Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Co budeš dělat ty?“ zeptal se Perrin.
„Já jdu za Moirain. Abych jí řekl o těch temných psech. Když za ní půjdu s tímhle, nemůže se na mě zlobit, že jsem ji sledoval, zvlášť když nepozná, že je temný pes poblíž, dokud ho nebude mít zahryznutého v hrdle.“
Když se vraceli do hostince, na dláždění dopadly první velké kapky deště. Bili zatím odklidil i poslední šedé muže a zametal piliny s jejich krví. Tmavooká dívka teď zpívala smutnou píseň o chlapci, který opustil svou milou. Panímámě Luhhanové by se velice líbila.
Lan je předběhl a už stoupal do schodů. Než Perrin dorazil na druhé poschodí, strážce už scházel dolů a připínal si opasek s mečem. Plášť měňavých barev měl přehozený přes ruku, jako by mu příliš nezáleželo na tom, kdo ho uvidí.
„Jestli nosí tohle ve městě...“ Loial se čupřinou málem otíral o strop, když potřásal hlavou. „Nevím, jestli dokážu usnout, ale zkusím to. Sny budou příjemnější než zůstat vzhůru.“
Ne vždycky, Loiale, pomyslel si Perrin, když ogier odcházel ke svému pokoji.
Zarin asi chtěla zůstat s Perrinem, ale ten jí řekl, ať si jde lehnout, a odhodlaně jí zavřel laťkové dveře před nosem. Váhavě se zadíval na svou postel a pak se svlékl do spodního prádla.
„Musím to zjistit,“ povzdechl si a vlezl do postele. Venku šuměl déšť a duněl hrom. Vánek do pokoje přinášel něco z chládku venku, ale Perrin si přesto nemyslel, že bude potřebovat pokrývky, které byly složené v nohách postele. Poslední, co ho napadlo, než usnul, bylo, že zase zapomněl zapálit svíčku, i když v pokoji byla dost velká tma. Neopatrný. Nesmím být neopatrný. Neopatrnost všechno pokazí.
Hlavou se mu valily sny. Pronásledovali ho temní psi. Ani je nespatřil, ale slyšel jejich vytí. Mizelci a šedí muži. Občas se v nich mihl vysoký štíhlý muž v bohatě vyšívaném kabátci a vysokých botách se zlatými třásněmi. Většinou držel něco, co vypadalo jako meč zářící jako slunce, a vítězoslavně se smál. Někdy ten muž seděl na trůně a před ním se plazili králové a královny. Tyhle sny byly zvláštní, jako by vůbec nebyly jeho.
Pak se sny změnily a on věděl, že se ocitl ve vlčím snu, který hledal. Tentokrát doufal, že takový sen přijde.
Stál teď na vrcholku vysokého kamenného pilíře s plochým vrškem, vítr mu čechral vlasy a přinášel s sebou tisíce suchých vůní a slabý náznak vody skryté ve velké dálce. Na okamžik měl dojem, že má tvar vlka, a rychle se osahal, aby se přesvědčil, že je opravdu sám sebou. Měl na sobě vlastní kabátec, spodky a vysoké boty. Držel v rukou svůj luk a u pasu měl toulec. Sekera zde nebyla.
„Hopsale! Hopsale, kde jsi?“ Vlk nepřišel.
Kolem byly hory s ostrými vrcholky a za vyprahlou plání a křivolakými hřebeny a náhorními planinami s kolmými stěnami stál další vysokánský sloup. Sice tu rostly nějaké rostliny, ale nic tu nebujelo. Jen tuhá nízká tráva, houževnaté keře pokryté trním a další rostliny, které snad měly trny i na tlustých listech. Roztroušené stromy byly většinou zakrslé a pokřivené větrem. A přesto vlci dokázali najít kořist i v takové krajině.
Jak se tak rozhlížel po té drsné zemi, část pohoří náhle zakryl kruh temnoty. Nepoznal ani, jestli mu temnota začíná přímo před obličejem nebo v půli cesty k horám, ale viděl skrze ni, i dál. Zahlédl Mata hrkajícího s pohárkem kostek. Jeho protivník na něj hleděl ohnivýma očima. Mat toho muže zřejmě neviděl, ale Perrin ho poznal.
„Mate!“ zařval z plna hrdla. „To je Ba’alzamon! Světlo, Mate, hraješ s Ba’alzamonem!“
Mat hodil, a jak se kostky rozlétly, vidění zmizelo a byly tu opět jen vyprahlé hory.
