Drak Znovuzrozený

Jednou přešli velké náměstí v rozloze několika honů, obklopené ohromnými sloupy z bílého mramoru nejméně patnáct sáhů vysokými a dva sáhy v průměru, které však kromě věnce vytesaných olivových ratolestí na vrcholku každého z nich nic nepodpíraly. Na obou koncích náměstí stál velikánský bílý palác se sloupořadím a vznosnými balkony, štíhlými věžemi a purpurovou střechou. Oba byly tvarem naprosto shodné, ale Perrin si všiml, že jeden je maličko menší než druhý, s věžemi ani ne o loket nižšími.

„Královský palác,“ ozvala se za ním Zarin, „a velká radnice. Vykládá se, jak první král Illianu prohlásil, že rada devíti může mít jakýkoliv palác si bude přát, pokud nebude větší než jeho vlastní. Tak rada přesně okopírovala královský palác, jen ho postavili o loket menší. Tak tomu je v Illianu od té doby se vším. Král a rada devíti spolu bojují a shromáždění zase bojuje s nimi, a tak zatímco oni se věnují svým sporům, lidé si žijí většinou podle svého a nikdo se jim příliš nedívá na prsty. Není to špatný způsob, když už musíš setrvat v jednom městě. Taky bys možná rád věděl, kováři, že toto je Tammuzovo náměstí, kde jsem složila přísahu hledače. Myslím, že tě nakonec naučím dost, aby si nikdo nevšiml, že ti z bot čouhá sláma.“

Perrin silou vůle udržel jazyk za zuby a rozhodl se, že už nebude tak zírat.

Na Loialovi většina lidí zřejmě neshledávala nic zvláštního. Několik se jich po něm otočilo a pár malých dětí se chvíli šouralo za nimi, ale ogierové očividně nebyli v Illianu věcí neznámou. Nikdo si ale také nevšímal horka a vlhka.

Loial pro jednou nevypadal, že ho lidský nezájem těší. Dlouhé obočí svěsil až k lícím, i uši měl svěšené, ačkoliv Perrin si nebyl jist, zda to není jen tím vzduchem. Košile se mu potem a vlhkostí ze vzduchu lepila k tělu.

„Bojíš se, že tu najdeš jiné ogiery, Loiale?“ zeptal se. Cítil, jak se za ním Zarin zavrtěla a v duchu si vynadal. Chtěl té ženě prozradit ještě míň, než co jí Moirain zjevně hodlala sdělit. Třeba by se pak začala nudit natolik, že by odešla. Jestli ji teď ale Moirain nechá odejít. Ať shořím, nechci, aby mi na rameni dřepěla nějaká sokolice, i když je hezká.

Loial kývl. „Občas sem zavítají naši kameníci.“ Mluvil šeptem, a to nejen na ogiera, ale i na člověka. Dokonce i Perrin ho jen tak tak zaslechl. „Totiž z Državy Šangtaj. To kameníci z naší državy postavili část Illianu – palác shromáždění, velkou radnici a některé další budovy – a vždycky pro nás posílají, když je třeba něco opravit. Perrine, jestli tu jsou nějací ogierové, tak se budu muset vrátit do državy. Mělo mne to napadnout dřív. Ten palác mě vyvádí z míry, Perrine.“ Nervózně zastříhal ušima.

Perrin pobídl Tanečníka blíž, natáhl ruku a poplácal Loiala po rameni. Musel se hodně natáhnout, až nad hlavu. Vědom si Zarin za zády, opatrně volil slova. „Loiale, já si nemyslím, že by je Moirain nechala, aby tě odvedli. Jsi s náma už dlouho, a ona podle všeho chce, abys s náma zůstal. Nedovolí jim, aby tě odvedli, Loiale.“ Proč ne? napadlo ho náhle. Mě si drží, protože si myslí, že bych mohl být důležitý pro Randa, a možná i proto, že nechce, abych někomu vykládal to, co vím. Možná proto chce, aby zůstal i on.

„Ovšemže ne,“ řekl Loial trochu silnějším hlasem a narovnal uši. „Koneckonců, jsem velice užitečný. Možná bude znovu potřebovat vyrazit na Cesty, a to by beze mne nezvládla.“ Zarin si za Perrinem opět poposedla a on zavrtěl hlavou, snaže se zachytit Loialův pohled. Ale Loial se na něj nedíval. Jako by si teprve nyní uvědomil, co vlastně řekl, štětičky na uších mu trochu poklesly. „Doufám, že k tomu nedojde, Perrine.“ Ogier se rozhlédl po městě kolem a znovu svěsil uši. „Tohle místo se mi nelíbí, Perrine.“

Moirain popojela k Lanovi a tiše k němu hovořila, ale Perrinovi se přesto podařilo její slova zachytit. „V tomhle městě není něco v pořádku.“ Strážce kývl.

Perrina zasvrbělo mezi lopatkami. Aes Sedai mluvila ponuře. Nejdřív Loial, teď ona. Co mi uniká? Slunce svítilo na lesklé střešní tašky a odráželo se ode zdí ze světlého kamene. Zdálo se, že uvnitř těch budov by mohl být chládek. Byly čisté a veselé, a stejně takoví byli i lidé. Lidé.

Nejdřív mu na nich nepřipadalo nic neobvyklého. Muži a ženy šli za svými záležitostmi, odhodlaně, ale pomaleji, než byl zvyklý dál na severu. Myslel si, že je to tím horkem a jasným sluníčkem. Pak zahlédl pekařského pomocníka, jak utíká uličkou s velkým podnosem čerstvě napečených bochníků na hlavě. Mládenec měl ve tváři výraz, který se téměř podobal opovržlivému úšklebku. Žena před plátenickou dílnou vypadala, jako by chtěla muže, jenž jí předváděl štůčky zářivých barev, kousnout. Žonglér na rohu skřípal zuby a mračil se na lidi, kteří mu házeli mince do čepice ležící na zemi, jako by je nenáviděl. Ne všichni se tak tvářili, ale Perrinovi připadalo, že přinejmenším jeden z pěti lidí vypadá nahněvaně a nenávistně. A měl pocit, že si to ti lidé ani neuvědomují.