Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Galldrian,“ řekl Tom a mluvil téměř stejně ztuhle jako Aludra. „No, teď je to jenom mrtvý král a žádný další ohňostroje už neuvidí.“
„Cech,“ ozvala se Aludra a mluvila unaveně, „mi málem dává za vinu válku v Cairhienu, jako by Galldrian zemřel kvůli té jedné strašlivé noci.“ Tom se zaškaredil. „Vypadá to, že už tu nemohu déle setrvat,“ pokračovala dále. „Tammuz a ti ostatní oslové se brzy proberou. Tentokrát by mohli vojákům namluvit, že to, co jsem si sama vyrobila, jsem ukradla.“ Prohlédla si Toma i Mata, zamračila se nad nějakým nápadem, a potom se zřejmě rozhodla. „Musím vás odměnit, ale nemám peníze. Mám však něco, co je možná stejně dobré jako zlato. Možná dokonce lepší. Uvidíme, co si o tom budete myslet.“
Když se znovu začala hrabat pod plachtou na svém voze, Mat s Tomem si vyměnili pohled. Pomůžu každému, kdo může zaplatit. Měl dojem, že se Tomovi v očích objevilo zamyšlené světélko.
Aludra oddělila jeden balíček od několika jemu podobných. Byla to svinutá látka napuštěná olejem, tak tak se jí celý soudek vešel do náručí. Položila ho na slámu, rozvázala šňůrky a rozbalila látku na podlaze. Po celé délce látky byly čtyři řady kapsiček, řady byly od nejmenší do největší. V každé kapsičce byl voskem pokrytý papírový váleček právě tak dlouhý, že koneček s tmavou šňůrou vyčuhoval z kapsičky.
„Rachejtle,“ řekl Tom. „Věděl jsem to. Aludro, tohle nemůžeš. Tohle bys mohla prodat za tolik, aby ti to stačilo nejmíň na deset dní ve slušným hostinci a dobrý jídlo každý den. No, alespoň kdekoliv mimo Aringill.“
Aludra, klečící u dlouhého pruhu naolejované látky, se ušklíbla. „Buď zticha, staroušku.“ Ale neznělo to nelaskavě. „Já že nesmím projevit vděčnost? Myslíš si, že bych ti to dávala, kdybych neměla další na prodej? Dávej pozor.“
Mat si k ní užasle přidřepl. Dvakrát v životě viděl ohňostroj. Formani je přivezli do Emondovy Role a vesnická rada se pokaždé hodně plácla přes kapsu. Když bylo Matovi deset, pokusil se jednu rachejtli otevřít, aby se dozvěděl, co je uvnitř, a vyvolal tím hotový výbuch. Bran al’Vere, starosta obce, ho zpohlavkoval. Doral Barranová, která tehdy byla vědmou, ho ztřískala proutkem. A když se konečně dostal domů, jeho otec ho zmydlil. Nikdo ve vsi s ním měsíc nepromluvil slovo, až na Randa a Perrina, a ti mu většinou jen říkali, jakou hroznou hloupost udělal. Natáhl ruku k válečkům. Aludra ho přes ni okamžitě plácla.
„Nejdřív pořádně poslouchej, povídám! Tyhle malé udělají velkou ránu, ale nic víc.“ Byly asi velikosti Matova malíku. „Tady ty větší způsobí větší ránu a jasné světlo. Tyhle udělají rámus, světlo a spoustu jisker. Ty poslední –“ ty byly silnější než jeho palec –„udělají to všechno, ale jiskry jsou barevné. Skoro jako noční květ, ale ne nahoře na obloze.“
Noční květ? zamyslel se Mat.
„Na ty musíte dávat obzvláštní dobrý pozor. Vidíte, zápalná šňůra je hodně dlouhá.“ Všimla si jeho nechápavého pohledu a zašermovala mu před očima dlouhými tmavými šňůrami. „Tohle, tohle!“
„Kde se to zapaluje,“ zabručel. „To přece vím.“ Tom si odkašlal a hřbetem ruky si pohladil kníry, jako by zakrýval smích.
Aludra zavrčela. „Kde se to zapaluje. Ano. Nezůstávejte blízko žádné z nich, ale od těch největších musíte utéci, když zapálíte šňůru. Rozumíte mi?“ Hbitě dlouhý pruh látky svinula. „Můžete je prodat, jestli chcete, nebo je použít. A nezapomeňte, nesmíte to nikdy dát k ohni. Oheň by je odpálil všechny. Tolik rachejtlí najednou by možná mohlo zničit i dům.“ Zaváhala, než znovu zavázala šňůry, a ještě dodala: „A ještě jedna věc, kterou jste taky možná už slyšeli. Neotevírejte je, jako to dělají někteří hlupáci, aby se podívali, co je uvnitř. Občas když se to, co je uvnitř, setká se vzduchem, vybuchne to i bez ohně. Můžete přijít o prsty nebo dokonce o ruku.“
„To jsem taky slyšel,“ odtušil suše Mat. Aludra se na něj zamračila, jako by uvažovala, zda to snad nehodlá i přesto zkusit, ale pak postrčila zavázaný balíček směrem k Matovi. „Na. Už musím jít, než se ti kozí syni proberou.“ Ohlédla se ke stále ještě otevřeným dveřím, za nimiž nocí šuměl déšť, a povzdechla si. „Třeba najdu nějaké jiné suché místo. Myslím, že zítra vyrazím do Lugardu. Tahle prasata budou čekat, že se vydám do Caemlynu, viďte?“
Do Lugardu bylo ještě dál než do Caemlynu, a Mat se náhle rozpomněl na tu poslední skývu. A říkala, že nemá další peníze. Za ohňostroje si žádné jídlo nekoupí, dokud nenajde někoho, kdo si je může dovolit. A na zlato a stříbro, které se mu vysypalo z kapes do slámy, když upadl, se ani nepodívala, přestože se ve světle lampičky lesklo a třpytilo. Eh, Světlo, asi bych ji neměl nechávat jít hladovou. Sebral tolik, nač tak rychle dosáhl.
