila.“ Dívku zpívající na stole si prohlédla, aniž dala najevo nesouhlas či cokoliv jiného. „U jezevce bylo rozhodně klidněji, když jsem tu byla naposled.“
„Jo, paní Mari, to teda bylo. Ale vypadá to, že ta chamraď se ještě nevzpamatovala po zimě. U jezevce nebyla rvačka dobrejch deset let, až do konce týhle zimy.“ Kývla směrem k jedinému muži, který neseděl poblíž zpěvačky. Chlapík to byl ještě větší než Perrin, opíral se o zeď, silné ruce měl založené a podupával si do rytmu. „Dokonce i Bili měl co dělat, aby je uklidnil, a tak jsem najala tu holku, aby začali myslet na něco jinýho a nevztekali se pořád. Přišla odněkud z Altary.“ Nieda naklonila hlavu a na chvíli se zaposlouchala do písně. „Hezkej hlas, ale já zpívávala líp – jo, taky jsem tancovala líp – když jsem byla v jejím věku.“
Perrinovi při představě, jak tato mohutná ženština křepčí na stole a zpívá tuto píseň – dívka se právě dostala k místu: „Nebudu mít spodničku vůbec žádnou. Vůbec žádnou." – málem spadla brada, až ho Zarin praštila pěstí do žeber. Perrin zachrčel.
Nieda se podívala jeho směrem. „Namíchám ti na ten krk trochu medu se sírou, mládenče. Než se oteplí, určitě by ses nechtěl nachladit, zvlášť když máš po ruce takovou pěknou panenku.“
Moirain se na něj významně podívala naznačujíc, aby se do toho radši nepletl. „Zvláštní, že se tu u vás lidé perou,“ prohodila. „Dobře si vzpomínám, jak tvůj synovec rvačky vždycky včas zarazil. Stalo se něco, že jsou lidé podrážděnější?“
Nieda se na chvíli zamyslela. „Asi jo. Těžko říct. Mladí panáčkové vždycky chodívali do přístavu za holkama a hýřit, což by jim neprošlo tam, kde to tolik nesmrdí. Možná teď chodějí častěji, tak od půlky zimy. Možná. A taky ostatní na sebe víc štěkají. Byla to tvrdá zima. To jsou pak chlapi rozzlobenější, a ženský taky. Pořád pršelo a byla zima. No, já se dvakrát vzbudila a našla jsem v umývadle led. Nebylo to samozřejmě tak zlý jako loni v zimě, ale to taky byla tisíciletá zima. Skoro jsem kvůli tomu začala věřit na ty vyprávěnky poutníků o tom, jak z nebe padá zmrzlá voda.“ Zahihňala se, aby ukázala, že tomu stejně nevěří. Od tak velké ženy to znělo divně.