Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Snad je Illian dost velký, aby to vlky udrželo dál. V těch mokřadech rozhodně lovit nebudou. Sněžná husa předhonila vlky, kteří ho sledovali od hor. Nejistě se po nich natáhl a ucítil – nic. Na to, že právě tohle chtěl, to byl dost zvláštní pocit prázdnoty. Od oné první noci sny patřily jen jemu – většinou. Moirain se ho na ně optala chladným hlasem a on jí řekl pravdu. Dvakrát se ocitl v tom podivném druhu vlčího snu. V obou případech se objevil Hopsal a zahnal ho řka, že je ještě příliš mladý, příliš nový. Perrin neměl ponětí, co si z toho Moirain přebrala, jen mu poradila, aby se měl raději na pozoru.
„S tím souhlasím,“ zavrčel. Skoro si začínal zvykat na to, že ve vlčích snech Hopsal mrtvý je a zároveň není. Za sebou zaslechl kroky kapitána Adarry. Kapitán se blížil po palubě a cosi si mumlal. Perrina polekalo, že někdo promluvil nahlas.
Z lodi vyhodili poutací lana. Ještě nebyla všechna přivázaná k pacholatům u mola a štíhlý kapitán už obcházel posádku a cosi jim zuřivě šeptal. Nechal připravit kladky, aby mohli vyložit koně, skoro stejně rychle, jako lávku pro pěší. Lanův černý válečný oř kopal a málem zlomil ráhno, na němž visel. Loialova velkého koně s dlouhými rousy museli zavěsit na dvě.
„Je mi ctí,“ pošeptal Adarra Moirain s úklonou, když Aes Sedai vkročila na širokou lávku vedoucí na přístaviště. „Je mi ctí, že jsem ti mohl posloužit, Aes Sedai.“ Moirain vystoupila na břeh bez ohlédnutí, s tváří zakrytou velkou kapuci.
Loial se objevil, až když byli všichni lidé i koně na suché zemi. Ogier zdusal po lávce a cestou se snažil dostat do dlouhého kabátce, přičemž si přes ruku nesl své velké sedlové brašny, pruhovanou pokrývku a plášť. „Nevěděl jsem, že jsme už dorazili,“ burácel bez dechu. „Četl jsem si...“ Moirain po něm vrhla pohled a ogier hned zmlkl. Vypadala, že se soustředí na Lana sedlajícího Aldíb, ale ogier přesto stříhal ušima jako nervózní kočka.
Jeho poznámky, řekl si v duchu Perrin. Brzy se budu muset podívat, co o tom všem říká. Něco ho zašimralo zezadu na krku a on nadskočil, než si uvědomil, že mezi kořením, dehtem a zápachem z přístavu cítí čistou vůni bylin.
Zarin mu s úsměvem zatřepala prsty před očima. „Když dokážu tohle jen tím, že se tě dotknu prstem, sedláčku, tak by mě zajímalo, jak vysoko bys vyskočil, kdybych –?“
Perrina začínalo trochu unavovat přemítání nad výrazem těch tmavých šikmých očí. Možná je hezká, ale dívá se na mě, jako bych si já prohlížel nástroj, který jsem ještě nikdy neviděl, a snažil se zjistit, jak ho vyrobili a k čemu by měl sloužit.
„Zarin.“ Moirainin hlas byl klidný, ale nevzrušený.
„Jmenuji se Faile,“ odpověděla Zarin pevně a na okamžik, s tím svým drze zdviženým nosíkem, opravdu jako sokolice vypadala.
„Zarin,“ prohlásila Moirain pevně, „nastal čas, abychom se rozešli. Hledat můžeš jinde, bude to pro tebe lepší a bezpečnější."
„Myslím, že ne,“ odtušila Zarin stejně pevným hlasem. „Hledač musí sledovat stopy, které zahlédne, a žádný hledač by nepominul stopu, jakou zanecháváte vy čtyři. A jsem Faile.“ Trochu to pokazila, protože ztěžka polkla, ale před Moirain očima neuhnula a ani nemrkla.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Moirain tiše. „Opravdu nezměníš názor... Sokolice?"
„Nezměním. Neexistuje nic, co bys mohla ty nebo ten tvůj kamenně se tvářící strážce udělat, abyste mě zastavili.“ Zarin zaváhala a pomalu dodala, jako by se rozhodla být zcela upřímná. „Přinejmenším ty nemůžeš udělat nic. Něco o Aes Sedai vím. Vím, že přes všechny příběhy jsou jisté věci, které bys nikdy neudělala. A já nevěřím, že ten tvrďák by byl ochoten udělat, co by udělat musel, kdyby se mě chtěl zbavit.“
„Jsi si tím natolik jistá, abys to riskovala?“ zeptal se tiše Lan. Jeho výraz se nijak nezměnil, ale Zarin přesto znovu polkla.
