Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Mluvíš, jako bys už byla mrtvá,“ vrčel Lan drsně.
„Kolo tká, jak si kolo přeje, a pod Stínem potemněl svět. Dávej pozor, Lane, a poslechni, jak jsi přísahal.“ S tím odešla.
43
Stínoví bratři
Tmavooká dívka znovu vylezla na stůl a opět se dala do zpěvu, byť nejistým hlasem. Tuto píseň Perrin znal jako „Kohout panímámy Aynory", a ač byla slova opět jiná, k jeho zklamání – i když ho zarazilo, že je zklamán – byla píseň opravdu o kohoutovi. Panímáma Luhhanová by ji sama schválila. Světlo, začínám být hrozný jako Mat.
Žádný z posluchačů si nestěžoval. Někteří muži vypadali poněkud rozladěně, ale jako zpěvačka, i oni stejně dychtili po tom, aby tuto píseň Moirain schválila. Nikdo nechtěl urazit Aes Sedai, i když byla pryč. Vrátil se Bili a zvedl další dva šedé muže. Několik mužů naslouchajících písničce se ohlédlo na mrtvoly a potřáslo hlavami. Jeden z nich si odplivl do pilin.
Za Perrinem došel Lan. „Jak jsi je poznal, kováři?“ zeptal se tiše. „Jejich poskvrnění není tak silné, abychom je já nebo Moirain vycítili. Šedí muži dokážou projít kolem stovky strážných, aniž by si jich někdo všiml, včetně strážců.“
Perrin, jenž si byl dobře vědom, že na něj Zarin upírá oči, se snažil mluvit stejně tiše jako Lan. „Já... zvětřil jsem je. Už jsem je cítil předtím, v Jarře a v Remenu, ale tam vždycky zmizeli. V obou případech byli pryč dřív, než jsme tam dorazili.“ Nebyl si jist, zda ho Zarin slyšela či nikoliv. Ta se teď předkláněla a snažila se zaslechnout, co si povídají, a zároveň vypadat, že neposlouchá.
„Tehdy sledovali Randa. Teď sledují tebe, kováři.“ Na strážci nebylo vidět žádné překvapení. Zvedl hlas tak, aby ho bylo řádně slyšet. „Jdu se teď podívat ven, kováři. A ty bys mohl zahlédnout něco, co mi uniklo.“ Perrin kývl. Známkou strážcovy ustaranosti bylo, že požádal o pomoc. „Ogiere, ty taky vidíš víc než většina lidí.
„Oh, aha,“ řekl Loial. „No, asi bych se taky mohl porozhlédnout kolem.“ Koutkem velkého kulatého oka mrkl na zbývající dva šedé muže na zemi. „Ale myslím, že víc už jich tam venku nebude. Nebo ano?“
„Co hledáme, tvrďáku?“ ozvala se Zarin.
Lan se na ni chvíli mlčky díval a pak zavrtěl hlavou, jako by se rozhodl, že to, co chtěl, přece jen neřekne. „Cokoliv najdeme, děvče. Poznám to, až to uvidím.“
Perrin zvážil, zda si nemá dojít nahoru pro sekeru, ale strážce už vykročil ke dveřím, a to u sebe neměl meč. Skoro ho nepotřebuje, pomyslel si Perrin mrzutě. Je téměř stejně nebezpečný bez něj, jako s ním. Nohu od židle však nepustil. S úlevou si všiml, že Zarin také ještě drží nůž v ruce.
Po nebi se valila černá mračna. Na ulici byla tma, jako by se blížila noc, a lidé se zřejmě všichni poschovávali před deštěm. Přes můstek dál v ulici utíkal jakýsi muž. Byl jediný, koho Perrin na ulici zahlédl. Zvedal se vítr a po nerovných dlažebních kamenech poháněl jakýsi hadr. Další hadr, zachycený za okraj jednoho ze schůdků pro nasedání, tiše pleskal. Dlouze zahřmělo.
Perrin nakrčil nos. Ve větru byly cítit rachejtle. Ne, ne přesně rachejtle. Bylo to jako hořící síra. Skoro.
Zarin zaťukala na nohu od židle čepelí. „Opravdu jsi silák, dlouháne. Tu židli jsi rozebral, jako by byla z třísek.“
Perrin zavrčel. Uvědomil si, že je narovnaný, a schválně se trochu přikrčil. Holka hloupá! Zarin se tiše zasmála a on náhle nevěděl, má-li se narovnat nebo zůstat, jak je. Hlupáku! Tentokrát myslel opravdu jen sebe. Máš hledat. Ale co? Neviděl tu nic, jen prázdnou ulici, a kromě slabého pachu hořící síry nic necítil. Také ovšem cítil Zarin.