„Hopsale!“ Perrin se pomalu otáčel a rozhlížel se do všech stran. Dokonce vzhlédl i k obloze – Teď přece může létat – kde mračna slibovala déšť, který půda hluboko dole vypije, jakmile dopadne. „Hopsale!“
V mračnech se vytvořila temnota, otvor do místa, které bylo někde jinde. Tam stály Egwain, Nyneiva a Elain a dívaly se na velkou kovovou klec s pozvednutými dvířky, které držela silná pružina. Vstoupily dovnitř a spolu se natáhly a spustily dvířka. Mřížové dveře se za nimi zabouchly. Žena s vlasy spletenými do mnoha cůpků se jim vysmála a další žena celá v bílém se zase vysmívala jí. Díra v nebi se zavřela a zbyly jen mraky.
„Hopsale, kde jsi!“ volal Perrin. „Potřebuju tě! Hopsale!“
A prošedivělý vlk byl tu, zjevil se na vrcholku sloupu, jako by seskočil odněkud shora.
Nebezpečné. Byl jsi varován, Mladý býku. Příliš mladý. Ještě příliš nový.
„Potřebuju to vědět, Hopsale. Říkal jsi, že jsou věci, které musím spatřit. Musím vidět víc, vědět víc.“ Zaváhal mysle na Mata, Egwain, Nyneivu a Elain. „Viděl jsem tu zvláštní věci. Jsou skutečné?“ Hopsal odpovídal pomalu, jako by to bylo tak prosté, že vlk nechápal, proč je třeba to vysvětlovat, a ani nevěděl jak. Nakonec však odpověděl.
Co je skutečné, není skutečné. Co není skutečné, je skutečné. Tělo je sen a sny mají těla.
„To mi nic neříká, Hopsale. Nerozumím.“ Vlk se na něj podíval, jako by řekl, že nerozumí tomu, že voda je mokrá. „Říkal jsi, že musím něco uvidět, a ukázal jsi mi Ba’alzamona a Lanfear.“
Jedovatý jazyk. Měsíční lovkyně.
„Proč jsi mi je ukázal, Hopsale? Proč jsem je potřeboval vidět?“
Blíži se poslední lov. V té zprávě byl smutek a pocit něčeho nevyhnutelného. Co se má stát, stane se.
„Tomu nerozumím! Poslední lov? Jaký poslední lov? Hopsale, dneska večer mě přišli zabít šedí muži.“
Tebe loví Nemrtví?
„Ano! Šedí muži! Jdou po mně! A přímo před hostincem byl temný pes! Chci vědět, proč po mně jdou."
Stínoví bratři! Hopsal se přikrčil a rozhlédl se kolem, skoro jako by čekal útok. Už je to dlouho, co jsme viděli Stínové bratry. Musíš jít, Mladý býku. Velké nebezpečí! Prchni před Stínovými bratry!
„Proč mě honí, Hopsale? Ty to víš. Já vím, že to víš!“
Prchni, Mladý býku. Hopsal skočil a předními tlapami udeřil Perrina do prsou, takže ho srazil ze sloupu. Prchni před Stínovými bratry.
Při pádu Perrinovi kolem uší svištěl vítr. Hopsal a vrcholek sloupu se nahoře zmenšovali. „Proč, Hopsale?“ zařval. „Musím vědět proč!“
Blíží se poslední lov.
Dopadne tvrdě. Věděl to. Země se k němu rychle blížila a on se napjal před drtivým dopadem, při němž...
Probudil se a spatřil svíčku, jejíž světlo blikalo na stolku u postele. Za oknem se blýskalo a tabulky roztřáslo zahřmění. „Co myslel tím posledním lovem?“ zamumlal. Já žádnou svíčku nezapálil.
„Mluvil jsi sám se sebou. A ve spánku jsi sebou mlátil.“
Vyskočil a proklel se, že si nevšiml vůně bylin ve vzduchu. Zarin seděla na stoličce u stolku, loket opřený o koleno, bradu podepřenou pěstičkou, a pozorovala ho.
„Ty jsi ta’veren," řekla, jako by to shrnula. „Tvrďák si myslí, že ty tvoje zvláštní oči vidí i věci, co ty jeho nedokážou. Chtěli tě zabít šedí muži. Cestuješ s Aes Sedai, se strážcem a s ogierem. Osvobodil jsi z klece Aiela a pobil bělokabátníky. Kdo jsi, sedláčku, Drak Znovuzrozený?“ Z jejího hlasu poznal, že to považuje za tu nejsměšnější věc, která ji napadla, ale přesto neklidně poposedl. „Ať jsi, kdo jsi, dlouháne,“ dodala, „trochu víc chlupů na prsou by ti neuškodilo.“