Drak Znovuzrozený
- Автор: Джордан Роберт
- Серия: Kolo Casu #3
- Год: 1998
- Язык: чешский
- Переводчик: Dana Krejcov
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Perrin potřásl hlavou. Ona nevěří na sníh? Ale jestli jí tohle počasí připadá studené, tak jí docela věřil.
Moirain zamyšleně naklonila hlavu. Kapuce jí stínila tvář.
Dívka u stolu se jala zpívat novou sloku a Perrin se přistihl, že proti své vůli poslouchá. Ještě nikdy neslyšel, že by žena mohla dělat něco, co by jen vzdáleně připomínalo to, o čem dívka zpívala, ale znělo to vskutku zajímavě. Všiml si, že ho Zarin pozoruje, jak poslouchá, a snažil se předstírat, že to nedělá.
„Co se v Illianu stalo v poslední době neobvyklého?“ zeptala se nakonec Moirain.
„Hádám, že bys mohla říct, že vzestup pána Brenda do rady devíti je neobvyklý,“ odvětila Nieda. „Ať se picnu, nevzpomínám si, že bych před zimou kdy jeho jméno slyšela, ale přišel do města – podle toho, co se povídá, odněkud z nějakýho místa poblíž hranice s Murandy – a do týdne ho povýšili. Vypráví se, že je to dobrej člověk, nejsilnější z devíti – prej všichni dělají, co jim řekne, i když je nejnovější a neznámej – ale občas se mi o něm zdávají divný sny.“
Moirain otevřela ústa – podle Perrina chtěla Niedě určitě sdělit, že měla na mysli posledních pár nocí – ale zaváhala a místo toho řekla: „Jaké zvláštní sny, Niedo?“
„Ále, jenom hlouposti, paní Mari. Jenom hlouposti. Vážně to chceš slyšet? Zdává se mi o pánu Brendovi na zvláštních místech, chodí po mostech, co visí ve vzduchu. Všude je v těch snech plno mlhy, ale přicházejí skoro každou noc. Už jsi někdy o něčem takovým slyšela? Hlouposti, ať se picnu! Jsou ale divný. Bili taky říkal, že se mu zdají stejný sny. Jenže Bili podle mě občas není z nejbystřejších."
„Možná k němu nejsi spravedlivá,“ vydechla Moirain.
Perrin hleděl na její tmavou kápi. Mluvila otřeseně, dokonce otřeseněji, než když si myslela, že v Ghealdanu povstal nový falešný Drak. Necítil sice strach, ale... Moirain byla vyděšená. A to bylo mnohem děsivější pomyšlení, než že se zlobí. Nedokázal přijmout, že by se mohla bát.
„Já tady tak plácám,“ řekla Nieda a uhladila si drdůlek. „Jako by mý hloupý sny byly důležitý.“ Znovu se zahihňala. Jen krátce. Tohle nebylo tak hloupé jako představa sněhu. „Vypadáš unaveně, paní Mari. Ukážu vám pokoje. A pak ti donesu dobrý čerstvě chycený růžichy.“
Růžich? Asi to bude ryba, řekl si Perrin. Cítil z kuchyně ryby.
„Pokoje,“ řekla Moirain. „Ano. Vezmeme si pokoje. Jídlo může počkat. Lodě. Niedo, které lodi vyplouvají do Tearu? Brzy po ránu. To, co musím udělat, zvládnu přes noc.“ Lan se na ni podíval a zamračil se.
„Do Tearu, paní Mari?“ zasmála se Nieda. „No, do Tearu žádná. Devítka zakázala plout lodím do Tearu už je to dobře měsíc, ani z Tearu nesmí nikdo připlout sem, i když podle mě tomu Mořskej národ moc pozornosti nevěnuje. Ale v přístavu žádná loď Mořskýho národa nekotví. Z rozkazu devítky, chci říct, a král k tomu mlčí, když se předtím vždycky hrozně vztekal, jestli udělali něco, aby to nevymyslel on. Nebo to možná není tak přesný. Všichni mluvějí o válce s Tearem, ale lodníci a povozníci, co vozejí zásoby vojsku, vykládají, že vojáci všichni furt pošilhávají na sever po Murandy.“
„Stezky Stínu jsou propletené,“ řekla Moirain stísněným hlasem. „Uděláme, co je potřeba. Ty pokoje, Niedo. A pak si dáme něco k jídlu.“
Perrin dostal pokoj mnohem pohodlnější, než čekal, vzhledem k tomu, jak vypadal ostatek Jezevce. Postel byla široká, slamník měkký. Dveře byly z nakloněných lišt, a když otevřel okno, zavál do místnosti vítr přinášející pachy přístavu. A také něco od kanálů, ale aspoň byl chladný. Perrin pověsil plášť na kolík vedle toulce a sekery a luk postavil do rohu. Všechno ostatní nechal sbalené v pokrývce a sedlových brašnách. V noci by nemusel být klid.