Loial se zjevně taky rozmýšlel, co vlastně hledá. Podrbal se za jedním uchem, rozhlédl se po ulici a poškrábal se za druhým uchem. Pak vzhlédl ke střeše hostince.
Z uličky vedle hostince se vynořil Lan, na ulici se pak zastavil a zkoumal stíny, které vrhala budova.
„Možná mu něco uniklo,“ zamumlal Perrin, i když mu přišlo zatěžko tomu uvěřit, a obrátil se k uličce. Měl bych hledat, tak hledám. Možná mu opravdu něco ušlo.
Lan se zastavil o kus dál v ulici a zíral na dlažbu pod nohama. Pak vyrazil zpátky k hostinci. Šel rychle, ale rozhlížel se po ulici, jako by něco sledoval. Cokoliv to bylo, vedlo to rovnou k jednomu z těch schůdků na nasedání vedle dveří do hostince. Tam se strážce zastavil a zahleděl se na vršek šedého kamenného kvádru.
Perrin se rozhodl, že do uličky nepůjde – taky proto, že páchla jako kanály v této části Illianu – a místo toho zašel za Lanem. To, nač strážce tak upřeně hleděl, zahlédl okamžitě. Vtištěné do horní desky kamene byly dva otisky, jako by se tu předníma nohama opřel obrovský pes. Pach hořící síry tu byl nejsilnější. Psi přece nedělají otisky tlap do kamene. Světlo, to ne! A také rozeznal stopu, kterou strážce předtím sledoval. Pes přiklusal ulicí až ke kamennému kvádru, tady se obrátil a odběhl zpátky, odkud přišel. Stopy v kameni vypadaly jako v čerstvě zorané hlíně. To přece není možné!
„Temný pes,“ řekl Lan a Zarin zalapala po dechu. Loial tiše zasténal. Tiše na ogiera. „Temný pes nezanechává otisky v hlíně, kováři, dokonce ani v blátě, ale kámen je něco zcela jiného. Jižně od Dhúmských hor nebyl temný pes od trollockých válek. A tenhle něco stopoval, řekl bych. A když to našel, šel to oznámit svému pánu.“
Mě? pomyslel si Perrin. Šedí muži a temní psi honí mě? To je ale šíleně!
„Chceš snad říct, že Nieda měla pravdu?“ chtěla vědět Zarin roztřeseným hlasem. „Děs opravdu jezdí s divokou štvanicí? Světlo! Vždycky jsem si myslela, že je to jenom pohádka.“
„Nebuď úplná husa, děvče,“ řekl Lan drsně. „Kdyby byl Temný volný, všem by se nám už vedlo hůř, než kdybychom byli mrtví.“ Zadíval se ulicí směrem, kterým temný pes odběhl. „Ale temní psi jsou skuteční. A skoro tak nebezpeční jako myrddraalové, a je těžší je zabít.“
„Teď do toho zatahuješ ještě číhače,“ zamumlala Zarin. „Šedí muži, číhači, temní psi. Radši bys mě měl dovíst k Valerskému rohu, sedláčku. Jaká další překvapení mě ještě čekají?“
„Žádné otázky,“ zarazil ji Lan. „Pořád toho víš dost málo, aby tě Moirain mohla zprostit přísahy, jestli odpřísáhneš, že nás nebudeš sledovat. Přísahat můžeš mně, a já tě nechám odejít hned. Udělala bys dobře, kdybys mě poslechla.“
„Mě nezastrašíš, tvrďáku,“ prohlásila Zarin. „Mě zastrašit není tak snadný.“ Ale mluvila vylekaně. A byl z ní cítit strach.
„Já mám otázku,“ promluvil Perrin, „a chci odpověď. Tohohle temnýho psa jsi, Lane, nevycítil, a Moirain taky ne. Jak to?“
Strážce delší dobu mlčel. „Odpověď na to, kováři,“ řekl nakonec zachmuřeně, „by mohla znamenat víc, než bychom ty i já chtěli vědět. Doufám, že nás odpověď nezabije všechny. Vy tři se jděte trochu prospat. Pochybuji, že zůstaneme celou noc v Illianu, a bojím se, že nás čeká těžká jízda.“