„Ehm... Aludro? Já mám dost, víš. Myslel jsem, že bys třeba...“ Natáhl k ní ruku s mincemi. „Vždycky si můžu vyhrát další.“
Aludra se zarazila s pláštěm na ramenou, potom se usmála na Toma a plášť si přehodila přes ramena a zapjala si ho. „On je ještě mladý, co?“
„Je mladý,“ souhlasil Tom. „A ani zpoloviny tak špatný, jak si o sobě rád myslí. Alespoň občas takový není.“
Mat se na oba mračil a stáhl napřaženou ruku. Aludra zvedla oje vozu, obrátila jej a vydala se ke dveřím. Cestou ještě nakopla Tammuze do žeber. Omámeně zasténal.
„Rád bych něco věděl, Aludro,“ ozval se Tom. „Jak jsi tak rychle potmě zapálila tu lampičku?“
Aludra se zastavila ve dveřích a přes rameno se na něj usmála. „Chtěl bys, abych ti prozradila jedno ze svých tajemství? Jsem vděčná, ale ne zamilovaná. To tajemství nezná dokonce ani cech, protože jsem je objevila úplně sama. Tolik ti prozradím. Až budu vědět, jak na to, aby to pracovalo správně a jenom tehdy, když chci já, vydělají mi ty hůlky hotové bohatství.“ Zapřela se do vozu a vyjela s ním do deště. Vzápětí ji pohltila noc.
„Hůlky?“ podivil se Mat. Napadlo ho, jestli to nemá v hlavě trochu popletené.
Tammuz znovu zasténal.
„Asi bychom měli udělat to samý, chlapče,“ řekl Tom. „Jinak si můžeme vybrat mezi tím, že podříznem čtyři krky, a tím, že to budeme dalších pár dní vysvětlovat královniným gardistům. Tihle podle mýho vypadají na to, že by je na nás okamžitě poštvali.“ Jeden z Tammuzových společníků se začal cukat, jako by přicházel k sobě, a cosi si nesrozumitelně mumlal.
Než si posbírali věci a nasedlali koně, Tammuz už klečel. Hlavu sice ještě neudržel zvednutou, ale ostatní muži se již také hýbali a sténali.
Mat se vyhoupl do sedla a zadíval se na déšť za otevřenými dveřmi. Pršelo hustěji než předtím. „Zatracenej hrdina,“ řekl. „Tome, jestli ještě někdy budu vypadat na to, že hodlám províst něco hrdinskýho, nakopni mě.“
„A co bys byl udělal jinak?“
Mat se na něj zamračil, pak si stáhl kapuci do čela a plášť rozložil přes velký balíček, přivázaný za vysokou zadní rozsochou svého sedla. I přes naolejovanou látku další ochrana před deštěm neuškodí. „Prostě mě nakopni!“ Pobodl koně do žeber a odcválal do deštivé noci.
41
Přísaha hledače
Jak se Sněžná husa, se svinutými plachtami, poháněná vesly, blížila kamennému přístavišti v Illianu, Perrin stál na zádi a pozoroval velké množství ptáků s dlouhýma nohama, brodících se vysokou mokřadní trávou, která rostla všude kolem přístavu. Poznal menší bílé jeřáby a uhodl i jejich větší modré bratry, ale množství ptáků s korunkami na hlavách – s pírky červenými i růžovými, z nichž někteří měli ploché zobáky širší než kachna – vůbec neznal. Ze samotného přístavu vzlétlo a vysoko nad hladinou zakroužilo na tucet nejrůznějších druhů racků. Těsně nad vodou zase letěl černý pták s dlouhým ostrým zobákem, kterým čeřil hladinu. Po celém přístavu se pohupovaly zakotvené lodi tři i čtyřikrát větší než Sněžná husa a čekaly, až budou moci přirazit ke břehu, či na příliv, aby se mohly otočit a vyplout za dlouhý vlnolam. Poblíž mokřadů a v křivolakých průplavech vinoucích se vysokou sítinou pracovali rybáři na malých rybářských člunech, vždy dva až tři muži tahali sítě na dlouhých tyčích vysunutých po obou stranách člunu.