Jestli Moirain mluvila poplašeně předtím, nebylo to nic proti tomu, jak mluvila, když říkala, že v noci musí něco podniknout. Na okamžik z ní byl cítit strach, jaký by vanul od kterékoliv jiné ženy, která by oznamovala, že strčí ruce do sršního hnízda a rozmačká hmyz v prstech, a myslela to vážně. Co má, pro Světlo, za lubem? Jestli se bojí Moirain, tak já bych měl být ztuhlý strachy.
Uvědomil si, že není. Nebyl vyděšený, dokonce ani polekaný. Cítil... vzrušení. Byl připraven, že se něco stane, dokonce po tom dychtil. Byl odhodlaný. Poznal ty pocity. Takhle se cítili vlci těsně před bojem. Ať shořím, radši bych se bál!
Do šenku sešel jako druhý po Loialovi. Nieda jim zařídila stůl s židlemi, které měly opěradla potažená kůží, místo s lavicemi. Dokonce našla židli, která byla dost velká i pro Loiala. Dívka na druhé straně šenku teď zpívala písničku o bohatém kupci, který se, když právě velice nepravděpodobným způsobem přišel o spřežení, rozhodl z nějakého záhadného důvodu táhnout svůj kočár sám. Posluchači řvali smíchy. Za okny bylo vidět, že se stmívá rychleji, než Perrin čekal. Ve vzduchu byl cítit déšť.
„Tenhle hostinec má pokoj pro ogiery,“ sdělil Loial Perrinovi, když ten usedl. „Zřejmě má takový pokoj každý hostinec v Illianu v naději, že získá ogieří zákazníky, když přijdou kameníci. Nieda tvrdí, že mít pod střechou ogiera znamená štěstí. Myslím, že jich moc nezískají. Stavitelé se vždycky drží pohromadě, když jdou Ven za prací. Lidé jsou tak uspěchaní a starší se vždycky bojí, že se někdo rozčílí a sáhne po zbrani, když mu povolí nervy.“ Prohlédl si muže kolem zpěvačky, jako by to čekal zrovna od nich. Uši měl znovu svěšené.
Bohatý kupec za ohromného smíchu právě postupně přicházel o celý kočár. „Zjistil jsi, jestli jsou v Illianu onějací gieři z Državy Šangtaj?“
„Byli tu, ale Nieda říkala, že odešli už v zimě. Říkala, že svou práci nedokončili. Tomu nerozumím. Kameníci by neodešli od rozdělané práce, leda by nedostali zaplaceno, a Nieda říkala, že ten případ to nebyl. Jednou zrána prostě byli pryč, údajně je někdo v noci zahlédl odcházet po Maredské hrázi. Perrine, tohle město se mi nelíbí. Nevím proč, ale cítím... znepokojení.“
„Ogierové,“ ozvala se Moirain, „jsou na některé věci citliví.“ Stále měla tvář zakrytou, ale Nieda zjevně někoho poslala, aby zakoupil lehký plášť z tmavomodrého lnu. Už z ní nebyl cítit strach, ale přesto se při řeči musela velice ovládat. Lan jí podržel židli a v očích měl ustaraný výraz.
Zarin sešla poslední a prohrabávala si čerstvě umyté vlasy. Teď byla cítit bylinkami silněji než předtím. Zadívala se na podnos, který Nieda položila na stůl, a tiše zavrčela: „Nesnáším ryby.“
Mohutná žena přivezla všechno jídlo na malém vozíčku s přihrádkami. Byl na něm prach, jako by ho na Moiraininu počest spěšně vytáhli odněkud z komory. Talíře byly z porcelánu vyráběného Mořským národem, i když byly trochu otlučené.
„Jez,“ řekla Moirain s pohledem upřeným na Zarin. „Nezapomeň, že každé jídlo by mohlo být poslední. Rozhodla ses putovat s námi, tak budeš dneska večer jíst ryby. Zítra můžeš zemřít.“
Perrin téměř kulaté bílé ryby s červenými proužky nepoznal, ale vonělo to dobře. Vidličkou si naložil dvě na talíř a s plnými ústy se usmál na Zarin. Ryby také dobře chutnaly, byvše trochu okořeněné. Sněz si tu hnusnou rybičku, sokolice, pomyslel si. Také měl dojem, že se na něj Zarin dívá, jako by ho chtěla kousnout.
„Chceš, aby ta holka přestala zpívat, paní Mari?“ zeptala se Nieda. Kladla na stůl misky s hrachem a nějakou hustou žlutou jíchou. „Abyste se mohli najíst v klidu?“