„Není třeba jí vyhrožovat, Lane,“ ozval se Perrin. Překvapeně si uvědomil, že na strážce zahlíží.
Moirain však jeho i strážce umlčela pohledem. „Tak ty si myslíš, že víš, co by Aes Sedai neudělala, ano?“ mluvila ještě tišším hlasem než předtím. A usmívala se docela mile. „Jestli chceš jít s námi, tak musíš udělat tohle.“ Lanovi se překvapením zachvěla víčka. Obě ženy se na sebe dívaly, jako sokol pozorující myš, jenom Zarin teď nebyla tím sokolem. „Zapřísáhneš se přísahou hledače, že uděláš, co ti řeknu, že mě budeš poslouchat a neopustíš nás. Jakmile se dozvíš víc, než bys vědět měla, o tom, co děláme, nedovolím, abys padla do špatných rukou. A věz, že to je pravda, děvče. Zapřísáhneš se, že budeš konat jako jedna z nás a neučiníš nic, co by ohrozilo naše záměry. Nebudeš klást žádné otázky ohledně směru či důvodu naší cesty. Spokojíš se s tím, co se ti rozhodnu prozradit. Všechno tohle odpřísáhneš, nebo zůstaneš tady v Illianu. A tuhle bažinu neopustíš, dokud se nevrátím a nepropustím tě, i kdyby to mělo trvat do konce tvého žití. To přísahám já."
Zarin znepokojeně obrátila hlavu a Moirain si prohlížela koutkem oka. „A když to odpřísáhnu, můžu jít s vámi?“ Aes Sedai kývla. „A budu jednou z vás, stejně jako Loial a tvrďák. Ale nesmím klást otázky. Oni se ptát můžou?“ Z Moirainina výrazu se vytratil poslední zbyteček trpělivosti. Zarin se o trochu víc narovnala a vysoko zvedla hlavu. „Tedy dobrá. Přísahám podle přísahy, kterou jsem složila jako hledač. Poruším-li jednu, poruším tím obě. To přísahám!“
„Hotovo,“ prohlásila Moirain a dotkla se dívčina čela. Zarin se zachvěla. „Protože jsi ji k nám přivedl, Perrine, budeš za ni mít zodpovědnost.“
„Já!“ vyjekl Perrin.
„Za mě nemá zodpovědnost nikdo kromě mě!“ vybuchla rozhořčeně Zarin.
Aes Sedai klidně pokračovala, jako by Perrin se Zarin ani neotevřeli ústa. „Zdá se, žes našel Mininu sokolici, ta’veren. Snažila jsem se ji odradit, ale vypadá to, že ti hodlá sedět na rameni bez ohledu na to, co udělám. Vzor pro tebe zřejmě tká budoucnost. Pamatuj na tohle. Jestli budu muset, odříznu tvoje vlákno od vzoru. A jestli to děvče ohrozí, co se musí stát, budeš sdílet její osud.“
„Já se jí neprosil, aby s náma šla!“ namítal Perrin. Moirain klidně nasedla na Aldíb a upravovala si plášť na sedle. „Já se jí o to neprosil!“ Loial pokrčil rameny a pohnul rty. Určitě se ho snažil varovat před nebezpečím, hrozícím od rozhněvané Aes Sedai.
„Ty jsi ta’veren?" vydechla nevěřícně Zarin. Přejela pohledem jeho bytelné venkovské šaty a skončila u jeho žlutých očí. „No, asi ano. Ale bez ohledu na to, co jsi, tě děsí úplně stejně jako mě. A kdo je to Min? Co tím myslela, že ti hodlám sedět na rameni?“ Rysy jí ztuhly. „Jestli se za mě pokusíš převzít zodpovědnost, uřežu ti uši. Slyšíš?“
Perrin se ošklíbl a zasunul nenapjatý luk pod podpínku sedla svého Tanečníka. Pak se vyšplhal do sedla. Šedák, odpočatý po několikadenní plavbě, dostál svému jménu. Perrin mu musel řádně přitáhnout otěže a poplácat ho po krku, aby se uklidnil.
„Na to není co odpovědět,“ zavrčel. Min jí to zatraceně řekla! Světlo tě spal, Min! A tebe taky, Moirain! I Zarin! Nepamatoval se, že by se Rand či Mat nechali šikanovat ženskými z obou stran. Ani on sám si to nenechal líbit, dokud neopustil Emondovu Roli. Nyneiva byla jediná. – A samozřejmě panímáma Luhhanová. Ta proháněla jeho i pantátu Luhhana všude kromě kovárny. A Egwain to také uměla, i když to většinou zkoušela na Randa. Panímáma al’Vereová, Egwainina matka, se sice pořád usmívala, ale všechno většinou skončilo tak, jak chtěla ona. A ženský kroužek se každému díval na prsty.